Liberální demokracie na rozcestí

Situace, ve které se nacházíme, připomíná polovinu 80. let. Že je něco špatně, věděli už tehdy všichni, jen se to ještě nemohlo veřejně přiznat. Mocenské centrum velmoci, odkud byla doktrína ideologicky a finančně podporována, najelo s novým vedením na cestu opatrných reforem Perestrojky, zatímco u nás se pracně hledalo, jak se k nim vůbec postavit. Reformních soudruhů nebylo mnoho. Ti, co měli odvahu pálit si veřejně prsty, byli již od počátku normalizace pryč a umlčení, anebo s dětmi pracně umístěnými na školách.

Disent pak měl své mediální možnosti značně omezené a o polovičatou nápravu, vyjma návratu svobody slova a konce cenzury, vlastně až tak moc nestál. Neochota podílet se na reformách režimu spolu s jeho strůjci zde byla naprosto pochopitelná. Nastal tak především pozvolný a nezastavitelný rozklad konformního jádra společnosti, husákovským biedermeierem pracně a po léta budovaného, zjevně již nespokojeného, ale poněkud zaraženého a změn se v zásadě obávajícího.

Poučení z osmdesátek

Hlavní roli dnes, stejně jako tehdy, sehrála média a vzdělávací instituce. To, co se už léta říkalo po hospodách a šeptalo doma, většinou i s nadčasovým dovětkem „hlavně to neříkej ve škole“, média okázale ignorovala až do posledních dnů listopadu 1989. Společnost se tak rozhodovala pouze na základě povolených a dovolených informací, tu a tam prosakujících mezi řádky a mezi mediálním mlčením a mlžením, deformujícím realitu úplně stejně, jako je tomu dnes. Rozdíl mezi pluralitou potlačenou a řízenou je však jen kosmetický, ve způsobu provedení, a svoji cenzurní podstatu a důsledky nezapře.

Jeho těžiště spočívá především v tiché autocenzuře, a to jak na straně autorů, tak konzumentů, kde tato druhá složka, hypertrofovaná bojem proti údajným dezinformacím, nyní výrazně převažuje. Jenže k udržení loajality už nestačí ani ta, a režim si to bolestně uvědomuje. A tak tehdy, stejně jako dnes, vznikají v zásadě tři skupiny lidí z řad jeho strůjců a podporovatelů. Jedna, která řeší, co s tím vším udělat, aby neztratila tvář, pak druhá, co se stará, jak nedělat ještě chvíli nic, jen aby si udržela co nejdéle svoji pozici a výhody, a pak ta třetí, schopná z naprosto téhož důvodu udělat naopak úplně všechno.

Je nutné si uvědomit jednu věc. Liberální demokracie je liberální zejména v tom, jak obcházet svou vlastní demokratickou podstatu. Pro její nápravu a návrat ke skutečné demokracii bez přívlastků tak v zásadě stačí její deformační mechanismy odbourat a přestat ji cíleně manipulovat a aktivně křivit. Tím ovšem první a druhá skupina jmenovaných – svým cílem i svou cestou k němu – začíná splývat v jedinou, sebe sama neutralizující skupinu zklamaných a zaraženě mlčících, zatímco zbývá ta třetí, skutečně nebezpečná. Skupina vztekle prskajících všehoschopných dopálenců, kteří teď řeší, kde se udělala chyba, a snaží se všemi prostředky do procesu nadcházejícího uvolnění poměrů házet vidle, trefovat otrávené šípy a nenávistně likvidovat jedince, které v něm považují za nejviditelnější a nejnebezpečnější.

Zpátky ke kořenům

A stejně jako v 80. letech biľakovští stalinisté, i zatvrzelí liberálové dnes sahají po klacku, kterým se k moci původně dostali. Tím byl především vytrvalý a distribuovaný tlak na celou názorovou protistranu a její výrazné osobnosti, které se jim povedlo faktickým převzetím kontroly nad novým internetovým informačním prostorem a důslednou aplikací cancelkulturních metod z veřejného prostoru postupně odstranit. A proto po něm sahají i nyní, protože se již jednou osvědčil.

