Rozmohl se nám tu takový drobný globální nešvar – speciální vojenské operace. Jde o terminologický symptom strategické arogance, která se šíří jako eufemismem maskovaný virus mezi velmocemi a jejich snaživými učedníky. Vždy se počítá s tím, že druhá strana rychle padne, že se obyvatelstvo přizpůsobí, že mezinárodní reakce bude vlažná a že vlastní veřejnost ocení vůdcovskou rozhodnost toho či onoho.
Mohli bychom začít například v polovině dubna 2014, kdy se na východě Ukrajiny rozhořel konflikt, který tehdejší kyjevská vláda nazvala „protiteroristickou operací“ (ATO – Anti-Terrorist Operation). Ovšem kdo by si pomyslil, že tím nastartovala cynický názvoslovný trend. Speciální operace měla být rychlá, chirurgická, div ne jako policejní akce proti gangu banditů. A vida, nepodařilo se ani za mák. Naopak, významně prohloubila destabilizaci etnicky rozdělené Ukrajiny coby předmětu geopolitického sporu mezi mocnostmi a stála i četné civilní oběti. O nich se v našich středoproudých médiích nejprve příležitostně mluvilo, až tomuto objektivnějšímu narativu učinil konec masivní ruský úder na Kyjev před čtyřmi lety. Náhle totiž začaly překážet barvotiskovému příběhu hrdinného boje Davida s Goliášem. Případně snaze vše prezentovat prostřednictvím zcela zavádějících vyprávění o invazi zničivší Pražské jaro.
V tragickém roce 2022 vyhlásil Vladimir Putin „speciální vojenskou operaci“ (SVO); agresi, od níž též čekal okamžitý úspěch. I když je na druhou stranu fakt, že oficiálně žádný třídenní plán vytyčen nebyl. Toť skutečně jen mýtus, jenž se stal železným dogmatem protiruské propagandy, jejíž ozvěny stále ještě slýcháme v některých titulcích, memech či běžných internetových hádanicích. Kreml tehdy sice skutečně počítal s bleskovým triumfem, jenže místo toho padl – jak naznačuje také západní hacení mírových jednání v Istanbulu – do nebezpečné pasti. V jejím bahně Ozbrojené síly Ruské federace na léta uvízly.
Podcenění nepřítele jako univerzální nemoc
Nyní, v roce 2026, připsal další kapitolu takzvaných speciálních vojenských operací Washington. Poněkud rozkolísaný Donald Trump a kolektiv slíbili v souvislosti s Íránem staronové schéma. Bujnou, přesnou, slavnou, prostě „speciální operaci“. Opět se však ukázalo, že podcenění nepřítele je nejspíš univerzální nemoc soudobých velmocí s jejich klienty. Teheránské zřízení není papírový tygr; má své spojence, proxy sítě, výzbroj a odhodlání. Tak jak měla zpočátku Ukrajina, která se postupně ocitla na druhé koleji.
Je to pozoruhodná mentální nákaza. Putinova SVO nejspíše čerpala provokativní inspiraci z ukrajinské ATO: nejen názvoslovím, ale vlastně i z propagandistické logiky. Ani v jednom případě to neměla být žádná pořádná vojna (ve výchozím případě proti vlastním občanům), jen speciálka proti údajným teroristům/extremistům/fašistům. Teď Trumpova rétorika jako by dál „tichou poštou“ přebírá právně-propagandistický trik Kremlu.
Jenže ani tentokrát není nepřítel slabý, demoralizovaný, na pokraji pádu do pekel, jak příslušní vůdcové chtěli věřit. „Naši chlapci“ to jen tak nezvládnou a satelitní režimy bez obtíží nevzniknou. Zvláště ne aktuálně, jelikož samotné letecké či raketové údery ještě nikdy v dějinách žádné etablované zřízení nesvrhly.
Společný jmenovatel neúspěchu
Shrňme si krutou realitu. Hrubé podcenění možností odporu, špatné plánování, přehnané sebevědomí útočníků, kteří uvěřili vlastní propagandě – to je typický společný jmenovatel neúspěchu. Ukrajinské ATO se proměnilo v plnohodnotnou válku. Ruská SVO v maraton invazního utrpení. A americko-izraelská „speciální operace“ v Perském zálivu (ať už přesně dopadne jakkoliv) též od začátku ukazuje, že ani koaliční síla nejmodernějších zbraní nedokáže zlomit obranu odhodlaného a početného nepřítele. Zvláště zde hraje čas proti jasnému vítězství, což už ostatně mnozí američtí funkcionáři stihli připustit.
Onen řetězec globálního nešvaru tedy není pouze o termínech sémantické vojny, která se úzkostlivě vyhýbá pojmu „válka“. Jedná se především o novou podobu starého faktu, jak si mnohé velmoci (nebo ty země, kdo mají podobné ambice) odmítají přiznat, že ozbrojený střet je vždycky chaos se spoustou nepředvídaných, ba nepředvídatelných rysů. Nikoliv přehledná mapa vítězství na stole v generálním štábu. Jak se třeba museli posléze divit už němečtí vojáci za 1. světové války, když si cestou na frontu krátili dlouhou chvíli popisováním vagónů mottem „Výlet do Paříže“?
Ve všech uvedených případech stálo zjevně na počátku cosi společného. Dost speciální vojenská iluze.
Čtěte také:
Prý je to i naše válka… Hradní posádka hazarduje vabank!
Ukrajinská válka by nebyla, kdyby…
Platónova jeskyně a válka
