Vymírání jako novodobá globální hrozba

Nikdo nechce přikazovat ženám, že mají okamžitě zabřeznout. Není možné nutit sobecké dospělé, aby jak na běžícím pásu počínali budoucí daňové poplatníky, kteří se jim posléze postarají o důchodové zabezpečení. Nelze vlastně nutit žádného plodného občana k ničemu a skoro nikdy, v tomto případě například i proto, že nikdo nemůže tušit, jaký kdo z nás má vnitřní život a v něm uspořádané individuální priority. 

Každý má právo na volbu své cesty za štěstím. Každý má právo dokonce i na své sobectví. Každý má právo studovat či vydělávat peníze, jít za slávou či za společenským uznáním, cestovat, pomáhat druhým dle své představy o pomoci, žít sám, třeba se i obklopit přepychem a starat se jen o sebe. V tom všem má rodina a děti místo ne vždy nejpřednější. Jiní by zase děti vlastně chtěli, ale až jindy, až bude lepší konstelace hvězd, až rodič získá lepší práci nebo větší byt.

Staré cnosti

Lidi nelze k ničemu tlačit, to by si to vzali osobně a reagovali by jako obvykle oním krásně českým: A na just ne. Potenciální rodiče však nejsou primárním adresátem volání nás, propopulačních kanárků. Tím jsou propagandisté a exhibicionisté, kteří hlásají, že minulé tisíce let, kdy touha mít děti, pečovat o ně, milovat je a třeba se i pro ně obětovat, byly ctnostmi zcela samozřejmými, tedy že tyto tisíce let šlo lidstvo úplně blbou cestou, zatímco teď prý víme, že tou pravou hodnotou je vypláznout na staré ctnosti jazyk.

Adresátem našich varování jsou i státy, instituce, společnosti, spolky, média, školy, kulturní autority, neziskovky a různá seskupení vědoucích a dopředu hledících. To ne dvacetiletá děvčata, která mají v hlavě chaos a hledají své místo ve světě; to tvůrci společenské atmosféry, v níž je správné vysmívat se maminkám, které pečují o domov své rodiny; to tihle pochybní prosazovatelé nihilistických póz jsou adresáti i mých vět o tom, že mít děti je dobré. Média mohou stávající děsivou situaci popisovat, mohou varovat, mohou přinášet rady a doporučení, mohou popularizovat výzkumy, utrácet dotace a tím vším změnit pohled veřejnosti na údajně nevyhnutelný zítřek a problém, který se zdá bez řešení. Ale většina z nich dělá opak. Kupodivu i ta „veřejnoprávní“.

Nemáme prý moralizovat a hlásat, že opravdové štěstí spočívá v dobré rodině. Stoupenci těch módních ideologií jsou ale sami v moralizování premianti, pokud jde o ty jejich priority: multikulturalismus, genderismus, klimatismus, unifikaci a centralismus. Tam jim moralizování nevadí. A nezůstávají jen u moralizování. K věcem, které oni považují za správné, nás nemilosrdně tlačí regulacemi, kvótami, daněmi, pokutami, limity, zákazy, pokřivováním cen. To stát se snaží, aby lidi nechtěli mít děti.

Tady nástroje působení na společnost mají a užívají je často i dost brutálně. Tak proč někomu tak strašně vadí pouhá výzva, že mít děti je nejkrásnější věc na světě? Je proto na místě, aby se i v této věci společnost pochlapila a poženštila. Stačí se inspirovat probíhajícími úspěšnými progresivistickými kampaněmi. Stačí nezahálet, nevzdat se a aktivně konat. Veřejnoprávní média i politické neziskovky se zajisté rády zapojí do kampaně s cílem čelit nové hrozbě v podobě vymírání, která brzy nahradí boj za klima, jež se zdá být dnes už úspěšně dobojován. Nebo ne?

Rodinu zpět do středu našeho zájmu

Český stát, čeští politici, Česká televize, Český rozhlas i české neziskovky zcela jistě již brzy začnou velebit rodinu, místo aby ji jako dnes urážely a znevažovaly poctivý, klidný, rodinný, manželský život. Namísto filmů o neplodných stejnopohlavních svazcích a nepřirozeném náhradním mateřství se určitě už brzy začnou točit filmy o šťastných rodinách s větším počtem dětí, kterým stát nebude házet klacky pod nohy. Časopisy nebudou oslavovat sobecké úspěšné samotáře, ale otce a matky s dětmi, které všechny pracují, žení a vdávají se a počínají další daňové poplatníky. Finanční podpory se přesunou od samoživitelek k úplným rodinám a architekti začnou vysvětlovat, že několik dětí může obývat klidně i jeden pokoj a velká rodina i menší byt. Neziskovky zatím mohou vyrazit do škol a dětem ukazovat, jak je fajn mít spoustu sourozenců, jak si členové rodin dokážou pomáhat a jak se velké rodiny mnohem snáze postarají o své seniory.

Život, děti a vlastní potomci jsou totiž samou podstatou udržitelnosti po mnoho tisíciletí. Pojďme na rodinný život vynaložit aspoň tolik peněz, podpory, obav a komentářů, jako jsme vydali třeba na boj proti podnebí. Dokážeme-li prý zpomalit zahřívání zeměkoule regulacemi, uzavřením dolů, zateplováním a elektromobilitou, pak i smutný trend vymírání dokážeme zastavit minimálně stejně efektivně. Stačí si přece jen ujasnit priority a mladou generaci naočkovat novým trendem, jímž by mohla být třeba vymírací úzkost. Lék na ni je už dlouhá léta znám: mládeži, přijmi odpovědnost za svůj život, za svůj stát i za svou zemi, a pořiď si děti. Hned po dvacítce, ideálně co nejdřív. Pak přijdeš na jiné myšlenky, a když se úzkost v recidivě vrátí, zapracuj na dalším potomkovi.

Přeháním? Ano, přeháním. Ale já si nezačala. Pro začátek by bylo fajn, kdyby náš stát a s ním celá velká moudrá EU přestaly komplikovat zakládání rodin a mateřství a rodičovství všelijak bránit.

Autorka je nezávislou senátorkou a prezidentkou Unie rodinných advokátů.

Čtěte také:
Bruselští úředníci mistrují Česko a vláda tomu nadšeně tleská
Žena stokrát jinak aneb Svět patří nám, ženám