Představte si, že stojíte před soudem. Ne proto, že jste lhali. Ne proto, že jste vyzývali k násilí. Dokonce ani ne proto, že jste někoho pomluvili. Jste souzeni za zveřejnění pravdivých informací, o kterých však soud míní, že by mohly v lidech vyvolat nežádoucí postoje. Připomíná vám to až příliš praktiky totalitního komunistického režimu před rokem 89? Oprávněně. Jenže je to případ z letošního roku a odehrál se v Belgii.
Na jaře byl Dries Van Langenhove trestním soudem v Lovani uznán vinným z „podněcování k nenávisti a šíření myšlenek založených na rasové nadřazenosti nebo rasové nenávisti“ v souvislosti s přednáškou, kterou pronesl v únoru 2024 na Katolické univerzitě v Lovani.
Podle soudu byl prý problém v celkovém vyznění přednášky. Van Langenhove popisoval souvislosti reálných společenských problémů ve Flandrech – pokles kvality školství, kriminalitu, vysoký podíl cizinců ve věznicích, bytovou krizi nebo tlak na sociální systém – s masovou migrací a multikulturní společností. Soud uznal, že se Van Langenhove opíral o oficiální, veřejné statistiky a také vědecké poznatky. Mluvil tedy čistou pravdu, což soud uznal a zdůraznil, že obžaloba se netýkala šíření nepravdivých informací.
Konstatoval však, že pravdivost zveřejněných informací byla pro posouzení věci nepodstatná (!). Proč byl tedy odsouzen? Protože pravdivá fakta – podle názoru soudu – údajně mohla vytvářet atmosféru rozdělení na „my“ a „oni“ a vyvolávat nesnášenlivost vůči chráněným skupinám.
Co je svoboda slova
Zní to jako absurdní scéna z Orwellova románu? Jenže to není Orwell. Je to dnešní Belgie. Členský stát Evropské unie. Nejde o normální rozsudek. Jde o důrazné varování pro každého novináře, vědce, politika i běžného občana. Zideologizovanou justicí bylo rozhodnuto, že je lhostejné, zda je zveřejněna pravda, nebo lež. Zásadní podle ní je, zda je tato pravda ideologicky přijatelná. Což už je vlastně přesný popis praktik komunistické cenzury.
Svoboda slova nikdy a nikde nevznikla proto, aby chránila názory (a fakta), jež všichni sdílejí, všem jsou sympatické a všichni z nich mají samé příjemné pocity. Takové názory (a fakta) žádnou ochranu nepotřebují. Skutečný smysl svobody slova spočívá v ochraně výroků, které jsou nepříjemné, kontroverzní nebo jdou proti převládajícímu proudu. Ve chvíli, kdy začneme chránit pouze názory pohodlné a nějakými ideology schválené, musíme okamžitě přestat mluvit o svobodě slova. A tím také o demokracii, která bez svobody slova nemůže existovat.
Ultralevicoví ideologové tvrdí, že jde přece jen o boj proti nenávisti. Lžou. Demokracie se nesmí nikdy dostat do situace, kdy začne zaměňovat násilí za názor, trestný čin za kritiku a objektivní skutečnost za nežádoucí emoci. Přesně zde je výsostná hranice mezi demokracií a totalitou.
Totalita a ušlechtilá hesla
Trestní právo demokratického státu má posuzovat skutky, jednání, prokazatelné úmysly, vedoucí ke konkrétnímu protiprávnímu činu. Ve chvíli, kdy budou soudy postihovat domnělý společenský účinek – navíc účinek radikálně ideologicky interpretovaný – pravdivého výroku, přestáváme soudit činy a začínáme soudit myšlenky. Což je jeden z nejvýraznějších znaků totalitních režimů.
Kdo ještě pamatuje minulý komunistický režim, ví dobře, jak vypadá společnost, v níž se lidé bojí mluvit otevřeně. Takový stav je největším vítězstvím každé cenzury. Neboť tou nejhorší formou cenzury je autocenzura. Ideologové, zaštítění státem a justicí, nemusejí zveřejnit seznam témat, o nichž je zakázáno mluvit. Nemusejí ani vydat příkaz, jak je povolené o některých věcech hovořit. Úplně stačí, aby zideologizovaná státní justice zasévala v lidech strach – třeba tak jako nyní v Belgii.
Pak novinář raději nenapíše článek, jakkoli by byl od začátku až do konce pravdivý. Profesor raději nezveřejní svůj výzkum – co kdyby odporoval vládnoucímu ideologickému narativu? Politik raději vynechá nepříjemnou větu. Normální lidé se otevřeně baví jen u rodinného stolu a na veřejnosti mlčí. Autocenzura je daleko zákeřnější a účinnější než otevřená, přiznaná cenzura. Právě proto musíme být mimořádně citliví na jakýkoliv právní výklad, který by třebas jen naznačoval, že pravdivost výroku je irelevantní a že rozhodující jsou pouhé pocity nějaké skupinky lidí.
Pamatujme, že žádná diktatura nezačínala větou: „Ode dneška rušíme svobodu slova.“ Každá začínala ušlechtilými hesly o ochraně společnosti a jejích údajných „vyšších zájmech“. A také o ochraně veřejného pořádku, lepších, pokrokovějších vztazích mezi lidmi, ochraně bezpečnosti, a pozor, také o ochraně demokracie. Vždyť čtyři desetiletí jsme žili v takzvané „lidové demokracii“… Jak se lišila konkrétně v oblasti svobody slova od současné „liberální demokracie“? Přemýšlejme…
George Orwell nenapsal román 1984 jako návod pro budoucnost. Napsal ho jako velmi důrazné varování před ideology, kteří postupně získávají ve státě moc rozhodovat nejen o tom, co je dovoleno říkat, ale nakonec i o tom, co je dovoleno si myslet.
Když už bude pozdě…
Tato kauza nemá nic společného s tím, zda má někdo rád nebo nerad Driese Van Langenhoveho. To je naprosto bezvýznamné. Otázka všech otázek zní zcela jinak: Chceme ještě žít ve společnosti, kde je možné otevřeně diskutovat o nepříjemných skutečnostech? Na prvním místě o těch, které jsou podloženy nezpochybnitelnými fakty? Pokud ano, musíme se včas ozývat – a to co nejdůrazněji. Pokud ne, pak sledujme, jak demokracie před našima očima umírá.
Ideologizace justice v Evropě patří k nejhorším zprávám poslední doby. Právě ona má potenciál zásadně přispět k pádu do totality. Není nutné připomínat, že jakmile se zřítíme na totalitní dno, bude už na protesty pozdě. Naopak je nutné připomínat fakt, že pokud to dopustíme, pak budou „liberální demokraté“ stále urputně vykřikovat o tom, že máme plnou svobodu slova. Přesně stejně jako to vykřikovali komunisté, kteří dokonce cenzuru a tvrdou autocenzuru v zemích „lidové demokracie“ označovali za „nejsvobodnější způsob projevu, mnohem svobodnější než v kapitalistických zemích“…
Celý článek čtěte ve vydání měsíčníku TO 7/2026.
