Žijeme v oligarchii, kterou chce nahradit korporátní fašismus

Zastupitelská demokracie (nejen) u nás dostává na frak. Politické strany už slouží jen jako kádrová líheň pro servisní třídu státu, která jde na ruku sponzorujícím mocenským skupinám, unijní byrokracii a nadnárodním korporacím. Zrcadlo našemu politickému systému v komentáři pro Deník TO nastavil Ivan Šrámek.

Oligarchie (řecky Ὀλιγαρχία, Oligarchía) či oligokracie je nedemokratická forma vlády menšiny (elit), ve které má politickou moc v rukou pouze hrstka prominentních osob téměř bez jakékoliv kontroly společnosti. Termín oligarchie může též označovat státní celek (útvar), v němž je tento typ vlády uplatňován. Název pochází ze spojení řeckých slov óligon (málo) a archó (panovat).

Demokratura je neologismus složený ze slov demokracie (démos – lid; kratos – vládnout) a diktatura (z latiny: dictator), který označuje diktaturu vydávající se za demokracii.

Přijmeme-li myšlenku, že jednou z forem vykonávání demokracie je zastupitelská demokracie skrze politické strany, tak stranická demokracie, alespoň v devadesátých letech to tak platilo, byla vykonávaná skrze členskou základnu. Pamatuji si, že v televizi bývaly záznamy ze stranických sjezdů a kongresů, ať na krajských, nebo celostátní úrovních, kterých se účastnily stovky a v součtech tisíce členů. Politické strany se pyšnily velikostí své členské základny. Jaký je dnešní stav? Dnes můžete vidět, pokud vůbec, že stranických kongresů na celostátní úrovni se účastní desítky, možná nižší stovky členů. Znamená to tedy, že současné strany a hnutí se opírají o nižší stovky a nižší tisíce členů?

Sponzoří nedarují, ale kupují

Je-li tomu tak, musím se zeptat, z čeho jsou tedy strany a hnutí financovány a z čeho žijí jejich sekretariáty? A není kvůli tomu ohrožena vnitrostranická demokracie a také to současně způsobuje úporný nedostatek vhodných politiků, kteří by mohli lépe reprezentovat a zastupovat zájmy občanů? A není tohle nakonec stav, který je výhodný právě s ohledem k pojmům „oligokracie” a „demokratura”?

Z toho vyplývá následující stav: strany a hnutí už nejsou financované členskou základnou. Spoléhají na státní rozpočet, ale nejvíce se spoléhají na příspěvky „sponzorů”. Ti přebírají nad stranami moc. Na volitelná místa kandidátek se nedostávají lidé na základě svých schopností, a ti kteří prošli volbou na základě vnitrostranické demokracie, ale lidé, kterým se podařilo získat dostatek stranických sponzorů s dostatečnou finanční podporou. Prostě platí, že „sponzoři” – oligarchové v pozadí, kteří nikdy neprošli demokratickým volebním testem, chtějí za svojí finanční podporu od politiků a případné „vlády jejich koňů” výsledky. Ne pro občany, ale pro sebe, oligarchy.

Malá domů politiků, propojení s lobby a se sponzory

Chcete důkaz? Jeden z prvních důkazů lze spatřit v ideologickém obratu Petra Fialy” před a po volbách v roce 2021, kdy vše, o čem mluvil před volbami, bylo po volbách otočeno o 180°. Ať se to týkalo nezvyšování daní, nebo se to týkalo snižování přebujelé státní administrativy a byrokracie.

Dalším, do nebe volajícím, důkazem byl takový „diktát” Tykačů a spol. ohledně „zastropování” cen energií ve prospěch energetických producentů.

Jiným celkem nedávným důkazem je propojení ministra životního prostředí Hladíka s nápojovou lobby. Hladík totiž chtěl prosadit zálohování nápojových obalů, pod záminkou ochrany životního prostředí a zvýšení jejich sběru pro účely recyklace. Přičemž Česká republika již nyní patří ke špičce v separaci odpadů, ačkoli se ví, že velká část separovaných obalů nakonec stejně skončí na skládce spolu s dalším odpadem a k recyklaci vůbec nedojde. Navrhované opatření tudíž prvoplánově nahrávalo nápojové lobby, která měla velmi dobře spočítáno, že všechny obaly by se nevrátily, ale občané by je všechny při nákupu zaplatili, což by byl čistý zisk nápojové lobby.

