Je 17. listopadu 1989. Do Plzně se začínají dostávat informace, že to konečně “prasklo”. Na Národní v Praze jsou biti studenti policií. Prý už je dokonce jeden mrtvý....
Jako student VŠ jsem zažil sametovou revoluci. Byla to doba plná nadějí a touhy po svobodě. Doba, která voněla přáními, že totalita navždy zmizí. Doba, kdy jsem viděl možnosti konečně se podívat na „Západ“, který nám byl zapovězen a na který jsem se, jako Klatovák, díval jen na ZDF a ARD.
Tak jako tisíce dalších, co v následujících dnech vyrazili na náměstí, stejně jako ty tisíce, co podpořily generální stávky a také se vypravily na náměstí s trikolórami, my všichni jsme věřili, že komunistická nadvláda skončila. Že skončila vláda jedné strany. Že se podaří svrhnout tolik nenáviděný systém šikany, šmírování, kádrování, posudků a rozhodování nikoli podle schopností, ale rudé legitimace.
Vzpomínám si, jak můj otec, bývalý skaut, a matka, učitelka vyhozená kvůli “nesprávným názorům na úlohu strany ve šťastném soudružském soužití a budování socialismu”, jeli vlakem na Železnou Rudu, aby byli svědky stříhání drátů na společné hranici se Spolkovou Republikou Německo. Jak se vraceli jako vyměnění, s úsměvy na tvářích a slzami radosti v očích… Tolik ta doba voněla léta očekávanou změnou…
Jak jsme se těšili, že opustíme zpropadené RVHP, které určuje co se smí nebo nesmí kde vyrábět. Jak jsme se těšili, že Rudá armáda vypadne z mojí země a ukončí tu svoji “dočasnou přítomnost”.
Ovšem dnes, 17. listopadu 2023, to už není “můj listopad”.
Proč? Po 34 letech vnímám, že se totalita vrací. Kamery vás sledují bezmála na každé křižovatce. Pro vaše dobro. Kouřit v hospodě nesmíte. Pro vaše dobro. Kritický příspěvek na síti vám smažou a zablokují účet, nebo vás opět pošlou do lochu. Pro vaše dobro. Pokud dítě omluvíte ze školy, protože se vám nelíbí výuka propagující levičácké úchylky, pošlou na vás sociálku. Pro vaše dobro.
Vysokoškolské tituly se získávají za práce jako “Genderové stereotypy v pohádkách o Červené Karkulce”. Učitelé jsou vyhazováni ze školy jen proto, že neoslovili někoho správným třetím, čtvrtým, pátým, desátým pohlavím. Strhávají se sochy historických postav. Zakazují vám okurky s nesprávným zaoblením. Zakazují vám žárovky. Zakazují vám pronajmout vlastní nemovitost, komu vy chcete. Zakazují vám topit, čím chcete, nebo tím, na co ještě máte. Zakazují vám chránit vlastní hranice. Přikazují vám, co a kolik smíte pěstovat na svém území. Přikazují vám, komu smíte dát kus ze své zabijačky. Pro vaše dobro!
Nesvoboda z Bruselu
A co je pro mne nejsmutnější? Nejvíce nesvobody přichází z toho „Západu“. Přichází v podobě směrnic, nařízení a omezení z Bruselské EU, nového Eurosojuzu. Ochotně a mnohdy ještě v papežštější podobě prosazované naší vlastní vládou, resp. vládami, které tu po těch 34 let byly.
A jako jedna z nejabsurdnějších podob této doby, ukradeného listopadu a ukradených nadějí je fakt, že věnec k památníku při výročí 17. listopadu 1989 bude nejspíš pokládat kovaný komunista, vojenský rozvědčík ČSLA. To fakt nevymyslíš.
Proto to dnes už není “můj listopad”! Zůstanu doma. Nechci svojí přítomností na frašce na Národní přispět k legitimizaci tohoto současného stavu.
Hřebíček na hlavičku, Ivane.
Výstižné, bohužel….
To pochopí jen Ti co to osobně
zažili a jsou schopní logických úvah.
Na komoru, lépe bych to nenapsal. Halík s vámi všemi, bratři a sestry v Havlu.
Brilantní úvaha, vidím to taky takhle. Nakonec ještě bude platit teze, kterou nám říkali v hodinách MDH či jak se to jmenovalo, že vývoj společnosti probíhá po spirále. Takže, opsali jsme kruh, a ocitli se ve výchozím bodu.
Velmi dobře napsáno! Taky jsem se jako student VŠ aktivně účastnil v roce ’89 tehdejšího dění a dnešní výsledek vidím stejně jako Vy.