Slovenský premiér Robert Fico a předseda hnutí ANO Andrej Babiš mají jeden pozoruhodný společný rys: oba byli buď už takřka politicky mrtví, anebo aspoň ostrakizovaní, nicméně navzdory tomu se nakonec stejně vrátili. A možná silnější než dřív. Nebyla to však v jistém smyslu tak úplně jejich zásluha…
Na světlo boží totiž postupně vyhřezlo, jak moc jsou jejich úzce provázaní konkurenti na obou březích řeky Moravy neschopní. Bez talentu k řízení, bez hlubší strategie vládnutí, a ke všemu ještě často neskrývající podřízenost cizím zájmům. Jinými slovy, že občas až překvapivě špatné výkony kabinetů, jež slibovaly zářnou kvalitativní změnu, masivně urychlily proces voličského zapomínání. Prostě vydatnost nových malérů přetřela ty staré na růžovo.
Soupeřům stačilo mnohdy jen čekat. Dnes je Fico znovu premiérem, jelikož na rozdíl od Matoviče s Hegerem mu frustrovaní voliči nemohli upřít jedno – své řemeslo umí. Bohužel skoro hmatatelný úpadek České republiky zas otevírá dokořán bránu páně Babišových šancí na comeback do Strakovky…
Fialův vládní slepenec vstoupil na scénu se sice průhledně vyfabulovanou, přesto pro mnohé věrohodnou aureolou rozumu, mravnosti, stability a odbornosti. Nyní končí funkční období tím, že mu už nevěří ani mnozí původně skalní příznivci. Pro leckoho se dokonce stal synonymem zmaru. Vždyť nejenže naprosto nezvládl hospodářské obtíže ČR, ale v některých ohledech je ještě vystupňoval (zejména v oblasti inflace).
Zahraniční politiku pod ministrem Lipavským přímo ostentativně zbavil „břímě“ reálné svébytnosti, takže ještě dnes neubírá nic z nekritického přístupu k neliberálnímu a šovinistickému Kyjevu, jenž nás „na oplátku“ neváhá – tak jako mnohé další spojence – veřejně urážet. Nebo jinak poškozovat.
Ozvěna plukovnických režimů
Zároveň ani mediální dominance, ani pravděpodobné pomáhání a chránění ze strany loajálních policistů či žalobců nesvedly zabránit tomu, aby se čtyřkoalice u většiny veřejnosti nezapsala též závažnými právními aférami. Zejména trojhvězdím mimořádných skandálů bitcoin-kampelička-Dozimetr.
A co víc, nejednou přepjatá vládní komunikace s (nespokojenými) občany se stala spíše parodií na PR, tu a tam i jakousi ozvěnou metod „plukovnických režimů“. Skutečným obrácením někdejšího předvolebního hesla ODS tak dnes jde o strašení místo o řešení.
Spolek papalášů, kteří se patrně leckdy pojistili zadními vrátky lukrativních postů v bruselské byrokracii, případně poradenstvím pro zbohatnuvší zbraňové magnáty, ztělesňuje patologickou sebechválu, myšlenkovou prázdnotu i bezbřehé lhaní.
Nejčerstvěji pak fialovci se vzácnou bezelstností vynalezli trakař, když z plakátů smrtelně vážným tónem volají: „Jde o Česko!“ Zjistili to zjevně teprve až teď – při volební kampani.
Čtěte také:
Fialova kampelička: Síť finančních neprůhledností s politickými přesahy
Kolik jsme si mohli dát točených piv, kdyby nám nevládli Rakušan s Fialou?
Strach o volby versus strach z voleb
https://messerinzidenz.de/