Udržitelnost ano! Ale rodiny…

Udržitelnost je dnes módní slovo. Nikdy nikdo nevysvětlil, co vlastně, proč vlastně a na jak dlouho se má udržet. Ale je to i slovo kouzelné. Funguje jako heslo, po jehož vyřčení lze daleko snáz přijít k penězům daňových poplatníků. Dnes se totiž kdeco dotuje, aby to prý bylo udržitelné. Na údajnou udržitelnost se vynakládají miliony a miliardy vybrané z daní. Ale co třeba taková udržitelnost rodiny?

Tenhle příspěvek nemá být o dotacích nebo o daních, s nimiž se dnes plýtvá jako nikdy v minulosti, ale o lásce. A láska je všudypřítomná, jak se stále přesvědčujeme v romantických filmech, jejichž oblíbenost neklesá, nebo v kosmetickém průmyslu, který na rozdíl od pohostinství expanduje. Přesto zrovna u lásky má jinak prázdný termín „udržitelnost“ svůj hluboký smysl.

Definice udržitelnosti

Udržitelnost Wikipedie definuje jako schopnost uspokojit dnešní potřeby bez kompromitování schopnosti budoucích generací uspokojit jejich potřeby a udržet jejich životní úroveň. Ta krkolomná definice se dnes nejčastěji odůvodňuje životním prostředím a ochranou nejmenované planety, ačkoliv každý školák přece ví, že ta naše jedinečná hroudička se jmenuje Země. Jenomže u běžného projektu, který mnohdy vznikl jen kvůli čerpání dotací, peníze dojdou a projekt skončí. A lidé žijící z dotací se přestěhují jinam a přisají se na jiný cecík, ze kterého tečou peníze z našich daní.

Jenomže já mám před očima jiná životodárná ňadra – a to ňadra rodinná. Rodina je docela odlišně fungující organismus. Co svět světem stojí, existuje bez státních či evropských dotací, a přece stále trvá. I v těch nejchudších podmínkách se lidé milují, sestěhovávají, žijí spolu a rodí se jim děti. Zdá se dokonce, že existuje nepřímá úměra – čím horší životní úroveň, tím více dětí.

Napříč kulturami, náboženstvím, vyznáním či stylem vládnutí, čím bohatší společnost, tím méně rodin, tím méně dětí. Zdání jako obvykle trochu klame. Právě v těch nejbohatších rodinách se konají svatby, ačkoliv ostatní populace už skoro většinově dává přednost opatrnému (ale riskantnímu) žití „na hromádce“. Někteří nejbohatší lidé u nás i za hranicemi často mají tři a někdy i více dětí. Chválabohu za ně.

To jsou ty paradoxy, řekl by klasik. Vždyť přece kdekdo ví (a taky to máme doloženo statistikami a haldami výzkumů), že ve funkční rodině žijete déle, jste zdravější, děti mají větší úspěchy ve škole, dosahují vyššího vzdělání, mají víc kamarádů a dospělí více sexu. Rodina je totiž maximálně udržitelná jednotka. Při problémech se obvykle semkne. Při starostech si vzájemně pomůže. Při nemocech a ve stáří se o vás postará. I s dluhy vypomůže. Fungující rodina je hnízdo a pevnost a nemocnice a záchrana. Vždycky to tak bylo a je tomu tak pořád. A já doufám, že i v budoucnu bude.

Představa a skutečnost

Tisíckrát můžete namítat, že kolem sebe vidíte nějakou rodinu nefunkční či právě že ta vaše se neslavně rozpadla. Ale jednotlivé výjimky přece potvrzují pravidlo. V rodině vás občas něco či někdo štve a její členové si leckdy lezou na nervy. Rodina má své cykly, tradice, zvyky a vzory. Mladí revoltují a v době dospívání se bouří proti rodinným zvyklostem, aby je o pár let později ve svých nových rodinách opakovali a sami vynucovali. Vidím to i u svých dávno dospělých dětí. A co teprve když rodiče a prarodiče odcházejí.

Můžete cynicky vzdychat, že většina seniorů umírá o samotě v nedůstojných domovech se zanedbanou péčí, ale já naopak kolem sebe vidím své známé, příbuzné a kamarády, u nichž je to docela jinak. Právě v takových chvílích se střídají v pečování, v návštěvách těch nejstarších, v zajištění takové pomoci, jaké jen jsou schopni. A každý odchod bývá v rodině oplakáván, na každého se vzpomíná, každý se připomíná v těch nejlepších situacích a ve vzpomínkách bude žít dál. Nikdo z mých známých jen tak lhostejně nad odchodem svého rodiče nemávl rukou. Nikdo z mého okolí takovou situaci neignoroval.

Celý text najdete v měsíčníku TO číslo 5