Wilhelmus Simon Petrus Fortuijn, ve své rodné zemi všeobecně známý jako Pim Fortuyn, patří k těm politickým osobnostem, které stojí za to si připomínat. Přitom paradoxně nikdy nezastával žádnou významnou politickou funkci. Nikdy nezískal možnost zazářit jako státník reprezentující svůj národ. Důvod je jednoduchý – jeho život předčasně ukončila nenávist za ruce se držícího tandemu radikálních islamistů a rudozelené levice, jež podnítila a vyústila až ve Fortuynovu vraždu. Právě od ní nedávno uběhlo 24 let.
Fortuynovo jméno zní českému uchu prakticky cize. Je to škoda, poněvadž ve své době šlo o muže s potenciálem otočit vzhůru nohama nejprve politiku nizozemskou, a následně snad alespoň naleptat, když ne stočit jiným směrem, jednolitou politiku evropskou. Ta tehdy ještě zaslepeně unisono tendovala k multikulturalistickým vizím budoucnosti, které se v čase ukázaly jako liché a naprosto zcestné. Pim Fortuyn byl člověk vnímavý, takže si děsuplnost této kontinent devastující politiky velmi době uvědomoval. A jelikož byl nadto ještě člověkem statečným – a také tak trochu provokatérem – nehodlal to nechat jen tak a své znepokojení z rapidně se proměňujícího Nizozemska začal zcela otevřeně ventilovat.
Na samém úsvitu nového století však byla jakákoliv veřejná polemika s islámskou ideologií (či nesouhlas s politikou otevřených hranic) vydávána za něco absolutně nepřijatelného, odporného a neslýchaného. Věcné argumenty a kritický přístup se ve slušné společnosti nenosily. Pim Fortuyn rozhodně nebyl prvním Nizozemcem, který prohlásil, že jeho domovina prostě není nafukovací a že masová imigrace představuje obrovský problém. Jistě však byl prvním Nizozemcem, který úspěšně prolomil určité tabu. Řada více či méně pofidérních politiků se pokusila zpochybnit onu svatou krávu úžasného „náboženství míru“, které Nizozemsko tak skvěle dennodenně obohacuje, už dávno před Fortuynem. Šlo ale o úsilí marné – z důvodů, které nutně vyplynou z Fortuynova profilu a specifik níže.
Čím to, že právě tento muž dokázal hravě rozbít skleněný strop, který do té doby de facto omezoval „slušné lidi“ v tom, co mohou říkat, a vůbec jak mají smýšlet o široké problematice islámu a přistěhovalectví, aby nebyli odvrženi na okraj společnosti jako prachsprostí rasisté (či snad ještě něco horšího)? Celé to lze vysvětlit docela jednoduše Fortuynovou osobností: kontrast mezi hanobivými nálepkami, které mu byly lepeny na čelo, a prostou realitou jeho naturelem, jeho filozofií a jeho projevy, byl tak do očí bijící a propastný, že na tuto jeho falešnou karikaturu dominující šedá masa vůbec nepřistoupila.
Zde je potřeba udělat malou odbočku k politikově osobní historii. Pim Fortuyn vyrostl z levicové akademické půdy. Po léta se řadil mezi marxistické intelektuály a prominentní univerzitní profesory. Byl gay. Přesvědčením republikán a sociální liberál. Propagoval přímou demokracii. V bioetických otázkách byl velice volnomyšlenkářský: podporoval práva sexuálních menšin, rovnost pohlaví, možnost asistované sebevraždy, legálnost prostituce, deregulaci měkkých drog… Možná stačilo hnedka zkraje zmínit, že byl prostě typickým Holanďanem… Tento světonázor zastával až do konce svých dní, s výjimkou toho, že někde na úpatí středního věku odhodil Marxe a naivní kolektivistické představy vyměnil za laissez faire. Co jej ale definitivně diskvalifikovalo, byla jeho kritika bezuzdného přívalu nových a nových imigrantů a nekontrolované islamizace země.
