Teď jde o Česko! Nezalekne se premiér Babiš prezidenta Pavla?

Česká politika opět připomíná lidovou frašku, kde každý hraje na jiný nástroj, dirigent má špunty v uších a publikum mezitím hlasuje v průzkumech, které se berou vážně jen tehdy, když se to zrovna hodí, a ještě častěji se rády dezinterpretují.

Shrnutí současného politického dění

Prezident Petr Pavel naslouchá „hlasu lidu“, premiér Andrej Babiš přemýšlí, zda se má zaleknout Hradu, a Filip Turek mezitím zjišťuje, že největším nepřítelem životního prostředí není oxid uhličitý, ale hranatost bývalého europoslance, zatímco šéf poslaneckého klubu SPD Radim Fiala natočil spolu s ministrem obrany Jaromírem Zůnou český remake populárního britcomu Jistě, pane ministře.

A jako bonus je tu předseda Poslanecké sněmovny Tomio Okamura s „novoročním projevem“, který zřejmě způsobil, že v některých domácnostech přestaly fungovat dálkové ovladače. Nad tím vším bdí duch bývalého světového lídra Petra Fialy včetně Tchaj-wance Miloše Vystrčila, kteří si aktuálně postěžovali na rozdělování české společnosti…(!)

Prezident, který slyší lid – ale selektivně

Prezident Petr Pavel se rozhodl, že nebude jmenovat Filipa Turka ministrem životního prostředí, protože… průzkumy. Ty mají tu kouzelnou vlastnost, že jsou nezpochybnitelné, pokud říkají to, co zrovna potřebujeme slyšet, a naprosto zavádějící, pokud ne. Lid si prý nepřeje. Lid promluvil. Prezident naslouchal. Konec debaty.

Je to dojemné. Prezident, který se najednou zaštiťuje veřejným míněním, připomíná učitele, jenž po letech benevolence najednou objevil školní řád – ovšem výhradně u jednoho konkrétního žáka. Že bývalý premiér Petr Fiala vládl s podporou, která se v průzkumech pohybovala někde mezi „zavřete to okno, táhne“ a statistickou chybou, to prezidenta nijak zvlášť netrápilo. Tehdy průzkumy zřejmě mlčely. Nebo šeptaly. Nebo nebyly ve službě.

Když prezident Pavel mluví o politické kultuře, odpovědnosti a morálním kreditu, nelze se ubránit dojmu, že Česko objevilo nový druh másla – to horké, které na hlavě rychle taje, ale nikdy úplně nezmizí. A že ho má sám prezident po celé hlavě na tři vrstvy? Inu, to ty správné „hodnotové demokraty“ nikterak netrápí. Nakonec každý máme nějaké to máslo na hlavě – jen někomu teče po čele víc než jiným, a ještě si k tomu zapne kamery. Když ovšem přistoupíme na tezi fanoušků bývalého komunistického rozvědčíka, tedy že si Petr Pavel své veškeré hříchy „mládí“ odpracoval, nebylo by fér dát tuto možnost i Turkovi? Ptám se pro kamaráda…

Babišův tah: Navrhne, nenavrhne, nebo počká?

Celá věc je o to pikantnější, že Filipa Turka jako ministra premiér Babiš zatím ani nenavrhl. Prezident se tedy rozčiluje nad jménem, které ještě ani neleží na jeho stole. A tady vstupuje na scénu právě Babiš. Muž, který už v politice zažil a viděl ledacos, včetně čapích hnízd všeho druhu. Otázka zní: nechá si do toho mluvit?

Navrhne Turka jen proto, aby ukázal, že premiér navrhuje a prezident jmenuje? Nebo se stáhne, zamyslí, svolá poradu, PR tým a tři astrology? Bude Andrej Babiš premiérem, který řekne: „Tady končí role Hradu, tady začíná role vlády!“? Nebo se spokojí s rolí pečlivého diplomata, který raději obejde problém obloukem, aby náhodou nenarazil do současné ústavní reality?

