Do Prahy se sjeli zástupci vlastenecky orientovaných politických stran, organizací a think tanků z Maďarska, Polska, Slovenska, Rakouska, Srbska, Itálie, Slovinska, Chorvatska, Bulharska a Řecka. Tuto ambiciózní událost s mezinárodním přesahem pořádal český spolek Patrimonium Sancti Adalberti.
Šlo již o třetí ročník. Stejně jako v letech minulých se mohli pořadatelé těšit podpoře kardinála Dominika Duky, jenž akci poskytl záštitu. V pátek večer pak slavnostně předal každoroční Cenu svatého Vojtěcha pro výjimečný příspěvek středoevropské spolupráci a posílení společných tradic a hodnot. Letošní laureátkou ceny je Mária Schmidtová. Maďarská historička, vysokoškolská profesorka, zakladatelka mnoha významných institucí (Institut 20. století, Institut 21. století, Muzeum teroru atd), spisovatelka a také žena, která do velké míry ideově a politicky formovala maďarského státníka číslo jedna. Řeč není samozřejmě o nikom jiném než o mnohaletém maďarském premiérovi Viktoru Orbánovi.
Následující den se nesl ve znamení dlouhých panelových diskusí a debat. Za každý stát nejdříve někdo promluvil. Takovými třemi tematickými pilíři byly společné hodnoty, bezpečnost a hospodářství. Příspěvek maďarského řečníka Balázse Hidvéghiho se týkal právě hodnot, jako jsou vlastenectví, rodina, křesťanské kořeny Evropy plnící mimo jiné roli jakéhosi pojiva národa a národů mezi sebou a roli ochrannou – před nájezdy nepřátelských hord, což je opět aktuální. Poslanec polského Sejmu za stranu PiS Krzysztof Szczucki se věnoval bezpečnosti, Rusku a tématu školství. V té souvislosti zmínil „pedagogiku hanby“, kterou na mezinárodní úrovni uplatňují bruselské instituce na státy střední Evropy.
Doufali jsme v konvergenci, máme anexi
Za Slovensko se konference zúčastnil poslanec za SNS Roman Michelko, jehož projev byl všestranný. Mluvil o rozdílnostech jednotlivých států Visegrádské čtyřky, která se v posledních letech podle něj rozpadla na „dvě Visegrádské dvojky“. Mluvil však také o ekonomice a ekonomickém zaostávání a o inovacích. O krizi elit. Velmi přesně popsal deziluzi z výsledků více než třicetiletého upínání se na Západ (v tom ekonomickém smyslu slova) a vyčerpání tohoto modelu. Právě proto přetrvávají bývalé státy východního bloku pouze v zóně periferie. Úvahu Michelko zakončil větou: „Doufali jsme v konvergenci, máme anexi.“
Český panelista, poslanec Patrik Nacher, se věnoval svobodě slova, kulturním válkám a tématu soběstačnosti, ke které trefně poznamenal, že „když dnes chcete soběstačnost, jste (v Bruselu) za sobce“. Těch paradoxů doby a zmatení pojmů zmínil vícero. Parafráze k otázce svobody projevu: „Cenzura se přejmenovala na boj s „dezinformacemi“ a boj s „hate speech“. Když se pak ale podíváte, kdo takto bojuje, bývá to zpravidla někdo, kdo zároveň sám šíří dezinformace a stejně tak šíří hate speech.“
Rakouský řečník, poslanec za vítězné Svobodné, Axel Kassegger mluvil o nefunkčnosti Evropské unie, hospodářské katastrofě jménem Green Deal, o tzv. Draghiho zprávě, jejíž politické následky mají Evropu uvrtat do astronomických dluhů a ještě větší centralizace. Sarkasticky hodnotil výsledky vlády lidoveckého kancléře, který se „konzervativně“ spřáhnul se Zelenými. Vyzdvihl též důležitou přináležitost Rakouska k makroregionu střední Evropy. Nejvíce se však věnoval migraci a není divu! Rakousko prý čelí druhé nejvyšší migraci per capita v rámci EU hned po Kypru. Varoval před zvýšenou kriminalitou a ztrátou kontroly nad vlastní zemí. Publikum vyděsil údaji o častém výskytu školních tříd, kde se podstatná část žáků nedorozumí německy a kde bují šikana a násilí proti pedagogům. A konečně: Zdůraznil potřebu reemigrace nelegálních migrantů!
Odpolední diskuse byly rozděleny do tří sekcí: Nové bezpečnostní hrozby a jak jim čelit. Hospodářská spolupráce a společný hospodářský prostor. Role střední Evropy v měnícím se globálním světě a cesty k moci.