Z populárního a uznávaného veřejného intelektuála se stal prakticky okamžitě psancem, který byl všemožně denuncován, haněn, proklínán, z politické strany, v níž se angažoval, vyloučen a na okraj společnosti vyštípáván. Jako by vyslovením zcela legitimních argumentů ze dne na den ztratil veškerý kredit, přišel o své vědomosti a znalosti, zradil svůj vědecký přístup k světu. Přitom právě tyto kvality ho musely dovést právě k těm závěrům, které učinil. Čistě proto, že jsou to závěry pravdivé. Své schopnosti – vzdělanost, rétorický um, jistá osobní přitažlivost – se tedy rozhodl vrhnout do politických snah. Ty se v tomto momentu protnuly právě s onou částí společnosti, která médii a dosavadním politickým establishmentem pracně vytvořený, ale úplně falešný obraz Fortuyna coby nějakého pohrobka fašismu, rázně odmítla. A nejen to – celá klamavá konstrukce v nich naopak podnítila řadu důležitých otázek.
Proč jim tenhle chlápek tak vadí?
Proč vůbec někomu stojí za tak mohutnou systematickou antikampaň? Není na tom, co říká, vlastně zrnko pravdy? Není na tom vlastně mnohem více než zrnko pravdy? Opravdu jsou miliony lidí z Afriky a Blízkého východu tím nejlepším, co nás mohlo potkat? Opravdu je islám tak skvělý, jak nám tvrdí, a opravdu není ani trochu v rozporu úplně se vším, co jako společnost vyznáváme?…
Uhelným kamenem a podstatou směru, nazývaného později jako fortuynismus, byla ve skutečnosti bytostně fašismu se vzpírající hodnota tolerance. Tolerantnost a její důsledná ochrana. To bylo tím nejdůležitějším a nejlákavějším, od čeho se odvíjel celý Fortuynův politický program. Nizozemským voličům byl předložen koncept jakési značně inkluzivní „krajní pravice“, jak zní ona oficiální dehonestační nálepka. Jestli je „krajní pravicovostí“ míněno odmítání práva šaría, nesouhlas s prorůstáním státu a (islámského) náboženství či s muslimskou většinou v západoevropské zemi či nákrokem k ní, klidně ten pojem pro zjednodušení používejme. Přesně proti těmto záležitostem se totiž Fortuyn, sám voják v poli, ostře stavěl.
Jeho politikou byl přesný opak toho, co mu bylo předhazováno. Zatímco fašistická doktrína je se všemi jejími výrony (včetně té islámské) inherentně exkluzivistická – tak dlouho selektuje a selektuje, dokud všichni kromě modrookých blonďáků z třetiříšských plakátů (či něco podobného) nelétají komínem – Fortuyn ztělesňoval její totální antipod. Tak, jak je to vůbec možné. On zkrátka nebyl žádným zdivočilým fašizujícím dutohlavem nebo cynickým komerčním náckem. A ani jeho politickou cílovkou nebyli náckové nebo dutohlavové. Jeho politika se rozhodně nesmrskla na pouhopouhé šíření nenávisti a strachu provokující něčí komplexy či všeobecné naštvání na svět. Jednotlivosti jeho unikátního politického směru (včetně oněch „hyperliberálních“ idejí) mohou být člověku bližší či vzdálenější, ale nelze popřít, že to má něco do sebe. Jeho náhled na svět se zkrátka vyznačoval určitou vnitřní uspořádaností a u léta nevyslyšených voličů slavil úspěch.
Pim Fortuyn měl coby zarytý antiklerikalista za to, že netolerantnost vyvěrá právě z posilujícího implantovaného islámu a že totožný zdroj může mít případný postupný úhyn nejrůznějších svobod, které si jeho národ v průběhu staletí vybojoval. Oslavně vyzdvihoval všechny výdobytky sekularismu, v němž celkem správně a opodstatněně spatřoval spouštěč svobody myšlení, slova a tisku, rovnosti v právech, vědeckého pokroku, ale také obecného rozvoje a hospodářské prosperity. Vážil si nezměrné osobní svobody a možnosti naplnit svůj život dle vlastního uvážení, což mu obojí jeho země zaručovala. Islám správně prokoukl jako trojského koně vtaženého do civilizovaných společností sekularizované Evropy. Správně odhadl jeho okamžitou nebezpečnost a dlouhodobý potenciál všechno dobré zničit, zhatit a vyspělý svět poslat zpátky do neprosperity, nesvobody a středověké temnoty.
