Život a smrt nesmrtelného Miroslava Macka

Miroslav Macek zemřel téměř symbolicky v den, kdy si předseda strany, kterou před třiatřiceti lety spoluzakládal, natřásal peří před duchaprázdnou političkou, předsedkyní Evropské komise během oslav dvaceti let našeho členství v Evropské unii, kteroužto Miroslav Macek považoval za vše, jen ne za to, co krásného o ní dnes jeho bývalá strana tvrdí.

Ale také tento milovník ženské krásy a gentleman, jako by vzešlý ze starých časů, vydechl naposledy v den, kterému se díky nesmrtelnému českému básníkovi Karlu Hynku Máchovi přezdívá „lásky čas“.

Osud udělal, co chtěl

Když jsme začali koncem února v jeho domě v Zábřehu na Moravě, kam se uchýlil po svém odchodu z politiky,  rozhovor pro náš časopis, zeptal jsem se jej, zda při pohledu na to, co se děje za jeho okny, nemá pocit porážky, odpověděl: „Ne, to není vůbec můj způsob uvažování. Odpovím verši mého oblíbeného renesančního básníka Francisca de Queveda: „Udělal jsem, nač stačily mé síly, a osud udělal, co chtěl.“

V tu chvíli jsme s kolegyní Danou Jaklovou a fotografem Jakubem Hněvkovským samozřejmě nemohli tušit, že mu onen osud vyměřil pouhé dva měsíce života; ostatně já sám jsem jej vždy považoval prakticky za nesmrtelného, člověka, vzdorujícího času. S úsměvem vyprávěl, jaká tvrdá práce jej coby zahradníka čeká s přicházejícím jarem v jeho keltské zahradě a litoval, že nás jí kvůli dešti nemůže provést a pochlubit se „průhledy“ mezi keři a stromy, které s pečlivostí sobě vlastní naplánoval, když se rozhodl, že z někdejšího ovocného sadu vybuduje okrasnou zahradu.

Politik? Třetinu aktivního života!

Miroslava Macka má většina z nás zaškatulkovaného především jako originálního, vtipného, nekompromisního a nepřehlédnutelného pravicového politika devadesátých let. Říkalo se, že je „kontroverzní“, jenže tak se u nás nálepkují prakticky všichni, kdo mají pravdu.

Že byl Miroslav Macek především politik, je ovšem pouhý optický klam, na který on sám v rozhovoru rovněž smířlivě narazil: „Spočítal jsem si, že za celý svůj profesní život jsem byl pouhou třetinu času v aktivní politice, kdy jsem mohl něco ovlivnit, buď jako poslanec nebo ministr. Ale když mě někdo zastaví a dá se do řeči, velmi často začne: Prosím vás, pane ministře… Ale já nejsem ministr, odpovídám. Prosím vás pane poslanče – ale já nejsem poslanec. Jste ale tam někde nahoře, a já říkám, já nejsem nahoře. Ale máte tam známé, mohl byste zařídit, aby…to jsou šílené rozhovory. S tím už ale budu muset dožít.“

Když jsem proti němu seděl a on nám vyprávěl, čím zaplňuje čas, který mu byl vyměřen, zastyděl jsem se nad vlastní pohodlností: Miroslav Macek byl spisovatel, básník, překladatel, trochu také historik, vášnivý milovník a znalec filmového umění, předseda filmového klubu, filatelista, sběratel ex libris, sportovec, kuchař, fotograf, cestovatel, autor nejen sarkastických a ostrých denních šlehů na svém webu viditelnymacek.cz, ale také odkazů na pozoruhodné necenzurované informace ze světových médií, které se zcela vymykaly běžné mainstreamové české mediální produkci.

