Znamená případné zrušení poplatků destrukci České televize?

Na posledním jednání Senátu bylo pěkně rušno. Nejvíce při projednávání usnesení, které varovalo před zrušením poplatků za činnost Českého rozhlasu a České televize. Prý pak dojde k destrukci stávajícího systému, naši zemi napadne Rusko a média budou v nebezpečí subjektivního rozhodování a politické vůle. Nakonec stačil děsivý strach 33 senátorů k tomu, aby horní komora Parlamentu tenhle pamflet schválila. Jak kdo hlasoval, se můžete podívat zde.

Pojďme si některé body rozebrat podrobněji. Jak souvisí financování instituce s nezávislostí jejího rozhodování? Podle mě totiž vůbec nijak. Vždyť politici schvalují rozpočet i tak nezávislých institucí, jakými jsou Ústavní soud nebo Nejvyšší kontrolní úřad. V mnoha jiných zemích už také dávno poplatky od občanů zrušili (třeba ve Francii, v Nizozemí, v Dánsku, ve Španělsku nebo v Lucembursku) a tzv. veřejnoprávní média jsou napojena přímo na státní rozpočet. Že by se v těchto zemích kvůli tomu informovalo neobjektivně?

Za druhé – jak lze výší rozpočtu ovlivnit objektivitu informací? Podle mě taky nijak. Rozpočet ovlivní skladbu a tvorbu programu, ale to se pak dostáváme do docela jiné debaty. Třeba do té programové, kterou ovšem zastánci zachování současného financování odmítají, jako se čert bojí kříže. V takové debatě by se totiž ukázalo, že programová skladba České televize se velmi podobá soukromoprávním televizím, jen ta veřejnoprávní své pořady vyrábí za násobně více peněz. Aby taky ne, když má zajištěno desetimiliardové financování.

Veřejnoprávní komerce

Zastánci „starých pořádků“ se brání i diskuzi o tom, jak je to vlastně s požadavkem na plnění úkolů uložených těmto institucím zákonem. Pak by se totiž ukázalo, že Česká televize za ty obrovské peníze nakupuje a vyrábí stejné komerční programy, kriminální seriály a reality show, jaké vysílají soukromé televizní stanice. A tak si obyčejný prostý člověk ani nepamatuje, zda sledoval oblíbené pohádky, kriminálky nebo opakovaně vysílané české seriály na té tzv. veřejnoprávní, nebo na soukromé televizní stanici. Jistě nemá nikdo nic proti tomu, aby Česká televize vysílala pro menšiny, pro děti či pro seniory, nebo poskytovala obecný informační servis. Otázky ale vzbuzuje setrvalá podpora průměrné či podprůměrné filmové produkce.

Příkladem z poslední doby by mohly být filmy Decibely lásky (na ČSFD „oceněny“ pouhými 21 %), Věčně nevěrně tvá (39 %) či slátanina Babovřesky (24 %). O komerčních hitech na Radiožurnálu raději nemluvit. Ach, jak lehké je mrhat penězi daňových poplatníků, když jich mají tato média tolik, a ještě jich v loňském roce dostala přidáno. A to už vůbec nemluvíme o té nemravnosti, kterou dopadly poplatky na každého držitele chytrého telefonu a na firmy s větším počtem zaměstnanců. Nikomu nevadí, že pak ti lidé platí tuhle podivnou daň dvakrát, i když třeba žádný program nesledují?

Bez poskvrnky…

Když jsme loni vybírali nového ředitele České televize, zúčastnila jsem se veřejného slyšení se všemi adepty. A k mému údivu každý z nich požadoval na činnost televize více peněz. Jak by taky ne. Víc peněz znamená více moci, více možností, více odměn. Proč ovšem žádný ze zájemců nenavrhoval žádné efektivní kroky, žádné úspory, žádnou restrukturalizaci? Česká televize má skoro tři tisíce zaměstnanců a hospodaří s rozpočtem takřka 10 miliard, ačkoliv její programy sleduje méně než třetina obyvatel – mimochodem stejný počet diváků jako programy televizí Nova i Prima, které ovšem mají zaměstnanců jen desetinu a mnohem nižší rozpočet. Vskutku není nikde žádný prostor k ušetření, ačkoliv všechny ostatní státní instituce propouštějí a šetří?

Nejzajímavější je obava 33 mých ustrašených kolegů z destrukce systému, který prý funguje bez poskvrnky již více než 30 let. S oním hodnocením „bez poskvrnky“ bych dost urputně a po právu polemizovala, což dokazují mimo jiné opakované výtky Rady České televize vůči objektivitě mnohých pořadů a vysílání. Druhý můj argument je ale mnohem pádnější. Před 35 lety neexistovala jiná média. Nebyla žádná konkurence. Neměli jsme ani tzv. sociální sítě, takže i po vzniku soukromých médií směl vysílat jen ten, kdo k tomu dostal licence s podmínkami, kmitočty a řadu dalších oprávnění.

Doba se zásadně změnila

Dnes dokáže vyrábět, produkovat a šířit obsahy každé dítě školou povinné. Doba se tedy zásadně změnila, podobně jako se proměnil celý zbylý evropský i mimoevropský svět. Jako konzervativce mě vskutku udivuje, proč smí zůstat vše při starém v jediné oblasti – ve způsobu financování tzv. veřejnoprávních médií. Ba dokonce se nesmí ani klást otázky, ani pochybovat, ani kriticky zkoumat jejich činnost. Je to prostě posvátná kráva, z níž mají osobní požitky mnozí z těch, co svou zvednutou rukou podpořili to ideologické a zmanipulované usnesení. A taky předčasné. Vždyť zatím ani nevíme, jak to vláda se zrušením poplatků vlastně myslí.

Ale i v této oblasti platí staré dobré lidové rčení: všeho do času, pánové a dámy pseudodemokraté. Já si na ty změny ráda počkám. Chce to čerstvý vítr. Kavky ho prý rády.

Čtěte také:
Participace dětí aneb jak je složité spolehnout se na jejich vyjádření
Milý příteli aneb Hate room