Největší politický spor v Evropě se vede o to, zda se současné elity drží u moci jen díky vyvolávání strachu, nebo jestli zachraňují demokracii, nezávislost na Rusku a zdravý život na planetě. Podle mnoha evropských opozičních stran liberální demokraté celkem cynicky a účelově šíří hrůzu z totality, Ruska a klimatické katastrofy. Tento pohled sdílený mnoha politology tvrdí, že jde o promyšlenou strategii, jak maskovat vlastní selhání.
Když některá ze současných vlád v Evropě nedokáže vyřešit reálné problémy, jako jsou třeba bytová krize, vysoká inflace, kolaps migračního systému nebo korupční skandály, vytáhne historického strašáka nacismu, fašismu, frankismu, komunismu a tak dále. Veřejná diskuze se pak přesune od vládní neschopnosti k morálnímu hodnocení minulosti.
Pokud jsou strany jako německá AfD, španělský Vox, francouzské Národní sdružení nebo česká SPD neustále označovány za nacionalisty se sympatiemi k autoritářským režimům, tyto pojmy ztrácejí svůj původní, historický význam. Fašizujícím dezolátem se v diskurzu salónní levice stává každý, kdo chce přísnější kontrolu hranic nebo nesouhlasí se zelenou tranzicí.
Tato strategie záměrně ničí politický střed a schopnost kompromisu. Společnost je rozdělena na liberálně demokratické „dobro“ a konkurenční „absolutní zlo“. S absolutním zlem se ale nediskutuje, to se musí zničit. Tím se ochromuje normální demokratická soutěž.
Levicové liberální vlády a většina akademické obce, umělců a progresivních voličů jsou však přesvědčeny, že snaha zabránit návratu zla je naprosto legitimní a nutná. Tento pohled vychází z historické zkušenosti, že demokracie se dokáže sama zničit, pokud se neumí bránit.
Když účel světí prostředky…
Evropa má tragickou zkušenost s tím, že Adolf Hitler i řada komunistických režimů se k moci dostali legální, demokratickou cestou, jako například v Československu v roce 1946. Na základě těchto dějinných traumat si demokratické elity osvojily povinnost varovat společnost před stranami, do kterých projektují sice bez důkazů, ale o to vášnivěji antidemokratické cíle. Většinou se jedná o domnělé omezování nezávislosti soudů, útoky na práva menšin, revize historie a demontáž demokracii všeobecně.
Zastánci tohoto názoru upozorňují, že protestní strany nejsou běžnou opozicí. Když někteří představitelé AfD chtějí diskutovat o nacismu nebo když španělská Vox zkoumá Frankův režim, nejde o normální politickou debatu, ale o přímé ohrožení hodnot, na kterých stojí poválečná Evropa. Varování před nimi je vnímáno jako legitimní záchranná brzda.
Pro aktuální evropský mocenský výkvět je strach z restaurace násilných režimů, ruské agrese a klimatické pohromy nepochybně nesmírně užitečným nástrojem marketingu, bez kterého by nejspíš už ztratil mnoho ze svého politického vlivu. Zároveň však široké zástupy voličů díky indoktrinaci ze strany škol, médií a občanské společnosti tento strach prožívají docela autenticky a jsou jím traumatizovány. Tragédií současné evropské politiky je, že dokud budou vládní elity používat historii, geopolitiku a podnebí jako štít před vlastní sterilitou, propast mezi oběma polovinami společnosti se bude jen prohlubovat.
Čtěte také:
Liberální demokracie na rozcestí
Zlo dnes chodí v šatech liberální demokracie
Výkladový slovník novodobé liberální demokracie od důstojnice O. Foltýnové
