Německá vláda tvrdí, že za srpnovým pokusem o útok výbušným dronem na letišti Leipzig/Halle stojí Rusko. Jenže právě způsob, jakým měl být útok proveden, vyvolává několik nepříjemných otázek.
Proč by Moskva, pokud skutečně chtěla provést tajnou operaci, nechávala za sebou takovou stopu? Proč by velmoc s jednou z nejvýkonnějších zpravodajských služeb světa riskovala odhalení operace na území NATO? Je možné, že stopy skutečně vedou k Rusku. Je ale také možné, že jejich účelem bylo, aby k Rusku vést měly. A zkušenost s vyšetřováním sabotáže Nord Stream ukazuje, že mezi prvním politickým podezřením a tím, k čemu nakonec dospějí vyšetřovatelé, může být značný rozdíl.
Proč by to Rusko dělalo právě takto?
Začněme otázkou, která v současné debatě poněkud zaniká: Proč by to Rusko vůbec dělalo? A ještě důležitější otázkou: Proč by to dělalo právě takto?
Německo tvrdí, že 4. srpna byl na letišti Leipzig/Halle nalezen dron s výbušninou v blízkosti ukrajinského nákladního letadla. Berlín nyní tvrdí, že policejní vyšetřování, charakter použité techniky a výbušniny, vzorec útoku a informace německých a evropských zpravodajských služeb dohromady ukazují na ruské státní struktury. Ministr vnitra Alexander Dobrindt proto označil Rusko za odpovědné za hybridní útok.
To je vážné tvrzení. A je třeba ho brát zcela vážně. Ale právě proto bychom se měli ptát na jeho vnitřní logiku.
Pokud by ruské tajné služby skutečně chtěly provést utajenou sabotáž v Německu, proč by po sobě měly nechávat technické a operační stopy, které mohou vyšetřovatele dovést právě k nim? Je to samozřejmě možné. Žádná zpravodajská služba není neomylná.
Existuje ale i jiná možnost. Co když některé stopy nemají pouze pachatele odhalit, ale také vytvořit určitý obraz pachatele?
Netvrdím, že se to tak stalo. Je to pouze otázka, kterou bychom měli být schopni položit bez okamžitého označení za konspiraci.
Protože pokud je Rusko skutečně autorem, musíme vysvětlit nejen jeho motiv, ale také jeho operační logiku.
Co by Moskva získala?
Argument ve prospěch ruské hypotézy samozřejmě existuje. Kreml může chtít zastrašovat evropské státy, narušovat podporu Ukrajině, testovat bezpečnostní systém NATO nebo ukázat, že dokáže zasáhnout cíle hluboko v Evropě. Německá vláda navíc celý případ zasazuje do širšího obrazu ruských hybridních operací proti evropským státům.
Jenže cena takové operace by byla vysoká. Pokud by se prokázalo, že Rusko odpálilo nebo se pokusilo odpálit výbušný dron na německém území, nešlo by už jen o další kybernetickou operaci nebo špionáž. Šlo by o útok s výbušninou na území člena NATO.
A právě tady se nabízí jednoduchá otázka: Stojí omezený taktický efekt za tak vysoké riziko?
Samozřejmě nevidíme do hlavy ruských činitelů, ale kdyby chtěli takovýto útok dotáhnout do konce s takovýmto rizikem, velmi těžko by to dali za úkol nějakému jednorázovému agentovi. I volba cíle by byla asi jiná.
Je tak legitimní zkoumat alternativu: zda pachatel nemohl mít zájem především na tom, aby operace byla interpretována jako ruská. Sabotáž pod falešnou vlajkou je stará jako tajné služby samé.
Paralela tu je – Nord Stream
Právě tady se nabízí nepříjemné srovnání. Po výbuchu plynovodů Nord Stream v září 2022 bylo prakticky okamžitě jasné, že šlo o sabotáž. O tom, kdo ji provedl, však jasno nebylo.
Rusko se velmi rychle dostalo mezi hlavní podezřelé. V západním veřejném prostoru vznikal obraz ruské sabotáže, přestože vyšetřovatelé v prvních měsících pachatele neznali. Pak začaly přicházet jiné stopy.
Vyšetřování se zaměřilo na jachtu Andromeda, na skupinu lidí s vazbami na Ukrajinu a na stopy výbušnin nalezené na palubě. Němečtí vyšetřovatelé postupně identifikovali několik ukrajinských podezřelých. Už v roce 2023 německé zdroje hovořily o stopě vedoucí do ukrajinských vojenských kruhů.
A dnes je německé vyšetřování ještě dál. V červenci 2026 podal generální spolkový prokurátor obžalobu proti Ukrajinci Serhii K., kterého viní z účasti na sabotážní operaci. V srpnu byl v Chorvatsku zatčen další ukrajinský občan, Vladimir Z., který je podle německých úřadů podezřelý z toho, že byl členem skupiny, která umístila výbušniny na Nord Stream 1 a 2.
Ani tady bychom ale neměli udělat opačnou chybu a tvrdit: „Takže to určitě udělala Ukrajina.“
Obžaloba není rozsudek. Podezřelý není odsouzený pachatel. A německé vyšetřování ukazující směrem k ukrajinským občanům ještě automaticky neprokazuje, že za operací stál ukrajinský stát.
Poučení z Nord Streamu je jiné: První politicky přesvědčivá verze příběhu nemusí být jeho konečnou podobou.
Když tajné služby vědí víc než veřejnost
Německé vládě lze přiznat jednu důležitou věc: není povinna zveřejnit své zpravodajské zdroje. Pokud německé služby disponují informacemi, které by jejich zveřejnění kompromitovalo, je pochopitelné, že je drží v utajení.
Ale potom je třeba být opatrný s formulací „je prokázáno“. Veřejnost totiž vidí pouze část důkazního řetězce. Vidí dron. Vidí výbušninu. Vidí technické stopy. Slyší, že existují zpravodajské informace. A potom slyší politický závěr: za útokem stojí Rusko.
Mezi těmito jednotlivými body však existuje několik kroků, které veřejnost nemůže sama ověřit. A právě zde leží podstata celé polemiky. Nejde o to věřit Rusku místo Německa. Nejde ani o to tvrdit, že německé tajné služby manipulují veřejností. Jde o mnohem prostší otázku:
Je to, co dnes Německo označuje za ruskou odpovědnost, veřejně prokázaným faktem, nebo jen jedním možným zpravodajským závěrem? To jsou dvě rozdílné věci.
Možná nejnepříjemnější otázka
A nakonec se vraťme k té první otázce. Pokud Rusko útok skutečně připravilo, musíme přijmout možnost, že jeho operace byla překvapivě nedbalá. Že jedna z nejzkušenějších zpravodajských mocností světa riskovala, že po sobě zanechá stopy vedoucí k ruským strukturám. Je to možné, ale zvláštní.
Ale existuje i druhá možnost: že právě taková stopa byla žádoucím výsledkem. Že Rusko chtělo zpackanou operací upozornit na fakt, že dosáhne i na území NATO.
A třetí možnost je, že pod jinou vlajkou provedl někdo akci, kterou chce „přišít“ Rusku stejně jako v případě Nord Streamu.
Bez dalších důkazů nevíme, která z těchto možností je správná. Proto bychom měli být stejně opatrní při tvrzení „udělalo to Rusko“ jako při tvrzení „Rusko to určitě neudělalo“.
Nord Stream nás ostatně učí, že vyšetřování může trvat roky a že jeho výsledky mohou vypadat velmi jinak než první politické interpretace.
