Je to někdy až neuvěřitelné, a na každý pád velmi barvité, jak si jistí lidé dokážou pohodlně hovět daleko mimo realitu, a současně se bez mrknutí oka prezentovat jako etalon objektivity. Jsou mezi nimi mnohdy právě tací, kteří mají potenciál ovlivňovat širokou veřejnost. Místo aby reflektovali novou, desetiletí nebývalou dynamiku stávajícího světa, motají se neustále v kruhu osvědčených, vnitřně bezpečných, dokonce narcistních floskulí. V nich pravděpodobně nejen mluví, ale i uvažují. Často jde o jakési aparátčíky propagandy, kteří vlastní propagandě posléze uvěřili.
Asi nejkřiklavějšími výsledky tohoto stavu jsou paradoxy v interpretaci ilegálního mezistátního násilí. Jednou je takzvaná speciální vojenská operace důvodem k permanentnímu rozdmýchávání hněvu a věčné morální nekompromisnosti. Podruhé je vpád do cizí země a únos prezidentského páru (navíc pod falešnou záminkou) orwellovsky vykreslován jako nutná údržba globálního pořádku, či dokonce „příležitost k demokratické transformaci“! Anebo přinejmenším právně tak nejasná věc, že si zaslouží dlouhý, předlouhý odborný přezkum… Inu, pořád platí staré latinské přísloví „Quod licet Iovi, non licet bovi“ (Co dovoleno Jovovi, není dovoleno volovi).
V téhle souvislosti se navíc objevily – doufejme, že vždycky jen provokativní – clickbaitové mediální dotazy, jestli by si Trumpovy tajné služby „mohly dojít“ rovněž pro Putina, jako si prý došly pro Madura. Přímo z nich tryská propast mezi váhovými kategoriemi vnitřně rozložené země Latinské Ameriky a nejrozlehlejším státem s největším množstvím jaderných hlavic na zeměkouli. S ním pak Trump očividně systematicky rokuje o rozdělení sfér vlivu, včetně zjevné „směny“ Venezuely či Grónska za Ukrajinu. Nevybíravý americký záměr získat cizí území je přece pro Moskvu sám o sobě pravým propagandistickým požehnáním. A není jistě náhodou, že pán Bílého domu před pár dny označil za brzdu mírového procesu svého vazala Zelenského…
Ohledně Ukrajiny, která byla v amerických zájmech do značné míry nahrazena jinými výnosnými regiony, jsme v EU nepřestajně zahrnováni setrvačnými frázemi, za nimiž je nejednou cítit značná frustrace z nezvládnuté vlivově-vojenské konfrontace. Vleklé krvavé krize, v níž pojednou opouštěný Brusel pořádně neví, jakými cestami vystoupit z rozjetého vlaku, nebezpečné mašinérie.
Ani tisíckrát opakovaná lež se nestane pravdou
Než nastane skutečný mír, bude nám ještě stokrát, tisíckrát předložena lež, že smysl má jen neochvějná podpora (včetně sypání peněz) kyjevské kleptokracii. Jelikož v případě konečného válečného triumfu Kremlu stane Rusko přímo na našich hranicích, na linii dotyku s NATO. Což není než absurdní stanovisko. A to hned z několika důvodů.
Jednak putinovci očividně nechtějí přímo kontrolovat celou napadenou, zdevastovanou zemi, stojí spíše o určitou nárazníkovou zónu ze zbytkové Ukrajiny. Za druhé je její raketami oplývající kaliningradská exkláva dávno přímo vklíněna mezi dva členy Severoatlantické aliance. Za třetí je nám vlastně předkládán další zajímavý manipulativní paradox. Nebyl jednou z rozhodujících příčin pro prudké vystupňování předchozího měření sil záměr začlenit Kyjev do NATO? Dostat zbraně Aliance co nejblíže Moskvě, k hranicím Ruské federace?
Také samotný Trump je pravidelným terčem podobně laděných mystifikací. Nikoliv bez účinku. Řada občanů ve starém i novém světě stále nějak touží věřit, že s jeho odchodem z funkce se vše vrátí do starých dobrých kolejí. Před generací vzniklým stereotypům.
Jenže chyba lávky, stávající americký prezident je ve své nevyzpytatelnosti výhradně zhmotněním nového, dravého proudu globální politiky. Dosavadní mezinárodní právo již nepokrytě odchází do historie a nastoluje se nové uspořádání světa. „Skanzen“ Evropa se v něm žel dostává do odstavného pruhu.
Čtěte také:
Ukrajina v EU? Nepohodlná pravda pro euroskeptiky i eurohujery…
NATO: Příběh dánského paradoxu
Ideologie EU je nepřítelem svobody