V deníku TO vyšel komentář Petra Bošnakova, který odhaluje, jak si Marián Jurečka (KDU) a Petr Bendl (ODS) významně přilepší změnou přidělování zemědělských dotací, které prosadil ministr zemědělství Marek Výborný (KDU).

Jinou kapitolou hájení zájmů někoho jiného mohou být i různé povinnosti občanů a plátců daní oproti ochraňované a z daní občanů vydržované cizí národnosti. Prostě mi to nedá, ale očividné nadržování Ukrajincům provozujícím u nás jejich vozidla, která nemají povinnost mít platnou STK, mě vede k otázce, qui bono, v čí prospěch? Jsme ještě vůbec právním státem, kde si máme být všichni rovni vůči zákonům?

Oligarchizace evropské a světové politiky

Dalšími příklady oligarchizace a v podstatě nastolení demokratury, či oligokracie představuje Petr Kolář, který na Hrad instaloval komunistického rozvědčíka ČSLA Petra Pavla. O Kolářovi se ví, že je lobbista amerických zbrojařů, stejně jako šedá eminence Tomáš Pojar, a radí, či radil i Andreji Babišovi (ANO), nebo Miloši Vystrčilovi (ODS).

Spekuluje se také o tom, že jeho zářná a strmá kariéra začala v momentě, kdy byl po rozpadu Československé socialistické republiky poslán do Washingtonu, aby zahájil výcvikový program pro své nové úkoly. Tento školicí program probíhal v Mezinárodním centru Woodrowa Wilsona (WWIC), v instituci financované a provozované vládou USA, a o které se ví, že je propojena se CIA.

Na evropské úrovni nelze opomenout skandální propojení předsedkyně Evropské komise Ursuly von der Leyenové s netransparentním nákupem covidových vakcín Pfizeru, přičemž tam také figuruje manžel von der Leyenové, který byl „poradcem” Pfizeru.

Celá tato tragikomedie a potvrzení tolerovaného propojení s big pharma lobby tkví v tom, že ačkoli byla von der Leyenová uznána Evropským soudem vinnou za nedodržení zásad transparentnosti, byla opět Evropskou radou znovu zvolena do funkce předsedkyně Evropské komise.

Vrcholem propojení soukromých zájmů nadnárodních korporací a politiky je ESG (Environmental, Social and corporate Governance), které si stanovily nadnárodní korporáty a prosazují ho napříč všemi podnikáními právě přes zideologizovanou politiku. Účelem je v podstatě eliminace malé a menší konkurence, která nebude schopná plnit byrokratické podmínky, nedostane se k úvěrům a podobně. Státní sféra podporuje tuto zrůdnost i tím, že se kupř. na Vysoké škole ekonomické otevírá studijní obor, který má „vychovat” konzultanty a kontrolory naplňování „standardů” ESG.

Politici se přestali bát voličů

Můj dojem, že se demokracie už vytrácí, nebo dokonce už vytratila, posiluje i skutečnost, že se jaksi politici přestali bát svých voličů a nepokrytě je nazývají dezoláty, ztroskotanci, a dokonce i sviněmi.

Kapitál neslouží politikům, ale politici slouží (nadnárodnímu) kapitálu. Snad ještě budu moci pochybovat o platnosti rčení „kdyby volby mohly něco změnit, dávno by je zakázali”. Snad ještě rakovina oligokracie a demokratury nemetastazovala do totalitního korporátního fašismu.

Čtěte také:
Disident v ODS Jan Zahradil: Mám strach, že se celá společnost rozfláká na cimprcampr
Je EU reformovatelná?
Demontáž socialismu proběhla. Nyní by to chtělo demontáž evropeismu