Považuji za klíčové, aby si staronový předseda vlády uvědomil, že nyní má (opět) ústavní odpovědnost vzniklou mandátem od voličů.

Okamura, novoroční zdravice a prezidentovo znepokojení

A aby toho nebylo málo, prezidentovi nyní leží na srdci Tomio Okamura a jeho novoroční zdravice. Ta způsobila vlnu nevole tak mohutnou, že opozice začala volat po jeho odvolání z čela Poslanecké sněmovny. Prezident je Okamurovými slovy znepokojen. Otázka je však prostá a pro leckoho nepohodlná: řekl snad Okamura něco, co by nebyla pravda? Nebo snad něco, co by bylo v rozporu s tím, s čím šla současná koalice do voleb? Pokud ne, pak jsme se dostali do fáze, kdy se neřeší obsah, ale tón hlasu, délka pauz a to, jestli se někdo u projevu tvářil dostatečně státnicky.

Okamura zkrátka mluvil tak, že to nebylo v rozporu s tím, s čím šel do voleb. Což je v české politice zjevně ten nejhorší možný zločin. Prezident chce kvůli tomu jednat s Babišem. Opozice chce odvolávat. Všichni chtějí něco dělat. Jen voliči (a nejen ti) mají pocit, že už to někdy někde viděli. Asi v repríze… Nicméně v mnoha diskuzích jsem se dočetl, že českou veřejnost znepokojuje spíš aktuální výrok prezidentova poradce Jiřího Pehe o tom, že nám nyní vládne spodina, než pro racionálně uvažujícího občana zcela očekávatelný výrok Tomia Okamury…

Kdo je tu vlastně od čeho?

Základní nedorozumění celé této frašky spočívá v tom, že opozice a prezident se tváří, jako by měli právo určovat, co smí a nesmí říkat zástupci vládní koalice. Což je podobné, jako kdyby porotce vařil místo soutěžících, a pak jim vyčetl, že je to přesolené.

Demokracie má jednu nepříjemnou vlastnost: někdy vyhrají ti, které nemáme rádi. A pak mluví. A někdy mluví dlouho. A někdy nahlas. Ale dokud neporušují zákon a nepopírají vlastní program, o čemž by bývalá vládní koalice Petra Fialy mohla donekonečna vyprávět, tak je to prostě součást hry.

Závěrečná otázka za milion chvilek pozornosti

Vážně si opozice a prezident myslí, že jsou v pozici, aby určovali, co zástupci vládní koalice smí a nesmí říkat? Demokracie je krásná věc – hlavně když mluví ti správní lidé. Když ale mluví někdo jiný, je třeba svolat schůzku, vydat prohlášení, sbírat podpisy (mladá poslanecká krev Katerina Demetrashvili by s ostatními korzáry mohla vyprávět), zvednout obočí a ideálně ještě pohrozit „vážnými důsledky“…

A tak se vracíme k otázce z titulku: Nezalekne se premiér Babiš prezidenta Pavla? Ujme se role předsedy vlády zodpovědně, sebevědomě a s vědomím, že mandát mu dali voliči, nikoliv průzkumy a nikoliv Hrad? Ústava není jen hezká knížka do vitríny, a hlavně… teď jde přece o Česko!

Ano, teď jde skutečně o Česko. Ne o průzkumy, ne o novoroční projevy, ne o osobní sympatie či antipatie. Jde o to, zda se politický systém bude řídit pravidly, nebo momentální náladou. A zda se premiér Babiš prezidenta Pavla nezalekne, ale důrazně mu vysvětlí, že i v politice platí staré dobré pravidlo, že každý má své hřiště a míč se bere jen tehdy, když je opravdu váš.

Čtěte také:
Komunikační trojúhelník: Hrad, premiér a šéf sněmovny
Lesk a bída odborníků
Co vypovídají „kauzy“ Filipa Turka o českém mediálním prostoru?