Moderní civilizace vstoupila do fáze, kdy komplexita globálních struktur překročila hranice lidské kapacity. Finanční systémy, právní konstrukce nadnárodních korporací, algoritmické sítě, logistické megasystémy i mezinárodní instituce dnes fungují jako emergentní nadhumánní struktury – jako celky, které nevznikly plánovaně, nemají centrální vůli, ale přesto se chovají jako samostatné systémy s vlastní dynamikou. Jsou výsledkem milionů lidských rozhodnutí, která se v čase a prostoru skládají do struktur, jež žádný člověk ani instituce nedokáže řídit, předvídat nebo zastavit. Emergence znamená, že celek má vlastnosti, které nejsou obsaženy v jeho jednotlivých částech; nadhumánnost znamená, že tento kmplex přesahuje lidskou kognitivní kapacitu. Výsledkem je prostředí, které je neovladatelné, i když je tvořeno lidmi.
Člověk se tak ocitá v situaci, kdy je příjemcem důsledků, nikoliv aktérem. Svět je příliš rychlý, příliš abstraktní a příliš rozsáhlý na to, aby ho mohl ovládat. Tento stav je zakryt simultánní realitou – mediálně‑popkulturním světem, který nahrazuje skutečnost spektáklem. Zatímco emergentní nadhumánní struktury běží dál vlastní logikou, lidé jsou udržováni v prostoru obrazů, rolí a vyprávění, které odvádějí pozornost od faktu, že skutečná moc se přesunula mimo jejich dosah.
Elon Musk, Bill Gates či Donald Trump nejsou jen osoby, ale postavy v nekonečném mediálním příběhu. Pokladní v Lidlu je také postava – jen v jiném žánru. Všichni hrají role, které neurčuje jejich vlastní život, ale mediální ekosystém, algoritmy a popkulturní symboly. Simultánní realita poskytuje iluzi účasti, zatímco skutečná rozhodnutí se odehrávají v emergentních strukturách, které člověk nedokáže ani sledovat, natož řídit.
Reakce na neobyvatelnou hyperkomplexitu
Pocit neskutečna, odcizení a ztráty kontroly se kumuluje a hledá politické vyjádření. Hnutí jako MAGA v USA, AfD v Německu, Vox ve Španělsku, Bratři Itálie či Národní sdružení ve Francii nejsou příčinou krize, ale jejím symptomem. Jsou reakcí na hyperkomplexitu, která se stala neobyvatelnou. Jejich společným cílem je demontáž nadnárodních struktur, návrat suverenity a zjednodušení světa do lidského měřítka. Nabízejí politickou formu odporu proti nadhumánním systémům, které se vymkly kontrole a které se tváří jako přirozené, nezpochybnitelné a nevyhnutelné.
Na opačné straně stojí liberální strany, které reprezentují elity integrované do globálních struktur. Tyto elity fungují jako obslužný tým emergentních nadhumánních systémů: spravují jejich legitimitu, udržují jejich chod a produkují narativy, které zakrývají jejich autonomii. Témata jako Green Deal, konflikt na Ukrajině či útok na Írán fungují jako symbolické kotvy, které mají stabilizovat veřejnost a odvádět pozornost od skutečného problému – od hyperkomplexity, která se stala samostatnou mocí. Jsou to příběhy, které dávají smysl v simultánní realitě, i když skutečná struktura světa je mnohem abstraktnější a mnohem méně ovladatelná.
Skutečný konflikt dneška není střetem ideologií
Pokud má civilizace přežít, je nutné provést radikální zjednodušení. Je třeba odstranit faktory, které umožnily únik kritických oblastí z lidské kontroly. To znamená zredukovat právní konstrukce, které dovolují entitám fungovat bez odpovědnosti, omezit algoritmické systémy, které rozhodují bez lidského přehledu, zjednodušit finanční architekturu, která generuje emergentní procesy, a rozbít nadnárodní struktury, které nejsou demokraticky kontrolovatelné. Jde o návrat světa do lidského měřítka, o obnovení možnosti lidského rozhodování.
Další podpora emergentních nadhumánních struktur a jejich rozvoj nevede k pokroku, ale ke katastrofě. Ne proto, že by někdo chtěl škodit, ale proto, že emergentní systémy pokračují ve svém vývoji bez ohledu na lidské potřeby a limity. Simultánní realita tento fakt popírá, protože jej nemůže přiznat: jejím účelem je udržet veřejnost v roli diváka, nikoliv aktéra. Skutečný konflikt dneška není střetem ideologií, ale střetem dvou způsobů, jak se vyrovnat s odcizením – zda se svět vrátí do lidského měřítka, nebo zda se emergentní nadhumánní struktury stanou definitivní mocí, která člověka odsunula na okraj.
Čtěte také:
Klaus o Trumpovi: Představy, že rychle změní svět, jsou naivní
Jak funguje Sorosova dotační hydra ve světě i u nás? Platíme si ji z daní…
Svět na rozcestí – recenze knihy Františka Novotného
