Strčme Ucho do trezoru. Neonormalizace už nevypadá jako vtip, ale jako návrat starých pořádků

Ilustrace: Deník.to
Ivan Šrámek
Ivan Šrámek Komentátor

Ono už to vlastně není ani příliš vtipné. Jsem člověk veselé letory a mám spíš tendenci si ze všeho utahovat a ironizovat co to jde. Jenže nedávno jsem si začal skládat střípky mozaiky dohromady a z výsledného obrazu mě místo „bžundy“ zamrazilo. Zároveň mi proběhlo hlavou: To už tady přece kdysi bylo!

Na začátku bychom si měli definovat pojem „normalizace“. Takže, jde o proces upevňování moci komunistického režimu po Pražském jaru v roce 1968, ve kterém došlo k vojenské okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy. Normalizace poté přetrvala až do roku 1989, byť nedosahovala vždy takové intenzity jako v prvních letech. Kdo ji prováděl? Sami Čechoslováci v pozicích ve stranických sekretariátech, silových složkách státu a tajných zpravodajských službách, nebo také jako ideologičtí dobrovolníci PS-VB a Lidových milicí. To znamená, že normalizaci prováděli ti, kteří si byli jistí, že většinově ovládají struktury státu, a hlavně silové a zpravodajské struktury. A tito měli k ruce ochotné užitečné idioty, kteří to dělali zdarma či z jiného prospěchu.

Tehdy režim nabídl občanům tichou dohodu. Pokud nebudou veřejně vystupovat proti komunistické vládě, stát jim zajistí základní sociální jistoty a klid. Společnost rezignovala a stáhla se do soukromí, což vedlo k masivnímu rozvoji chataření a kutilství. Disentní názory a nesouhlasné postoje byly trestány silou a mocí tím, že jejich nositelé byli vyhazováni z práce, byli kriminalizováni, byli zavíráni v politických procesech. Nežádoucím umělcům bylo zakázáno vystavovat, vydávat jejich díla, filmy byly uzavírány do „trezoru“.

Současná neonormalizace

Od minulosti můžeme směle přejít do současnosti. Tentokrát však bude řeč o „neonormalizaci“. Zejména během minulého volebního období, protože proces probíhal pomalu a déle tzv. pochodem institucemi, se představitelům „liberální“ demokratury podařilo „ovládnout“ vlastními kádry Senát.

Do října 2025 potom ovládali silovým způsobem Sněmovnu (stačí se podívat na jejich způsoby přijímání zákonů se zneužitím nouzového režimu nebo deformováním pravidel Jednacího řádu sněmovny). Ovládli Hrad dvojicí komunistických oportunistů. Nejmenovaný komunistický rozvědčík najmenoval do Ústavního soudu osoby, u nichž „záleží na jejich hodnotovém ukotvení“ a které také reprezentuje předseda Ústavního soudu kandidát KSČ Baxa. Takže v současné době kromě Sněmovny ovládají základní pilíře, na nichž stojí výkon demokracie.

Státní správa a úřady byly obsazeny lidmi z chobotnice navzájem spřátelených politických (ne)ziskovek, buď napřímo, nebo skrze vyplácené granty a dotace. Nebo jsou placeny ze zahraničních zdrojů.

A v tom hraje prim Pirátská strana, která neúspěšné kandidáty z voleb 2021 „uplacírovala“ právě jako různé náměstky, členy dozorčích rad (polo)státních firem apod. Mimochodem zabetonování politických (ne)ziskovek ve strukturách státu a mimoparlamentním zákonodárstvím umožnila již vláda Andreje Babiše v roce 2021, kdy schválila tzv. Strategii spolupráce veřejné správy s nestátními neziskovými organizacemi na léta 2021 až 2030. A vláda Petra Fialy toho využila plnými doušky.

