Ve středu 5. listopadu odešel Stanislav Barek. Mnoha lidem to jméno neříkalo tolik, kolik by mohlo (nebo mělo). Standa Barek (dovolíte-li, zůstanu u toho křestního jména, byli jsme mnoho let přátelé) byl excelentní kytarista a šéf kapely Njorek (spolu s ním tam hrál třeba proslulý violoncellista Olin Nejezchleba nebo kytarista Norbi Kovacs).
Hrál také v projektu Arionas s Marthou Elefteriadu a perským skladatelem Shahabem Tolouiem, a také sólově nebo v duetu s Adibem Ghalim. Ta multinárodní pestrost jmen spoluhráčů nebyla náhodná. Standa byl neobyčejně vnímavý a tolerantní hráč, který se rád nechal inspirovat cizokrajnými vlivy, ale vždy si zachoval vlastní styl a osobitost.
Vedle toho byl Standa vynikajícím učitelem hry na klasickou kytaru. Měl velkou empatii pro své žáky. Věděl dobře, že do nich musí dřív či později „napumpovat“ kus baroka, ale to je pro dnešní ucho žáčka ze základky hodně těžká strava, tak mu Standa ordinoval nejprve stravitelnější kusy, aby ho od nástroje a od muziky nezapudil.
Čím, ještě Standa byl? Zakladatelem a po dlouhá léta „spiritem movens“ festivalu Kytara mezi žánry. Zval do Prahy slovutné kytaristy z celého světa a skutečně nežánrově – od jazzu přes klasiku po různé až rockové odrůdy. Asi největší zásluhou v tomto smyslu bylo, že objevil našemu publiku famózního australského „finger-pickingového“ kytaristu Tommyho Emmanuela. Jeho koncerty se, myslím, díky Standovi u nás počítají na desítky a nadšené publikum na tisíce.
Zapálený konzervativec a poctivec
Ale to pořád ještě není všechno. Standa byl také velmi politicky myslící člověk. Přesněji řečeno zapálený konzervativec. Sice jste ho neviděli promenovat po chodbách parlamentu a excelovat v televizních debatách, na to byl příliš umělec. Jeho politikum patřilo jeho obci. Byl po léta komunálním politikem ve vsi, kde bydlel, v Chýni u Prahy. Nikdy nezapomenu, jak mi líčil boje, které sváděl s líným, neschopným a neochotným zastupitelstvem složeným podle stylu „kdo má stavební firmu a chce zakázky“, jak to známe z i mnoha jiných míst, metropoli nevyjímaje. Standa byl nejen v tomto smyslu poctivec, a proto si určitě uměl vyrábět nepřátele. Nebyl jsem u toho, ale jak jsem ho znal, nedal se.
Standa měl dlouhodobé zdravotní problémy, k nimž se před časem přidala mrtvice. Shodou okolností jsme byli na rehabilitačním oddělení v motolském špitále ve stejný čas. Jednou jsem šel po chodbě kamsi na kafe a za sebou slyším, jak někdo říká: „On mě asi nepoznal…“ Otočil jsem se a vidím pána na vozíku, kterého přece tak dobře znám! Tak jsme si řekli pár hlavních slov, kdo a proč tu jsme a že se určitě navštívíme. Jenže já tam byl dva týdny a on měsíce.
Za ty dva týdny jsem mu vždy v podvečer aspoň volal, zda za ním mám přijít, a on mi pravidelně odpovídal: „Moc rád, ale za chvíli za mnou přijde manželka.“ Paní Barkovou jsem samo sebou znal, vynikající překladatelka a příjemná dáma. Tak jsem smekl a říkám něco jako „pozdravuj ji, a tak příště…“ Chodila tam každý den. To také o něčem vypovídá.
Já za pár dní mohl domů, on ne. Takže to příště až někde nahoře. Sbohem, a díky za vše, Stando!
Čtěte také:
Pane kardinále, kdo zdvihne váš štít?
Richarde, bohové jsou s Tebou
Život a smrt nesmrtelného Miroslava Macka
