Velká Británie se hroutí. Propadá se do stavu, před kterým varovali prozíraví lidé nejen před deseti lety, to už britskou tragédii viděl každý, kdo nebyl zaslepený krajní ideologií multikulturalismu, ale také před čtvrt stoletím, a dokonce už před padesáti lety… Je do velké míry neuvěřitelné, že přes nespočet varování nechali dojít politici situaci ve Velké Británii až na pokraj velké tragédie, kde se nyní nachází.
Migrace a následná islamizace dnes patří k nejvýbušnějším politickým tématům ve Spojeném království. Ovlivnila referendum o brexitu, přispěla k prudkému vzestupu Nigela Farage a jeho Reform UK a nyní rozděluje britskou společnost více než kdykoli od druhé světové války. Abychom však pochopili nynější stav, je nejprve nutné podívat se na základní čísla. Především je třeba odlišit dva pojmy, které bývají často zaměňovány – migrant a muslim. Ne každý migrant je muslim a ne každý muslim je migrant. Významná část britských muslimů se narodila již ve Spojeném království, často ve druhé či třetí generaci. Naopak mezi migranty najdeme křesťany, hinduisty, sikhy, ateisty i příslušníky dalších náboženství.
Podle posledních spolehlivých údajů ze sčítání lidu žilo v roce 2021 v Anglii a Walesu 59,6 milionu obyvatel. Z nich bylo 10 milionů narozeno mimo Spojené království, což představovalo 16,8 % populace. Jinými slovy, přibližně každý šestý obyvatel Anglie a Walesu byl narozen v zahraničí. Pro celé Spojené království uvádí Migration Observatory při Oxfordské univerzitě přibližně 10,7 milionu obyvatel narozených mimo Británii, tedy zhruba 16 % celkové populace. Připomeňme si, že jde o údaje ze sčítání lidu 2021–2022, lze tedy oprávněně předpokládat, že po několika vlnách ilegálních migrantů od té doby je dnes jejich počet výrazně vyšší. Objevují se čísla kolem 20 % i více.
Zajímavé jsou i údaje o muslimské populaci. V Anglii a Walesu se při zmíněném posledním sčítání lidu k islámu přihlásilo 3,9 milionu lidí, tedy 6,5 % obyvatel. Islám se tak stal druhým nejrozšířenějším náboženstvím v zemi. Ve Skotsku tvořili muslimové podle cenzu z roku 2022 přibližně 2,2 % obyvatelstva a v Severním Irsku necelých 0,6 %. V celém Spojeném království tak podle posledních oficiálních údajů žijí více než čtyři miliony muslimů, přičemž největší koncentrace se nachází ve velkých městech Anglie. Protože jsou to údaje pět až šest let staré, dnes odhady odborníků říkají, že v zemi je nejméně 10 % muslimů z celkového počtu obyvatel.
Jak to začalo
Lidé, kteří se začali o toto téma zajímat až po migrační krizi v roce 2015, žijí často v úplně mylné představě, že současné spory o migraci začaly před brexitem nebo po sérii teroristických útoků. Opak je pravdou, jejich kořeny sahají až do období bezprostředně po druhé světové válce.
Británie sice vyšla z války jako vítěz, ale zároveň zoufale potřebovala pracovní sílu. Vláda proto využila skutečnosti, že obyvatelé britských kolonií a zemí Commonwealthu měli právo usadit se ve Spojeném království. Symbolickým začátkem nové éry se stal příjezd lodi Empire Windrush 22. června 1948. Z Karibiku tehdy připlulo přibližně 500 cestujících. Samotný počet nebyl velký, mnohem důležitější byl však zákon, British Nationality Act 1948, který obyvatelům britských kolonií otevřel legální cestu do Británie. V 50. letech následovala migrace z Karibiku, později z Indie, Pákistánu a dnešního Bangladéše. Šlo takřka výhradně o ekonomické migranty, kteří přicházeli za prací, s ochotou, chutí pracovat. Právě tehdy ovšem začaly vznikat početné přistěhovalecké komunity v Londýně, Birminghamu, Manchesteru, Bradfordu či Leicesteru.
Skutečně masová migrace Británii nezahltila přes noc. Počty příchozích rostly postupně během 60., 70. a 80. let, kdy se k původním migrantům přidávali v rámci dohod o slučování rodin rodinní příslušníci a vznikaly již trvale usazené komunity.