Právě proto v současné době slyšíme tolik řevu v mainstreamu a pláče politických (ne)ziskovek, když se Andrej Babiš snaží napravit své vlastní chyby z minulosti. Doslova „chlív příživníků“ se však vymetá zejména díky Motoristům.

Už zase máme trezorové filmy

Omlouvám se, že jsem vás nudil dvěma úvodními odstavci tohoto článku. Ovšem k jeho napsání mě přiměla událost, která přesně kopíruje normalizaci po Pražském jaru. Na mysli mám osmidílný dokumentární seriál Vina: případ fakulty na téma střelby na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy z konce roku 2023, který natočila režisérka Jana Škopková. Jsem si celkem jistý, že by měl tento seriál veliký úspěch, protože stále visí příliš mnoho otazníků kolem této události, kterou se pokoušel tehdejší ministr vnitra Vít Rakušan zamést pod koberec a mlžil a mlžil…

A představte si, že soud vydal předběžné opatření, které znemožňuje šíření tohoto filmu! A to jenom proto, že se bezpečnostní konzultantka a bývalá policistka Barbora Vegrichtová na kulatém stole s tématem Masové vraždy a média pořádaným Senátem podivovala nad tím, jak je možné, že takový dokument vůbec mohl vzniknout. Konstatovala mj., že v dokumentu je policie ostrakizována a celé to dílo prý působí návodně.

A já si říkám, co to má všechno znamenat? Má problém s tím, že autorka dokumentární série si „dovolila“ zpochybnit a kritizovat práci policie a záchranných složek? Nebo jí vadí, že se v té době Marián Jurečka někde opíjel? Nebo není žádoucí, aby se vyjasnila mlha, kterou tehdejší ministr vnitra kolem celého případu vypustil?

A na druhou stranu vznikají z peněz daňových poplatníků podporované a mediálně propagované propagandistické filmy jako Vlny, nebo účelově manipulovaný „dokument“ Velký vlastenecký výlet, na jehož promítání se povinně sjely děti z celé republiky do hlavního města.

Liberální „demokratury“ už bylo dost

Vše výše uvedení mi připomíná ikonický film Ucho režiséra Karla Kachyni. I on byl komunistickým režimem perzekuován proto, že tvořil díla, která tento režim kritizovala. A právě jedno z nich byl film Ucho, který byl po potlačení Pražského jara okamžitě umístěn do „trezoru“ a nesměl se promítat. V tomto filmu Karel Kachyňa ve spolupráci s brilantním scénáristou Janem Procházkou a emocionálně přesvědčivým výkonem herců Jiřiny Bohdalové a Radoslava Brzobohatého ukazuje na zrůdnost tehdejšího režimu a jeho špiclování každodenního života.

A určitě také pamětníci znají režimem pořádané ideologické a propagandistické festivaly filmu a hudby, které měly za úkol zakrýt prováděnou cenzuru tím, že se uváděla rádoby svobodná díla na jimi pořádaných festivalech jako byly Festival politické písně Sokolov a Filmový festival pracujících.

Tato neonormalizace je plíživá a bohužel občané ztrácejí obranný instinkt vůči totalitě a znakům normalizace. A také mnohem snadněji podléhají mainstreamové propagandě, která je opravdu všudypřítomná a plná komunikačních faulů. Takže, blíží se nejen komunální volby, ze kterých se v budoucnu obvykle rekrutují politici pro celostátní úroveň, a také se blíží výměna třetiny Senátu. Toto je jedna z nejbližších příležitostí, jak se postavit monopolu liberální „demokratury“ a jejímu instalovanému deepstate.

Číslo 5/26
Upoutávka
Přečtěte si v elektronickém vydání měsíčníku TO
Odkaz
Ukázat komentáře (0)

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Líbí se vám článek?

Komentátor

Můj košík Close (×)

Váš košík je prázdný
Prozkoumat e-shop
Deník TO členství
Pořiďte si členství a získejte řadu skvělých výhod!
Zde se můžete zaregistrovat >