Jeho životní příběh je nejen drama plné nečekaných zvratů, jaké by nevymyslel žádný romanopisec, je výsledkem téměř nadlidské energie. Vždyť narukoval do pěti válek, utekl ze zajetí, dvakrát změnil politickou stranu, dvakrát se stal premiérem, namaloval 550 obrazů, napsal tisíce článků i projevů a za svých 37 dějepisných knih získal literární Nobelovu cenu. Můžeme se také pozastavit nad tím, že během svého bouřlivého života vypil hektolitry vína a koňaku, ale nebuďme malicherní – on na to prostě tělesnou konstituci měl. Za Velké války svým druhům z praporu řekl na rozloučenou: „Ať už o mé vojenské službě řeknou cokoli, nikdo nezpochybní, že bych někdy nedocenil přednost pití. Z alkoholu jsem vyždímal daleko víc, než vysál on ze mne.“
Nenasytný muž
Jeden z jeho mnoha životopisců, Robert Rhodos James, charakterizoval Churchilla jako „politika, sportovce, umělce, řečníka, historika, poslance, novináře, esejistu, hazardního hráče, vojáka, válečného korespondenta, dobrodruha, vlastence, internacionalistu, snílka, pragmatika, stratéga, sionistu, imperialistu, monarchistu, demokrata, sobce, požitkáře a romantika“. Byl prostě nenasytným mužem mnoha zájmů a dlouhý život mu dopřál, aby si svá přání uskutečňoval. Co mě však na jeho osobnosti fascinuje, je ona podivná předtucha, s níž se svěřil v šestnácti letech kamarádovi: „Věřím, že jednou zachráním Londýn a britské impérium.“ Tato nezlomná víra v osudové poslání mu po celý jeho bouřlivý život pomáhala překonávat všechny politické porážky a zrady přátel, a co je neméně důležité, mírnila i jeho pocity triumfu, o nichž tušil, že jsou dočasné. Ve svých pamětech přiznal, že celý jeho život byl vlastně přípravou na státnickou roli ve válce s Hitlerem. A zejména to platí o jeho prohrách. Když se ve 30. letech ocitl „mimo hru“, mohl jako pouhý poslanec svobodně kritizovat každou vládu. Churchill, jako pilný student historie, v dějinách Anglie a anglicky mluvících národů rozpoznal pokrok, jaký symbolizovaly Magna Charta, Listina občanských práv (1689), ústava Spojených států (1781), individuální svobody, vláda většiny a parlamentní demokracie. Podstatu anglosaské demokracie zdařile formuloval český filozof Rio Preisner: „Je to plod duchovní aristokracie, která ,vytyčila prostor svobody, jejž vymezuje s ohledem na nedokonalost člověka, a neváhá ji vztahovat i na sebe. Evropská jakobínská elita se ztotožňuje s obecnou vůlí, již ovšem sama definuje…‘ Hovoří také o svobodě, lidských právech a demokracii, ale v rozporném sepětí s dokonalostí utopického programu, kterou váže na historickou zákonitost.“
Winstonova rodina
Churchill se narodil v Blenheim Palace, v monumentálním aristokratickém sídle, které postavil John Churchill, úspěšný generál a zakladatel vévodského rodu Marlborough, na počátku 18. století. Winstonův děda byl guvernérem Irska a otec neúspěšným politikem. Jeho matka pocházela ze superbohaté americké rodiny. V dětství marně usiloval o lásku svých rodičů, kteří se v něm zklamali kvůli jeho průměrnému prospěchu ve škole a fyzické „nemotornosti“. Matka se jako typická parvenu věnovala hlavně společenskému životu vyšší vrstvy. Navzdory smutnému dětství nikdy nezatrpkl a nezakolísal. Po několika nezdařených pokusech nastoupil do kadetní školy a během koloniálních válek hodně četl a cvičil se v rétorice, jež ho tolik proslavila za druhé světové války. Fascinovaly ho dějiny, v nichž figurovali jeho urození předkové, o kterých později psal, byl samouk, a snad i proto pochopil podstatu západní civilizace. Přestože byl náboženský agnostik, napsal, že „Židům dlužíme etiku, která je i bez víry v její nadpřirozený původ nejcennějším majetkem lidstva a zdrojem veškeré moudrosti i vzdělanosti. Na této víře vyrostla z trosek Římské říše celá naše civilizace.“ „Churchill měl pronikavou schopnost chápat historický vývoj,“ poznamenal Henry Kissinger. „Už před první světovou válkou rozpoznal, že se Francie nedokáže ubránit Německu a Británie se musí vzdát své historické izolace a stát se jejím spojencem. Ve 20. letech chtěl zapojit Německo do budování světového řádu a tlumil emoce Berlína vyvolané Versailleskou smlouvou.“
Celý text najdete v čísle 11 měsíčníku TO
Komentáře (0)