Zpráva o jednom pokusu o dialog

Je rovněž 28. říjen, Den vzniku samostatného čs. státu, na Václavském náměstí zhruba o půl čtvrté odpoledne. Několik hodin poté, co zde ve vzorných zákrytech disciplinovaně nastoupili vojenští branci ke slavnostní přísaze a pouhých několik minut poté, co do stejných prostor neméně disciplinovaně naklusali jejich vrstevníci v bílých přilbách a s obřími obušky, aby si splnili čestnou povinnost v žoldu ministerstva vnitra a též životního prostředí.

Teď už je srdce velkoměsta znovu k usmutnění prázdné, znovu nepatří svým Pražanům, rozprchli se i valutoví turisté. Ukázněně nespokojený dav se přelil do okolních ulic, já s mnoha dalšími mířím na Staroměstské náměstí. Za Janem Husem zeptat se jak je to s tou pravdou, kterou je třeba hledat a také slyšet, učit se ji a milovat, taky ji pravit, držet ji a bránit až do smrti. Jak vést skutečně demokratický dialog.

Jenže průchod z uzoučké Melantrichovy je zablokovaný, stačila na to ramena několika urostlých příslušníků. Od Rotta z Malého náměstí rovněž nelze, stojí tam napříč zátarasy a mladíci v uniformách. Synové tohoto národa s neskrývaným nezájmem hledící přes naše hlavy kamsi do jasné budoucnosti povyšování hodností i příjmů. Ani tady zřejmě k dialogu nedojde. Zato severní část náměstí je nečekaně přístupná jak z Kaprovy či Pařížské, tak i z Dlouhé. A právě tam se rozkládá neuvěřitelná oáza klidu uprostřed rozbouřeného města. Lidé korzují křížem krážem přes pražský poledník, posedávají Husovi u nohou, fotografují děti, krmí holuby. Boží pohoda.

Tu od orloje zazní nikoli vyzvánění kostlivce, leč nesmělé skandování hloučku čítajícího sotva dvě desítky hlav. O tom, co chceme, i o těch, které nechceme. Reakce veškerá žádná, byť opodál blokují ústí Železné a Celetné další strážci pořádku a klidné cesty ke komunismu, kterou si nedáme narušovat. Naproti na začátku Pařížské zase číhá žlutobílá lada s ampliónem na střeše, záda jí kryjí dva plné autobusy s kladenskou poznávací značkou. Na boku nápis SONP, uvnitř šedomodré uniformy proti lidu nasazených Lidových milicí.

Hlouček od orloje se mezitím rozrostl, už je ho malý dav, a tleskaje si do rytmu náhle mění místo. Konečně důvod k zásahu! Lada dychtivě zapíná světla, plíživě vjíždí jakoby symbolicky do míst exekuce českých pánů a hlasem českého pána, soudruha velitele zásahu, nařizuje: „Rozejděte se!“ Ale komu ten příkaz patří? Dav se totiž rozestupuje a z něj dvojstupem, jako z Blaníku, rozvážně vycházejí tři desítky milicionářů, většinou postarší seriózní a dobrosrdečně se tvářící pánové. Jakoby úmyslně seřazeni ne podle velikosti, jakoby záměrně nekráčející spořádaně kupředu levá. Dav se srdečně směje, ale kupodivu neposmívá, je to všechno tak absurdní. Franzi Kafko, jenž máš několik desítek metrů odsud pamětní desku, srdce by ti zaplesalo. A vám, Václave Havle, jenž právě ležíte v nemocnici Na Františku sotva deset minut chůze Pařížskou, určitě taky.

Vedle kostela sv. Mikuláše nás už několik stovek sleduje, jak lada naviguje na náměstí oba kladenské autobusy. Dělníci i nedělníci Poldovky opouštějí jejich azyl, disciplinovaně se řadí do rojnice a vláčným krokem začínají vytěsňovat staroměstský prostor od přítomných nevítaných až protistátních živlů. Živlové ustupují krok po kroku, poslední opouštějí i mistra Jana, pouze jeden mladík se rozhodne zůstat, zvedá ruce nad hlavu a kapituluje čelem k milicionářské vlně. Když k němu Kladeňáci dokráčejí, docela přátelsky ho štulci postrkují za ostatními. K nám, do jednoho šiku. A my do nich zase skandovaným přáním, aby byli zrušeni. Nejsou tím nijak vzrušeni, nereagují, snad si to i někteří přejí. A najednou ta kacířská myšlenka: vždyť vlastně nebýt těch myších uniforem byli by jako jedni z nás, docela obyčejní lidé!

Amplión se nedočkal posily, a tak znovu jenom chraptivě vybízí a žádá, na vyhrožování se necítí. Jenže už není, kdo by podrážděně reagoval. Necháme ho vybízet a kontrujeme: „My jsme tady doma!“ Amplión nám to nevyvrací, výměna názorů se nedaří.

Náš opodál stojící mladík má zjevně pod čepicí, byť žádnou nevlastní. Nejistým krokem přivrávorá k šedomodré hrázi a neomylným citem bracha z mokré čtvrti v ní nachází spřízněnou duši. Muž za rukáv vytažený z monolitu milicionářského kolektivu rázem ztrácí stabilitu. Teď už má jenom jedinou oporu, vzájemně se přidržují jeden druhého – a až teď konečně dochází k vytouženému dialogu: „Puč mi tu čepici!“ – „Nepučím!“ – „A já si ji stejně vemu!“ – „Ale já ti ji nedám!“ – Franzi Kafko, Václave Havle a taky ty, Járo Cimrmane, kde k čertu vězíte?

Ten, co měl zprvu jenom pod imaginární čepicí, má už i skutečnou ve fabrice fasovanou, o níž ten jeho věkem málem otec přišel. Fascinovaně sledujeme absurdní představení, muži v uniformách svorně s námi. Čest jejich bratra ve zbrani je v nenávratnu, ale neprotestují, jenom mlčky přihlížejí. „Běžte raději dělat!“ kazí kouzelné okamžiky nové skandování. „To by mě zajímalo, kolik tady za to máte!?“ vybafne z vedle stojícího muže odvážná otázka na pravé křídlo rozpačité formace. „Budete se divit, ale vůbec nic…“ zazní odpověď, unavená a rezignovaná. Přišli chránit vymoženosti socialismu proti třídnímu nepříteli, a teď mají možná problémy uchránit se před výčitkami vlastního svědomí.

Je něco k páté, davy houstnou a tma s nimi. Pařížskou se osmělených valí už zástupy. Cestu mezi nimi si nervózně klestí novoučký mercedes, stříbrná metalíza s pražskou značkou a snadno zapamatovatelným číslem. Pohledný řidič, v němž je davem poznán populární zpěvák, se tváří otráveně, dnes mu lidí nefandí, ale naštěstí jsou tolerantní, nevadí jim, že musejí uhýbat. A že fáro jede v protisměru, nevadí zase příslušníkům.

Všichni jsou dnes prostě nějak jinak naladění. Je totiž sobota 28. října 1989 a národ si, k nelibosti vedení státu, znovu opatrně připomíná svůj státní svátek…

Čtěte také:
Markéty kariéra mezi Schwarzenbergem a Schwarzeneggrem
Darované munici na rozbušku nehleď
My dezoláti, frustráti a další občané