Mateřská škola v Plainfeldu u Salcburku letos zrušila tradiční návštěvu svatého Mikuláše, německy zvaného Sankt Niklas. S vysvětlením, že některé dětičky z prostředí „diverzity a kulturních odlišností“ se Niklase bojí. Škodolibí vtipálci hned spěchali s vysvětlením, že to je ze zdravotních důvodů, z obav, aby děti netrpěly niklastrofobií. Že se i rakouské dětičky bojí Mikulášova čerta, zda odhalí nějakou jejich lumpárničku, patří k tradici. Má černou hrozivou masku, brblá „hudry-hudry“ a „budliky-budliky“ a připomíná, že hřešit se nesmí a nevyplácí. Ale bát se samotného Mikuláše, to by byla novinka.
Takže se po městečku šeptalo (chraňpánbůh, že by nahlas vyslovovalo), že zákaz nemá se strachem nic společného a že tou nejmenovanou diverzitou a kulturní odlišností školka myslí místní muslimskou komunitu. A že tedy v místním školství probíhá kulturní islamizace. Jenže zrovna do téhle školky skoro žádné muslimské dětičky nechodí, zaznamenal pan starosta Wolfgang Ganzenhuber. A vyslovil nechápání a zděšení, když mu rodiče sdělovali svůj vztek.
Obecní spor se rozrostl do regionálních rozměrů, až viceguvernérka salcburského kraje, paní Marlene Svazek musela vysvětlit, že „Mikuláš patří k naší kultuře a tradici a jeho zrušení by bylo projevem kolapsu našich křesťanských hodnot“. Spor se nakonec řešil hlasováním rodičů a Mikulášovým šťastným návratem.
Také na bruselském venkově je veselo
Zato v městečku Saint-Gilles v bruselském okrese starosta tradici svatého Mikuláše pro své muslimské spoluobčany „zinkluzivnil“ přejmenováním Saint-Nicolase na Sidi-Nicolas s prodejem mandarinek z Maroka. Úplně zrušil zloducha jménem Fouettard znamenajícím „práskač“, který ho tradičně doprovází jako náhradník čerta, řinčí a vrčí a hudruje, mává na děti bičem a otvírá jim pytel, v němž je hrozí odnést do pekla.
Je to jen pár dalších příkladů už několikaletého západoevropského trendu odbourávání křesťanských tradic a rituálů, na němž je pozoruhodné toto: Téměř nikdy to není na žádost muslimů, jimž mohou být Vánoce ukradené, protože je vnímají jako svátek konzumu, ne konkurenčního náboženství. Skoro vždy je to dobrovolná iniciativa horlivých domorodých pokrokových politických korektníků, přesvědčených, že tradice bílých rasistů ohrožují svět a musejí být vymýceny. Jejich náruživé vymycování se tu a tam v západní Evropě projevuje téměř denně, pestrými způsoby.
A ve Švédsku jakbysmet
Velmistrem vymycování se letos v lednu, hned po oslavách vánočních a tříkrálových, stal nový arcibiskup církve švédské Martin Modéus. Ten po převzetí funkce po odstupující arcibiskupce Antje Jackelénové oznámil, že švédská církev přijímá muslimy i s tím, že nemusejí měnit víru. A že Mohamed je prorok jako Ježíš. Na potvrzení, že to míní vážně, zakvílel „Alláhu akbar“ tak mistrně, že by z toho rodilí arabští muezínové měli mindrák. Švédská církev je spíš „společensky angažovaná“ než svérázná konkrétní víra, vysvětlil. Odcházející arcibiskupka sice už taky církev otevřela „diverzitě“ a přijala Mohameda za proroka, ale „Alláhu akbar“ ještě zpívala ve švédském překladu. Možná taky proto ji církev vyměnila.
Církev se pyšní členstvím prominentního muslima, jímž je vůdce liberální Centerpartiet čili strany středové, Muharren Demirok. Nevítat někoho takového do křesťanské církve z jakýchsi náboženských důvodů by bylo nekřesťanské. Je mnohem křesťanštější to proměnit v přednost a důkaz, jak je ta církev tolerantní. Muslimů i jiných je v církvi zapotřebí, vyhlásil arcibiskup Modéus. Trvat na křesťanské víře jako podmínce členství v křesťanské církvi by byla „ideologizace samotné koncepce náboženství“. Vždyť „diverzita nekřesťanských náboženství je pro církev přínos a výdobytek“.
Česká tradice dodržuje v přejímání západních přínosů a výdobytků přibližně dvacetileté zpoždění. Dejme tomu ještě generaci a ten mírumilovný islám nakonec i Čechům přijde tak samozřejmý jako kdysi členství v KSČ. Ale žádné strachy, vánoční dárečky vám nikdo nevezme. Jen je podle českých tradic bude darovat z jesliček vykukující a usměvavý Mohamídek.
Komentáře (0)