Připravme se na nové pořádky
Celá konference nesla název „Střední Evropa na rozcestí“. Jejím cílem bylo sjednotit zástupce jednoho makroregionu – a to v co nejširším pojetí. V turbulentní éře, kdy se bortí staré geopolitické pořádky, upadají staré velmoci, západní Evropa se pomalu hroutí, striktně bipolární svět se transformuje ve svět multipolární. Celkový počet obyvatel zemí, z nichž přicestovali hosté konference a které jsou ochotné ke spolupráci, bohatě převyšuje počet obyvatel takového Německa. Nebo Francie, Británie… Dohromady jsme mocným hráčem, kterého nelze ignorovat a který má neuvěřitelný geopolitický a ekonomický potenciál. Může se stát významnou protiváhou. Celkem, kde není rovných a rovnějších. Celkem, kde drtivá většina občanů jednotlivých států neschvaluje Bruselem diktovanou agresivní progresivistickou agendu, plíživou genocidu evropské civilizace prostřednictvím chtěné masové migrace, zelené šílenství, které nás sráží na kolena, do bídy a bezvýznamnosti. Vlastenecké elity těchto středoevropských národů vůbec nepochybují o tom, že je nutné tyto kulturní války vést, jelikož mají potenciál nás kompletně zničit. My jsme je ve střední Evropě nezačali, pouze se bráníme.
Střední Evropa je tou částí „evropské posádky“, která ještě může vyskočit z potápějící se bárky, může se zachránit a vybudovat vlastní plavidlo. Bohužel však byla, je a bude ostatními uměle rozdělována a rozeštvávána, protože se jim její soudržnost nehodí. Neměli bychom se nechat. Jde o náš národní zájem, přetaven do toho, jak bude vypadat naše životní úroveň, potažmo prosperita, kulturní vyspělost, uchování letitých tradic, bezpečnost… A musíme konečně pochopit, že v Bruselu, Berlíně, Londýně, Washingtonu nebo v Pekingu či Moskvě určitě nepřemýšlejí nad naším blahem. Oni přemýšlejí pouze nad našimi zájmy. Aby je vytěsnili a na úkor našich zájmů prosadili zájmy své a zájmy svých nejbližších spojenců. Těmi nejsme v žádném případě my, střední Evropa. Je to asi pro mnohé zjištění nepříjemné, ale taková je geopolitická realita. Neplácejme se proto v možná ne úplně ideálně využitém času minulém a zaměřme se na svět zítřka, ať zas nejsme zaskočení. Protože půjde o v mnohém dosti odlišný svět, než je ten, v jehož prostředí žijeme a v jehož vzorcích uvažujeme dnes.
Čtěte také:
Vláda napomáhačů 28. říjen nemá právo slavit, zlobil se Klaus u Obecního domu
Václav Klaus v Budapešti: Demokracii zachrání už jen revoluce, musíme se připravit
Vždy zábavně zní pojem „hájit své zájmy tam a tam“
„budeme hájit naše zájmy v Bruselu…“
LOL… to je jako se ptát paní učitelky, jestli můžeme na záchod, když nám řekne ne tak co? pochčijeme se na místě? ale ptaní je stejně ponižující a dovolíme si nutnou potřebu vykonat pouze za podmínek, že to schválí vyšší autorita. A pokud nám to náhodou nedovolí, i když je to něco, co je pro nás nutností, tak jsme ochotni kvůli tomu dát stopku třeba životně důležitým rozhodnutím? Dříve naše republika taky existovala, a bylo i období kdy jsme se nemuseli nikoho ptát, jestli si můžeme postavit tohle, investovat do tamtoho, uprdnout si… Prostě žádný Brusel, Berlín, Londýn, Washington… proč se jich ptát? Co jim je do toho co si děláme na své malé české hroudičce? Vždyť je můžeme mít na salámu, my s nima můžeme mít akorát tak obchodní vztahy ale není třeba se před nimi ponižovat, snižovat své pravomoci na té naší malé české hroudě. Kéž by tohle už český národ pochopil, že máme na víc než jen někomu líst do prdele. Beztak z toho máme akorát hovno.
Ano v jistých věcech máte jistě pravdu. Jenomže v závěru se těžce mýlíte. Doporučuji poslech rozhovorů s profesorem Petrem Staňkem na Svobodném Universu z roku 2023. Tento pán vám tam krásně vysvětlí jak to na světě chodí. Pokud by naše země byla bez dluhů a byla z velké části soběstačná, tak by to teoreticky mohlo fungovat jak píšete. Ale my jsme zadlužení až po uši a naše vláda zatíná sekeru hlouběji a hlouběji. Se státem je to jako s jedním člověkem. Když bude najednou splácet hypotéku, půjčku na auto a třetí dítě bude na cestě, můžete si dovolit ztratit dobře placenou práci? Takže když má naše republika dluh jaký má, jsme snadno vydíratelní i v případě, že budeme mít vládu hájící zájmy naší země. Ukázkou může být Maďarsko, které bylo donuceno k souhlasu cestou vydírání v podobě likvidace ekonomiky (bohužel si nepamatuji, o co konkrétně šlo). Jeden z Rothschildů měl prohlásit: „Je jedno, kdo zemi vládne, pokud vlastníte její dluhy.“
Hrozba bola, že ak sa Orban nepovolí, tak forint bude trpieť najazdami finančných žralokov dokonca to ani netajili. Tak šiel radšej cez hlasovanie na kávu