Druhý velký zlom přišel v roce 2004. Labouristická vláda Tonyho Blaira jako jedna z mála v západní Evropě okamžitě otevřela pracovní trh občanům nových členských států Evropské unie. Následoval příliv statisíců pracovníků, nejdříve především z Polska, Litvy, Slovenska a dalších zemí střední a východní Evropy.
Právní základ pro masovou migraci tedy vznikl již v roce 1948. Skutečná proměna britské společnosti pak probíhala po desetiletí a byla výsledkem několika po sobě jdoucích migračních vln.
Kdo otevřel vrata migrantům
Jednoznačně to byl Tony Blair. Právě jeho labouristické vlády v letech 1997–2010 učinily fatální rozhodnutí, které dodnes ovlivňuje britskou politiku. Ústřední zlom přišel v roce 2004. Tehdejší ministr vnitra David Blunkett tvrdil, že britská ekonomika nutně potřebuje pracovní sílu. Vláda očekávala, že z nových členských zemí EU bude přicházet asi 13 000 lidí ročně. Skutečnost byla mnohonásobně vyšší. Nikoli desítky, ale stovky tisíc. Blair své rozhodnutí obhajoval především ideologicky: „Migrace není problém, který je třeba vyřešit. Je to příležitost, kterou je třeba využít.“ Podle Blaira byla Británie historicky otevřenou obchodní zemí, která z příchodu schopných lidí dlouhodobě těžila. Migrace měla podporovat hospodářský růst, zvyšovat konkurenceschopnost a pomáhat financovat veřejné služby.
Střízliví lidé však tvrdí, že Blairova vláda zásadně podcenila rozsah migrace po roce 2004 i její dlouhodobé společenské důsledky. Právě rozhodnutí otevřít pracovní trh bez omezení se později stalo jedním z hlavních témat kampaně před referendem o brexitu. Už krátce po prvních vlnách migrace ze zemí východní Evropy, se spustily další laviny migrantů, tentokrát z Afriky a Blízkého východu. Historici se mohou přít, zda byl Tony Blair největším zastáncem migrace v britských dějinách. Jen málokdo však zpochybňuje, že právě jeho vláda přijala rozhodnutí, které změnilo migrační vývoj Británie více než jakékoli jiné v poválečné éře.
Muž, který varoval před explozí
Nejznámějším odpůrcem masové migrace v poválečné Británii byl Enoch Powell. Konzervativní politik a bývalý ministr zdravotnictví se do dějin zapsal projevem, který pronesl 20. dubna 1968 v Birminghamu. Vešel do dějin jako „Rivers of Blood“, tedy „Řeky krve“. Powell veřejně vystoupil ve chvíli, kdy do Británie přicházely první větší poválečné vlny migrantů z Karibiku, Indie a Pákistánu. Tvrdil, že vláda podceňuje rychlost demografické změny, tlak na bydlení, školy a veřejné služby i riziko vzniku oddělených komunit. Nejslavnější pasáž jeho projevu zněla: „Když se dívám do budoucnosti, naplňuje mě předtucha. Jako onen Říman vidím řeku Tiberu pěnit se množstvím krve.“ Tato věta z Powella udělala politického vyvrhele mezi politiky a novináři, ale současně také hrdinu pro nemalou část veřejnosti. Tehdejší lídr konzervativců Edward Heath jej okamžitě odvolal ze stínové vlády. Média, akademici i církevní představitelé projev odsoudili. Těmi nejjemnějšími nálepkami, kterými byl častován, bylo „nebezpečné podněcování strachu“. Nikdo z rozhořčených politiků, novinářů a dalších britských činitelů si vůbec nevšímal faktu, že reakce veřejnosti byla zcela jiná. Powell dostal nejméně desetitisíce podpůrných dopisů a podle dobových průzkumů s významnou částí jeho argumentace souhlasila většina dotázaných Britů… Londýnští dockeři dokonce demonstrovali na jeho podporu.
Právě v Powellově příběhu se poprvé ostře ukázala propast mezi politickými elitami a částí veřejnosti. Jedni v něm viděli jen politika, který rozdmýchal strach. Druzí dodnes oceňují jeho velkou předvídavost, se kterou hovořil o nebezpečí paralelních komunit, selhání integrace a dlouhodobém růstu napětí. Právě to se mimochodem později stalo jedním z nejvýkonnějších motorů brexitu.
