S Michalem Kocábem lze nesouhlasit, ale je zač si ho vážit

Michael Kocáb si také zaslouží obdiv za svou schopnost dotahovat věci do konce a nevzdávat na první pohled prohrané souboje. Také díky jeho důslednosti byli před několika měsíci soudem v Praze shledáni vinnými estébáci Karásek a Sklenář z toho, že systematicky pracovali po většinu osmdesátých let na rozložení a zákazu kapely.

„Důležité je, že se jasně ukázalo, že i po desetiletích boží mlýny zamlely. Je to pro nás obrovská satisfakce. Mohlo to přijít sice dříve, ale je potřeba si uvědomit, že i 20 let po revoluci byla většina soudců v KSČ. Proto to nemělo smysl tenkrát otvírat. Teď už je situace lepší, a když si představím, jak ti estébáci v hospodě před partou kamarádů vstávají a opouští lokál či si od nich lidi odsedávají, to je právě ta satisfakce. Do jejich smrti to budou mít na talíři. To je spravedlivá odplata,“ reagoval v rozhovoru pro měsíčník TO Vilém Čok, který se po vyhlášení rozsudku v soudní síni rozesmál.

Konec okupace a politika

Michael Kocáb to komunistům nikdy neusnadňoval. V červnu 1989 vyhrál festival Děčínská kotva se skladbou dvojice Hapka-Horáček s názvem Stáří. Recitujícího Josefa Kemra pořadatelé vůbec nepozvali, Kocáb jako vítěz v naživo vysílaném rozhovoru sdělil, že každý národ má takovou vládu, jakou si zaslouží. Zasáhl soudruh ředitel Československé televize, který nařídil rozhovor přerušit…

Po revoluci dotáhl zprvu zpochybňovaný rocker Michael Kocáb do zdárného konce odsun okupační Sovětské armády z Československa, jeho počin se rovná zápisu do historie. Kam dospěje vývoj po třiceti letech, určitě netušil, ale to je jiný příběh.

Proto jsem nikdy nepochopil, proč Michael Kocáb hazardoval se svým odkazem politickým angažmá ve Straně zelených. A proč přijal v roce 2009 post ministra pro lidská práva a národnostní menšiny Topolánkovy a poté Fischerovy vlády v zemi, ve které nebyla v posledních dvaceti letech lidská práva porušována.

Konec pódiového politikaření

Mnohem více než Kocáb politik mě ovšem vždycky zajímal Kocáb jako člen Pražského výběru. Proto jsem těžce nesl, když se s kytaristou a zpěvákem Michalem Pavlíčkem rozhádali natolik, že je nedal dohromady ani jejich příznivec, prezident Václav Havel, který si oba pozval v roce 2006 na základě Pavlíčkovy iniciativy na Hrad. Nakonec se Michalové usmířili na jeho pohřbu, aby v roce 2012 vyrazila nejslavnější sestava Kocáb, Pavlíček, Čok, Kryšpín a Hrubeš na turné, ve které skoro nikdo moc nedoufal.

Zkouška, ve které obstál Michael Kocáb opět se ctí, přišla za další čtyři roky. Solitérní baskytarista Pražského výběru Vilém Čok nahrál se svou kapelu Bypass album Zbožňuji tvojí buchtu, na které zařadil skladbu Zástupy zástupů reagující na nelegální migraci. „Nemám nic proti tomu, aby si lidé nacházeli své štěstí, ale nesmějí ho brát mě. A navíc diktátorskou formou. Došlo to dokonce tak daleko, že jistí manažeři vyhrožovali kapelám, které chtěly hrát jako předskokan před Bypassem, že je odříznou od koncertů,“ vzpomíná Vilda na reakci mainstreamu.

Přestože Kocábovy názory nejsou ani zdaleka tak přímočaré, došlo k dohodě.„Hudba by měla lidi sbližovat, a ne je rozdělovat. Na druhou stranu vyjadřovat své názory veřejně je správné. A to může být i na pódiu. Ovšem po interní dohodě celé kapely. Jinak to způsobí rozkol. V Pražském výběru jsme na tom zapracovali, takže při koncertech Michael Kocáb už tolik nepolitikaří, a to je dobře. Mimo pódium má každý právo říci cokoli. Je to jeho osobní vizitka, “ vysvětluje Čok v rozhovoru pro TO.

Otevřená Pandořina skříňka

Ačkoli Michaelu Kocábovi do duše nevidím, jedním jsem si jist. Během koncertu Pražského výběru a Franka Zappy s příznačným názvem Adieu C. A. v červnu 1991 na oslavu odchodu posledního vojáka okupační armády ani nepomyslel na možnost, že za třicet let bude v demokratických volbách zvolen prezidentem normalizační komunistický důstojník s okupanty kolaborující Československé lidové armády, který se dva roky před revolucí ztotožnil s okupací.

Proto si vážím jeho kroku, kdy v nesouladu s až hysterií většiny voličů a na rozdíl od nemalé části uměleckého spektra, které volilo „správně“ a dostalo jí za to od prezidenta Petra Pavla stáních vyznamenání, muzikant a politik předsedu Základní organizace KSČ s krycím jménem Pávek nevolil.

„Jde o to, že se otevřela Pandořina skříňka v tom smyslu, že letité třiatřicetileté tabu, že bývalý normalizační komunista, by neměl reprezentovat naší zemi navenek navíc v pozici prezidenta, bylo odbouráno. A to je něco, co mě velice mrzí,“ řekl v podcastu Mezi čtyřma očima. Přesto respektuje vůli občanů, se kterou se ovšem neztotožňuje. A o tom je demokracie. Nebo by alespoň být měla.  

Čtěte také:
Hradní stráž je drahý špás. Každý třicátý voják v Česku hlídá prezidenta
František Ringo Čech: Diktát řvoucí menšiny se stává nesnesitelným
Prezidenta pomalu přestává bavit sloužit vlasti na více než plný úvazek