Je vedro a mnohým se z toho připalují mozky. Taky je okurková sezóna, politici odjeli (či odjedou) na dovolenou a do různých Ankar a Strážnic – a doma se nic zajímavého neděje. Horko zatemňuje uvažování a vede k různým zkratkovitým emocionálním reakcím a bezmyšlenkovitým skokům střemhlav. Jak jinak si vysvětlit všechny ty urážky, nadávky, výsměchy, jako třeba fašisti, dezoláti, ruská pátá kolona nebo svině.
Teď možná někdo z vás namítne, že za vším tím urážením nestojí jen to vedro, protože třeba termín „dezolát“ se objevil v době restrikcí a lockdownů na jaře 2020 a plně se rozšířil na začátku roku 2021 s příchodem nuceného „očkování“ jako forma označení pochybovačů vůči některým protiepidemiologickým opatřením. Někdy lze autora nadávky jednoduše vystopovat (tak třeba vysoký vládní úředník Otakar Foltýn označil v roce 2024 nadávkou „svině“ ty, kdo nesdíleli jeho pohled na Rusko a Čínu). Jindy lze autora urážek odhalit stěží, a dokonce i umělá inteligence odmítá přiřadit autorství různých nadávek politikům s odůvodněním, že by šlo o vyvolávání nenávisti. Že ale nenávist vyvolává právě ten, kdo odsuzuje druhé kvůli jejich pohledu na svět, ani tomu shluku nul a jedniček nedochází. Asi že už i vůči němu začaly fungovat algoritmy omezující svobodné uvažování a vlastní pohled na svět.
Navzdory vedru přichází právě teď naše velká vševědoucí a všemohoucí EU s masivní billboardovou kampaní za právo na svobodu slova. V Praze ty běhající obdélníky potkávám na každém kroku. Jak bude ale EU chránit svobodu slova svých kritiků před umlčováním a okřikováním? Okřikují je i novináři a pracovníci v médiích. Třeba ti, co se holedbají veřejnoprávností, která v jejich představě znamená: „Já mám a znám pravdu o světě a budu tě s ní tak dlouho mlátit po hlavě, až se ji naučíš nazpaměť a osvojíš si ji. A ještě mi za to zaplatíš. Jiná než naše verze světa totiž neexistuje a my se nemýlíme, protože se nás na té naší pravdě shodlo 99 veřejnoprávních novinářů ze sta.“
Jenomže pohled na svět se nedá naučit ani vyškolit, a kdo si myslí, že takhle se má dělat novinařina či že svět podléhá nějakému konsenzu, měl by se vrátit do školních lavic, aby pochopil, že onen „veřejnoprávní přístup“ má mnohem blíž k vymývání mozků než ke svobodnému postoji ke světu. Bohužel novodobé náboženství vyžaduje novodobou víru a heretiky velí upálit.
Co je vlastně politika?
Je vedro a já opožděně čtu sobotní tisk a v něm rozhovor mladičké novinářky s expertem na umělou inteligenci a kybernetickou bezpečnost. A nevěřím svým očím, když se novinářka docela vážně ptá experta, jak zajistíme, aby umělá inteligence vyznávala ty správné hodnoty. Je to podobné, jako když za mnou do Senátu dorazí zástupci školních parlamentů a ty děti školou povinné mi vysvětlují, že politika je prosazování těch správných vizí a správných cest. Jenomže když se pletou nezletilé děti, kterým pomýlení politikové chtějí udělit volební právo v naivní víře, že tak získají nové voliče, je to jen k smíchu. Ale když o „správných hodnotách“ v politice začnou psát novináři a moderátoři začnou „ty správné hodnotové vize“ prosazovat v médií, začínám mít oprávněný strach. Oni si to totiž nejspíš skutečně myslí, podobně jako ti černě odění stávkující za veřejnoprávní média.
Asi jim nikdy nikdo neřekl, že politika je souboj legitimních konkurenčních cílů, zájmů a cest k jejich dosazení. Politika není souboj správných hodnot s těmi nesprávnými. To by bylo přece lepší ty nesprávné prostě zakázat, zrušit, vyloučit. Různé strany mají různé priority a rozličné cíle a strategie. A zvítězí vždycky ten, kdo osloví víc voličů.
Nejsme stejní. Máme různou potřebu svobody, bezpečí či jistot. Máme různé akcenty, priority, hierarchie. Mohla bych popsat stovky stran stovkami srovnání a různých lidských hodnot. Žádná z těch hodnot není dobrá nebo špatná. A žádný jejich poměr není dobrý nebo špatný univerzálně. V čase různorodosti, rozmanitosti a respektu ke všem jinakostem se nejen v sezónách horkých hlav musejí zejména politici a novináři zklidnit a pochopit, že různí lidé mají různé životy, různé preference, různé potřeby a pochopitelně též různé nástroje k dosažení cíle. Ne nadarmo přece občanský zákoník hned na začátku garantuje, že každý má právo hledat a nacházet vlastní cestu ke štěstí. Ne jít tou jednou, povinnou, prefabrikovanou cestou, kterou mu vtluče do hlavy zapálený bojovník, ať už je v kůži veřejnoprávního novináře, politika, nebo údajně vševědoucí EU. Vždyť už se ani jako české lidstvo neshodneme, zda má v tramvaji přednostně sedět dítě, nebo jeho pradědeček, a kdo má koho vlastně pustit sednout.
A v tom malátném vedru by ještě nemělo zapadnout, že nejen různí lidé vidí své životy jinak a usilují o odlišné věci. Ale že úplně stejně (tedy každý jinak) vidí své zítřky i úřady, orgány, instituce, obce, města či firmy. A taky země a státy.
Autorka je nezávislou senátorkou a prezidentkou Unie rodinných advokátů
Čtěte také:
Nezůstane na nás ani kůže aneb Tropické noci v Česku
Má Petr Pavel domlouvat v Ankaře kšefty pro Koláře?
Kdo je tady dezinformátor? Falešný projev Pavla o zrušení češtiny odhalil víc, než měl
