Ve sporu vlády s prezidentem o složení české delegace na summit NATO v turecké Ankaře nejde zdaleka jen o zastoupení země na jedné akci. Jedná se o součást zjevného pokusu o změnu rozložení politických sil, které nastolily loňské volby do Poslanecké sněmovny. Minulá vládnoucí koalice, jí nakloněná média, aktivistické spolky a lobbisté těžící z její přízně se nikdy nesmířili se svou volební porážkou a usilovně hledají cesty, jak opětovně získat rozhodující politický vliv. Jednou z nich – a velmi nebezpečnou – je tichá přeměna systému parlamentní demokracie na prezidentský, případně poloprezidentský systém.
O ten zcela nepokrytě usiluje prezident Petr Pavel, přesněji řečeno jeho nejbližší okolí, navenek reprezentované démonizovaným „přítelem po boku“ Petrem Kolářem. Boj o Ankaru je pouze jednou z mnoha zastávek na této trase. Zkušebním kamenem síly prezidenta a jeho kamarily byl spor o jmenování Filipa Turka ministrem. Babišův a Macinkův ústupek si Hrad vyložil jako vlastní vítězství a důkaz slabosti vlády. Apetit prezidenta být mnohem důležitějším hráčem na politické scéně, než předpokládá ústava a dosavadní ústavní zvyklosti, tím enormně vzrostl.
K pokusu oslabit vládu jako hlavní složku výkonné moci se přidává tendence marginalizovat reálnou sílu Poslanecké sněmovny jako klíčové součásti moci zákonodárné. Nehorázné urážky a zpochybňování usnesení sněmovny, která nesouhlasila s konáním sjezdu Sudetoněmeckého landsmanšaftu v Brně – a to nejen ze strany Posselta, ale i opozičních politiků, kteří navíc bojkotovali samotné hlasování – jsou projevem dosud nevídaného pohrdání parlamentní demokracií. Do stejné kategorie pak patří i současné vyhrožování paralýzou dolní komory parlamentu prostřednictvím soustavných obstrukcí.
Důsledky pokusů o reálné předefinování politické váhy ústavních institucí a příklonu k posílení prezidentského vlivu na exekutivní složku státní moci mohou být pro stabilitu našeho politického systému nesmírně závažné. Česká republika nemá důvod měnit svůj parlamentní systém se spíše ceremoniálním postavením prezidenta. Vliv hlavy státu na politické dění v demokratické minulosti země vycházel především z toho, že úřad zastávaly mimořádné osobnosti, jakými byli Tomáš Masaryk, Edvard Beneš, Václav Havel, Václav Klaus a Miloš Zeman. Bohužel, současného prezidenta, který je spíše marketingovým produktem, k nim rozhodně řadit nemůžeme.
Čtěte také:
Má Petr Pavel domlouvat v Ankaře kšefty pro Koláře?
Petr Pavel (ne)chce být vůdcem opozice
Snaží se Petr Pavel zavést prezidentský systém?