Staré, podceňované problémy
První vážné konflikty mezi politickou ideologií multikulturalismu – jakkoli se tento pojem začal veřejně používat až na přelomu 60. a 70. let – a občany se v Británii objevily už na konci 50. let. V roce 1958 otřásly londýnským Notting Hillem a městem Nottingham nepokoje, jež byly spojené s příchodem migrantů z Karibiku a jižní Asie. Už tehdy se ukázalo, že část společnosti vnímá rozsáhlou migraci jako vážný problém. Politici, jako všichni, kdo mají v ústech demokracii, ale v srdci totalitu, označovali protestující davy za „rasisty“. Politickou podobu dostal tento nesouhlas v roce 1968, kdy výše zmíněný Enoch Powell pronesl svůj slavný projev „Rivers of Blood“. Přestože byl odsouzen většinou politických elit, značná část veřejnosti s jeho argumenty souhlasila.
Další výrazný varovný signál přišel v roce 2001. Ve městech Oldham, Burnley a Bradford propukly rozsáhlé nepokoje, přičemž i oficiální následné vyšetřovací zprávy upozornily na vznik takzvaných „parallel lives“ – paralelních komunit, které žijí vedle sebe, ale jen minimálně spolu. Teroristické útoky ze 7. července 2005 už razantně změnily charakter celé debaty. Do sporů o migraci, integraci a multikulturalismus vstoupilo nové téma – bezpečnost a činnost islamistických extremistů. Posun nálady veřejnosti dobře vystihl budoucí premiér David Cameron, když v roce 2011 prohlásil: „Pod doktrínou státního multikulturalismu jsme podporovali různé kultury, aby žily oddělené životy, odděleně od sebe navzájem i od hlavního proudu společnosti.“
Brexit jako naděje
V Británii bublal kotel vášní. Většina politiků ho buď ignorovala, nebo tvrdě odsuzovala a mainstreamová média jim v tom pilně sekundovala. Jakkoli byly rostoucí zásadní problémy s migranty, především z islámských zemí zametány pod koberec a protesty označovány za „projevy xenofoobie, rasismu a extremismu“, dlouho před referendem o brexitu patřila migrace k nejvýbušnějším tématům britské politiky. Bublání v přetopeném kotli bylo nicméně po čase tak silné, že si někteří politici začali uvědomovat, že by ho mohli využít. A začali slibovat.
Prvním nápadem, jak omezit příliv nebezpečných migrantů, proměněným ve slib, bylo „získat kontrolu nad hranicemi“. Druhým slibem bylo snížení čisté migrace. Premiér David Cameron a ministryně vnitra Theresa Mayová opakovaně slibovali snížit čistou migraci ze stovek tisíc na desítky tisíc osob ročně. Třetím tématem bylo omezení přístupu migrantů k sociálním dávkám a větší pravomoc britské vlády rozhodovat o přistěhovalectví.
Nejhlasitějším kritikem tehdejší politiky byl Nigel Farage a jeho UKIP. Farage prohlašoval, že Británie ztratila kontrolu nad svými hranicemi a že bez odchodu z Evropské unie nebude možné migraci výrazně omezit. V roce 2014 prohlásil: „Chceme zpátky naši zemi.“ A o dva roky později, před referendem o vystoupení z EU: „Vezměme si zpět kontrolu.“
Ideologům multikulturalismu se to nelíbí, ale faktem je, že právě masivní ilegální migrace se stala rozhodující silou brexitu.
Pokud byl David Cameron spojován se slibem snížit migraci, pak Boris Johnson spojil svou politickou kariéru se sloganem, téměř totožným s Nigelem Faragem: „Získejme zpět kontrolu.“ Po brexitu slíbil tři zásadní změny: ukončení volného pohybu osob z EU, zavedení australského bodového systému a výrazné omezení nízkokvalifikované migrace. Jeho vláda skutečně ukončila volný pohyb občanů EU a od roku 2021 zavedla nový bodový systém. Současně slibovala, že Británie bude přitahovat pouze „nejlepší a nejschopnější“. Johnson zároveň deklaroval, že chce dostat čistou migraci pod hranici 250 000 osob ročně a omezit závislost země na levné zahraniční pracovní síle.
Ovšem tady narazil na realitu. Zatímco institucionální cíle splnil, celková migrace neklesla. Naopak po roce 2021 prudce vzrostla a v roce 2023 překročila 900 000 osob ročně. Kritici proto začali hovořit o takzvané „Borisově migrační vlně“ (Boriswave). Z historického pohledu tak Johnson splnil slib, že Británie převezme kontrolu nad vlastní migrační politikou. Nesplnil však očekávání voličů, kteří si pod touto kontrolou představovali výrazné snížení počtu přistěhovalců.
Celý článek čtěte v aktuálním vydání měsíčníku TO 6 / 2026.
