Mám rád, když lidé něco užitečného umějí, třeba ševcovinu nebo dejme tomu reklamu. A mám také rád, když se švec drží svého kopyta. Internet, nejlépe pak sociální sítě, pro něž stonásobně platí přísloví o ohni coby dobrém sluhovi, ale špatném pánu, vychovávají mnoho lidí k přesnému opaku. Což stojí za hlubší úvahu už z toho důvodu, že mladí Češi jsou na žebříčku jejich nadužívání pořádně vysoko.
Sociální sítě jsou prvotně byznysovým projektem, atrakcí, v nichž nastavené algoritmy milují útoky na první signální soustavu. Jsou i proto úplným eldorádem postaviček, které se na sebe snaží strhnout pozornost stůj co stůj. Zanechat svůj „otisk v dějinách“. Někdy za cenu neuvěřitelnou, dokonce ve svých extrémech smrtonosnou. Kliknutí jiných se některým e-občanům evidentně stalo měřítkem vlastní hodnoty. Lov pochybného „bobříka“ a honba za domnělým vystoupením z šedivé masy jsou jim pak pochopitelně naprosto vším. Tím spíš, když neustále slýchají, že jsme každý jedinečný, a měli bychom tudíž o sobě dát vědět veškerenstvu.
Tohle „moderované“ hledání smyslu vlastní osobnosti se projevuje mnohdy i ochotou vyjádřit se kategoricky k čemukoliv. Všechno ihned zhodnotit, oznámkovat, být domněle důležitý alespoň tím, že si ze mne udělají terč ve vulgární anonymní diskuzi. Někoho přitom ještě urazit, zranit, namíchnout, toť častý chlebíček podobných (trollích) postaviček…
Těmito cestami se nám vskutku mohutně rozhořel plamen doby, v níž kdokoliv, jehož „dosah“ byl dříve maximálně místní pátá cenová, dnes může šířit svůj rozhled až do nekonečna. Navíc s podstatně menším rizikem, že mu někdo rozbije ústa – jako se tomu asi leckdy stávalo právě v pohostinství.
Být odborníkem na vše může být snadné i lákavé. Vždyť navíc kolik velikášských vrcholných politiků, egomaniakálních popových hvězd a hvězdiček nebo dalších svým způsobem úspěšných lidí dává ten nejhorší příklad. Jejich vyniknutí má obvykle základ v jakési podívané, hraní divadla (doslova i přeneseně), ve videopolitice. Nejlépe v kombinaci s představou, že kdo nejvíce křičí, má pravdu.
V kteréžto souvislosti si vybavuji své nefalšované zděšení, když jsem svého času zaznamenal, kolik jedinců může ovlivňovat jistý veřejně činný člověk, jehož názory mi mnohdy připadaly vysloveně ignorantské, dokonce hloupé. Přičemž jedinou veřejně známou „výjimečnou kvalitou” dotyčného bylo, že žlutým trabantem projel černý kontinent a byl o tom televizní dokument. Když jsem sledoval jeho „odvahu“ posuzovat kdeco, napadlo mne, jestli se během dvoutaktního putování světem nestal odborníkem takřka na vše – stihl se vyjadřovat ke geopolitice, kultuře, hospodářství, očkování i morálce a bůhví, čemu ještě…
V posledních letech přibyla do řad „zasvěcenců“ také známá stand-up komička alias „blbá blondýna”, případně několik bývalých vrcholových sportovců. Klasickým příkladem je mimo daný rank vcelku nešikovný, nicméně dokonale narcistní hokejový brankář. Jakož i další podobní. Jedinci příležitostně působící dojmem, že snad mají patent na Pravdu a horkou linku na Nejvyššího.
Ikonické počiny katarského zmrzlináře
Zásadně pojaté (geo)politicko-komentátorské ambice zveřejňuje rovněž jeden katarský zmrzlinář. Čech, jehož kromobyčejně efektivní reklamní kampaň na nejmenovanou telefonní společnost (či jiné podobné marketingové počiny) se staly záhy, jak se tak dnes módně říká, ikonickými. Nechtěl bych křivdit, tudíž musím říct, že jeho výstupy se mi ale přece jenom zdají v něčem vybočující z popsaného proudu „morálních majáků“. Nutno říct, že ze statusů tohoto muže, který se bezúspěšně pokoušel dostat do domácí politiky, a dokonce kdysi sliboval založit politickou stranu, je obvykle reálně patrná dobrá vůle, určitý idealismus. Snaha udělat svět lepším…
Ovšem v konečném efektu to mnohdy vyznívá povýtce naopak, jestliže až dětinsky nepoučeně omílá zjevně převzatou propagandu pouze jedné strany. Eventuálně prezentuje polopravdy, dojmologie a jakési zkratky v myšlení, což by se dalo s jistou nadsázkou patrně označit za nemoc z povolání, poněvadž jde o klasické pracovní nástroje moderního marketingu…
Postoje marketéra, majitele zmrzlinářství na Arabském poloostrově a laického politologa v jednom se konkrétně manifestují například takto: „Varšavská smlouva vstoupila do dějin jako nejkomičtější aliance – jediné obranné ‚spojenectví‘, které napadalo jen vlastní členy. Třeba nás v roce 1968. To jsou Rusové, to se nikdy nezmění. Jakákoliv dohoda s Amerikou proto nikdy nebude mít ani cenu toho papíru, na kterém bude napsaná.“
Když opomineme (ne)znalost historie a její diletantský výklad, snoubící se ke všemu s uplatněním rozšířené (a najmě Ukrajince dějinně vyviňující) demagogie, že SSSR byl výhradně ruskou státností, je pozoruhodné především to, jak neuvěřitelně silný předsudek z uvedeného mínění doslova odkapává. Předsudek jakoby vnitřně podněcující k boji až do konečného vítězství…
Kdybych to měl všechno shrnout, napadá mne, že nejen pohádkový švec prťavec, ale i reálný automobilový cestovatel, hokejový brankář či majitel cukrárny s ambicí dělat „nejlepší zmrzlinu v Kataru“ by se právě měli spíše držet svého kopyta. Dál rozvíjet, co umějí. A nehrát si na něco, čím nejsou.
Čtěte také:
Influenceři v roli propagandistů
Digitální demence mladé generace
Úředníci z Ministerstva vnitra se schází se zástupci Facebooku
