Na to není příhodnější výraz než šok. Fotbalová reprezentace, tradičně obdivovaný sportovní kolektiv, kdysi (už téměř od dávné minulosti) jedna z výkladních skříní tohoto státu. Dnes nic světového, dokonce už ani ve společnosti čtyřiadvaceti kvalifikovaných, jak prozradila pouhá desetiminutovka na trávníku v Osijeku. A výhledově to nevypadá nadějněji.
Z dlouhodobého pobytu na výsluní – připomeňme zvláště finále světových šampionátů 1934 a 1982 plus další účast v závěrečných kolech šestnácti nejlepších (1938, 1954, 1958, 1970 a 1990), přihodit můžeme i pět medailí z Mistrovství Evropy, včetně zlaté (1976) – toho mnoho nezbylo.
Stačila totiž pouze jedna desetiminutovka na trávníku v Osijeku a desetiletí budovaná prestiž se propadla na úroveň suterénního postavení našich mořem prosolených kvalifikačních soupeřů Gibraltaru a Faerských ostrovů. Šokovaní fanoušci dlouho nemohli usnout, zatímco expertům stačila chvilka k vystavení vysvědčení – až na dvě čtyřky samé ‚koule‘.
Jakou teď ztišující náplast na takovou ránu? A přesto můžu jednu nabídnout, a to docela aktuální: zítra to bude přesně 63 roků, kdy tehdy ještě federální Čechoslováci předvedli tehdy ještě federálním Jugoslávcům, jak se bojuje o postup do finále světového šampionátu. Stalo se, výsledkem 3:1, v Chile 13. června 1962.
Bez Slováků ani ránu
Jenže, nutno dodat, byl to tehdy úspěch tak říkaje právě federální. U kormidla nestál trenér absolvent kursů FTVS, ale neškolený, leč fotbalovým bohem políbený praktik, bývalý žák vídeňské kopané a poté skvělý hráč předválečné Slavie a Bicanův parťák Rudolf Vytlačil.
Do jeho výběru nepatřily opěvované opory, jako nyní jalový střelec či mátoživý tvůrce hry. Byli tam i tito dva Slováci, kteří původem Rakušana po zásluze vyzdvihli na živý piedestal: vlevo střelec dvou gólů Adolf Scherer, vpravo záložník Andrej Kvašňák, “chodící muž, který je všude“.
Půjde o skóre a budoucnost
Ale snad ještě není vše ztraceno, proti Chorvatům se můžeme rehabilitovat a postup zajistit v odvetě 9. října. Musíme k ní ale přistoupit realisticky, pokorně, s chladnou hlavou. Ne jako před Osijekem marně hlásal sebevědomý trenér Hašek: „Nepřijeli jsme jen bránit, to bychom neměli šanci. Chceme hrát na vítězství!“
Optimismus věru hodný rovněž podobně ohroženého zdejšího ministerského předsedy, jehož čeká klíčová rehabilitace týden předtím. Ten taky nadšeně věří v úspěch, ale narůstající skóre bude přesto sledovat velmi nervózně.
Bude to vzrušující napínavý podzim, kdo z těch půtek postoupí, a kdo definitivně propadne. Prostě fotbalově: kdo koho vykopne…
Čtěte také:
Za mediálním lynčem fotbalisty Švancary stojí české pokrytectví
Nikdy by mě nenapadlo, že mě fotbal začne živit, říká Antonín Panenka
Muž jedné tváře a mnoha kopacích technik