Tolerantnost je překrásná věc, avšak tolerovat někoho, kdo je sám imanentně netolerantní, tu vaši tolerantnost velmi brzy zabije – a s ní i vás, tolerujícího. A nemůže tomu býti jinak. Tolerovat netolerantního je skutečně neuvěřitelně hloupý, krátkozraký a nebezpečný nápad. Přesně tohle byla esence Fortuynovy politiky: Chcete-li si, milí krajané, zachovat svůj styl života, pro sebe a pro své děti, nemůžeme tolerovat lidi, kteří nám otevřeně vyhlásili válku, a je jen otázkou času, kdy náš způsob života nadobro zničí.
Něco se muselo stát…
Právě tato jasnozřivost, argumentační vybavenost opřená o bohatý intelektuální background a neotřelá srozumitelná komunikace zabrnkala v rekordním tempu na ty správné struny – na mnoho let potlačované až dušené pochybnosti mlčící většiny Nizozemců. Pim Fortuyn se stal ikonickým tribunem lidu a jeho zbrusu nová politická strana Lijst Pim Fortuyn se vyšvihla do čela žebříčků politických preferencí. A nenávistná kampaň přidala na obrátkách. Něco se muselo stát.
Jen pár dní před parlamentními volbami k Fortuynovi přistoupil na parkovišti neznámý muž a prostřelil mu hlavu. Pachatelem sice nebyl islamista, jak zněly první spekulace o identitě atentátníka, nýbrž rodilý Nizozemec, zelený aktivista a radikální levičák, který čin později vysvětloval svými obavami o nizozemské muslimy. S odstupem času se objevuje názor, že levice svým způsobem tenhle boj vyhrála, protože tato hrůzná událost demonstrovala, že systematickou štvavou kampaní lze část společnosti patřičně zfanatizovat a jejím prostřednictvím až fyzicky likvidovat ideologické nepřátele, navíc v prostředí, kde politické atentáty dosud prakticky neexistovaly.
Sám Fortuyn si přesto zřejmě uvědomoval nebezpečí, kterému byl cynicky a záměrně svými odpůrci vystaven. Přesto necukl, neodvolal, neslevil a pochodeň svého přesvědčení nesl odvážně dál. V jednom ze svých posledních rozhovorů se dokonce vyjádřil v tom duchu, že své politické úsilí nemusí přežít ve zdraví. Ani v tomto se tedy nespletl. Naproti tomu si jeho vrah odseděl symbolických dvanáct let a dneska si v klídku žije kdesi v Nizozemském království – jako zcela svobodný muž, který je pro mnohé na radikální levici – a především pro radikální islamisty – vlastně tak trochu hrdina.
Přesto přese všechno Fortuynova tragická smrt drtivou většinu nizozemské společnosti šokovala a definitivně jí sňala klapky z očí. Její kritičtější část se ještě více zaktivizovala a u brzkých voleb se to náležitě projevilo. Fortuynovská LPF zaznamenala oslňující úspěch, nicméně brzy nato se objevily první problémy. Coby klasická politická rychlokvaška bez vybudované kádrové soustavy a zároveň typický subjekt jednoho muže následovala LPF svůj patrně nevyhnutelný osud a šlo to s ní rychle z kopce. Dekapitací svého otce zakladatele byla dekapitována i strana sama. V průběhu času se více a více marginalizovala, a nakonec se úplně sesypala.
To, co však přetrvalo, je onen fortuynovský ethos. Ten v nizozemském lidu zdařile zakořenil a dodnes v něm přežívá (nebo alespoň v jeho části). Citlivost běžných Nizozemců na zásahy do fundamentálních svobod a oněch starých dobrých hodnot liberalismu (klasického, nikoliv pokřiveného progresivního) je něčím, na co musí nizozemští politici brát zřetel. Nebezpečím, které představuje islamizace a multikulturalismus, se zabývá už i širší politický střed. A antiimigrační hlasy se rovněž nikam nevytratily. Fortuynovo tričko převzali jiní – i když nikdo z nich není schopen toho, čeho byl jejich předchůdce. Nemohou nahradit originál.
Čtěte také:
Atentát na konzervativní hlas: Proč je vražda Charlieho Kirka víc než jen střelba?
Islamistický teror v EU, 4. díl: 11 let od útoku na Charlie Hebdo
Migrační pakt je sebevražda Evropy
