Film s rozpočtem 250 milionů amerických dolarů, natočený za sedm měsíců minulého roku v 70mm formátu IMAX, sliboval velký zážitek. Tím také zcela jistě je. Christopher Nolan nám předkládá Homérův epos s vlastním dovětkem o individuální odpovědnosti.
Nejsem vášnivým divákem historických velkofilmů. Jedno však velmi oceňuji, a to hromadné scény bitev. Obdiv patří choreografii, hercům, režisérovi i střihači!
Nicméně některé jsou až příliš dlouhé. U závěrečné scény vraždění nápadníků Pénelopé jsem si říkala: To opravdu bude muset zavraždit celé osazenstvo hodovní místnosti, než film skončí? Při troše dobré vůle by mohl mít film místo 172 minut dvě hodiny.
Snaha převyprávět vše
Nevím, co a jak se o Homérovi dnes školní mládež učí, a nepředpokládám ani, že by o Homérově eposu toho mnoho věděl běžný Američan. Nolan se možná i proto snažil převyprávět Odysseovy útrapy na cestě domů do Ithaky pokud možno věrně. Tu s větším, tu s menším úspěchem. Zatímco scéna s Kyklopem je téměř snová (vstup Kyklopa do jeskyně, útěk Odysseových vojáků ve stádu ovcí), tak scéna s šestihlavou Skyllou působí až směšně pohádkově.
Naproti tomu setkání s nymfou Kalypsó je mimořádné, zadržování Odyssea nymfou je tajemné a v obrazech se postupně odhaluje. Velmi vydařená je scéna se Sirénami, které vidíme jen z dálky v oparu nad mořem. Tato náznakovost Nolanovu snímku velmi sluší.
Hvězdné obsazení neruší
Matt Damon jako Odysseus, Anne Hathaway jako Pénelopé, Charlize Theron jako Kalypsó a další americké hvězdy se plně podřídily Nolanově režii. Dokonce až natolik, že si je divák jen těžko při sledování vybavuje v jiných rolích. Nevadí ani transpoziční herec Elliot Page v roli vojáka Sinóna. Nevadí ani několik černých herců, byť jejich přítomnost v trojské válce někdy ve 13. století před naším letopočtem je dosti sporná.
Trochu vadí černá představitelka Heleny, což je možná úlitba multikulti korektnosti, rozhodně však antihistorická, byť obyvatelé Tróje byli zcela jistě snědí, možná více, než si dnes představujeme. Aby ale byla Helena Trojská (Spartská), manželka Meneláa, černoška, to je více než nepravděpodobné.
I epizodní role jsou podány s velkým respektem k režijnímu pojetí. Divák má dojem, že sleduje historické obrazy, od kterých je oddělen staletími. Bez vlastních přímých emocí vnímá emoce postav z velké dálky.
Nolanovo sdělení
Režisérův respekt k předloze mu nezabránil sdělit, co u Homéra nenajdeme. A sice: osud, zásah bohů je jedna věc, ale osobní odpovědnost každého jedince za jeho činy je zásadní. S výhradou, že zmínka o konci jedné civilizace (slovo, které divákovi musí zaznít v uších, protože určitě nepatří ani do doby po trojské válce, ani do doby Homérovy) je nesmyslnou modernizací, jde o důležité sdělení naší době, nám.
I když je Nolanova Odyssea filmem, který (přestože jsem zcela jistě nepostřehla všechny nuance) už podruhé vidět nemusím, vřele ho doporučuji. A to především školákům a studentům, neb pochybuji, že by si Homérův epos přečetli či jen prolistovali. Zároveň nedoporučuji milovníkům velkofilmů čekat až na televizní uvedení. V tomto případě, byť bez efektu IMAXu, je filmové plátno opravdu žádoucí.
Čtěte také:
Rhythm of the Dance: Energetická rána komunismu
Mistr a Markétka aneb Velký filmový zážitek
Nezůstane na nás ani kůže aneb Tropické noci v Česku