Zlatá devadesátá

Miroslav Macek výrazně ovlivnil českou politickou scénu devadesátých let. Jednak zformoval koalici mimopražských, převážně severomoravských pragmatických pravičáků, tvrdé jádro politiků, které způsobilo zástavu srdce pražským levicovým intelektuálům kolem někdejšího předsedy české vlády Petra Pitharta a prezidenta Václava Havla, když zvolili předsedou Občanského fóra ekonoma Václava Klause, a dali tak vzniknout budoucímu politickému „tahounovi“ reforem první poloviny devadesátých let, Občanské demokratické straně.

Z pozice místopředsedy federální vlády a ministra práce a sociálních měl rovněž klíčový podíl na hladkém průběhu rozdělení někdejšího Československa.

V roce 1997, přestože byl kritikem tehdejšího směřování ODS, bez váhání označil hru, kterou proti Václavu Klausovi rozehráli Ivan Pilip s Janem Rumlem, za puč, a následně pracoval na záchraně značky a politické resuscitaci ODS.

Minikrálovství v Zábřehu

Po roce 2001 ovšem z vedení ODS odstoupil, stal se poradcem Václava Klause a postupně se přestěhoval se svojí manželkou Petrou do svého rodného domu v Zábřehu na Moravě.

„Vždycky jsem toužil vybudovat si svoje nijak přebujelé království, které energeticky a finančně zvládnu. V něm si žiji podle svých pravidel, a je to přesně, jak má být. Nikdo mi tady do toho nemluví, mimo manželky a kočky. A zahrady. Pokud bych se měl definovat, co jsem, tak zahradníkem na plný úvazek. Všechno ostatní jsou podružné záležitosti,“ řekl nám o svém životě v posledních pětadvaceti letech, který zaplnil přesně podle svého plánu. Kdo ostatně chtěl, tomu nechal do svého života, životního stylu i soukromí nahlédnout prostřednictvím fotografií a vtipných komentářů na svých sociálních sítích.

Jeho glosy na Viditelném Mackovi jsem četl od první chvíle, kdy je začal publikovat. Jako novinář jsem obdivoval jeho schopnost zkratky, vtipu a pointy, kterou popisoval českou politiku, jejíž aktéry a motivaci dobře znal a dokázal několika slovy demaskovat. Patřil k několika málo českým politickým mistrům slova, rétorům, kteří dokážou být v politické diskusi s protivníkem vtipní, sarkastičtí, pohotoví a originální: Uměli to kromě něj především Miloš Zeman, Václav Klaus nebo Miroslav Kalousek.

Poslední denní glosu napsal Miroslav Macek letos 26. března. Napsal v ní mimo jiné: „První účastnice kosmického letu z Běloruska Marina Vasilevskaja, kosmonaut Roskosmosu Oleg Novitskij a astronautka NASA Tracy Dysonová se přemístili z lodi Sojuz MS-25 na palubu Mezinárodní vesmírné stanice. Ovšem kdyby jen to! Na záběrech z kosmické lidi je vidět, jak se Běloruska s Američankou objímají! Neměla by česká ministryně obrany Černochová okamžitě vyvinout iniciativu na sestřelení stanice? Chcimírové jsou přece podporovatelé Putina!“

Miroslav Macek ale nebyl nějakou zaprášenou „devadesátkovou“ postavou, jak už jsem v několika reakcích na jeho smrt zaznamenal. Byl přitom daleko mladší, bystřejší a prozíravější, než většina dnešních politiků, mudrců a novinářů, kteří si myslí, že vědí, který svět je pro nás tím nejlepším, nejpokrokovějším, co smíme a nesmíme říkat, psát a číst, a nutí nás podle toho žít.

Fráze „bude nám chybět“, která se často píše a říká na adresu zemřelých, tedy v případě Miroslava Macka frází rozhodně není.

Budete nám opravdu chybět, pane Miroslave. Za redakci našeho časopisu Vám děkuji ještě jednou za vlídné přijetí v Zábřehu, za poslední rozhovor s Vámi, který šíříme, seč nám síly stačí, protože je v něm mnohé z toho, čím jste bavil náš svět.

A upřímnou soustrast a mnoho sil, milá paní Petro.

Marek Stoniš