Kauza Turek není ničím jiným než návratem ke kořenům, do doby počínající migrační krize, kdy za příspěvky nesouhlasící s progresivně liberální politikou tehdejšího evropského vedení padala jedna konzervativní hlava za druhou. Vše se dělo veřejně a okázale, za nadšeného jásotu „milených Jálů“, internetových fejků a anonymních hajzlíků pracujících se svými mnohočetnými profily v nahlašovacích skupinách pod tichým vedením neziskovek, jako byl Člověk v tísni a jeho iniciativa #jsmetu, nebo tehdy se rodícího cemperovsky „objektivního“ factcheckingu s podporou institucí a veřejnoprávních médií.

Konzervativci pro ně byli z principu snadnou kořistí. Na rozdíl od útočníků šlo o individuality a solitérní osobnosti, neschopné na svou obranu získat a zmobilizovat aktivní a angažovanou kolektivní podporu – tak jako protistrana. Dav se tak vrhal vždy v přesile a ve skupinách na své jednotlivé oběti, a získával tak jednu malou výhru za druhou, než bylo bitevní pole nakonec čisté. V podstatě jde o naplnění Niemöllerova varování, jen v digitální době.

Když přišli pro Tommyho Robinsona, mlčel jsem. Nejsem přeci nenávistným xenofobem. Když vyrazili proti Joanne Rowlingové, mlčel jsem. Nejsem přeci bigotním transfobem. A když zabili Gonzalo Liru, mlčel jsem. Nejsem přeci tak hloupý, abych nechápal, že šířit informace z druhé strany fronty a jít proti válečné propagandě může stát život. Ano, už to nebyli zdaleka jen konzervativci. Už to byl kdokoliv, a zdaleka nešlo jen o odstraňování dosahu či obsahu. Byli likvidováni lidé. Profesně, reputačně, ekonomicky, a v extrémních případech dokonce už i fyzicky. Kdokoliv, kdo se jim znelíbil, nebo prostě jen z nějakého důvodu vadil.

Špinavé praktiky cancelkultury

Jde o mediální válku. Pokud ji společnost vyhraje a odmítne jednoduché informační moduly, jako jsou „vláda čapího a orlího hnízda“ či „hajlující fňukající Turek“, i s jejich důsledky, tak nenastane vláda xenofobů, rasistů a fašistů. Ti nevyhrají. Vyhrajeme všichni. Celá společnost. Protože prohraje cancelkultura. Ta vlezlá, provařená a krutá nikým nevolená davová knuta, pod jejímiž údery zcela bagatelních nicotností nepadají už jen glosátoři, komentátoři a učitelé na školách, ale i volení politici a budoucí ministři vlády. A jestli se v tomto ohledu až doposud niemöllerovsky mlčelo a doufalo, že pro nás si nakonec nepřijdou, tak nastal pravý čas ozvat se hromadně a rezolutně. Nevolili jsme proto, aby o obsazení vlády rozhodovala mládežnicky angažovaná novinářka s mizivou životní a politickou zkušeností, mávající několika obrázky z podezřelých zdrojů, bůhví odkud a dodaných bůhví kým.

Ne, strčte si tyhle své triky do špic. Novinář má mít pro svá tvrzení dohledatelné důkazy. A nebát se je vyložit na stůl. Že jde o pouhé screeny údajně smazaných postů z Facebooku, zde jako omluva neobstojí. Máváte jimi, jak kdyby mělo jít o Zlatou bulu sicilskou, pokud jde o dopad na vládu této země. Tak ze sebe nedělejte novinářské kašpary, fejsbůčkoví žurnalisté. Nejapná milenializace redakcí je totiž, zdá se, hlavním vektorem, kudy se tyto záškodnické podlosti a cancelkulturní levárny dostaly až do mediálního standardu. A já o tyto záchranné brzdy končících politických sil nestojím, milí liberálové. Prohráli jste volby, tak se s tím smiřte. A já se smířím s tím, že mohl Turek něco takového napsat… anebo nenapsat, a je mi to úplně jedno.

O co tu jde především

A je mi to jedno zejména proto, že už vím, jak tyhle věci fungují a proč se to děje. O popálenou Natálku, politicky korektní vyjadřování v rámci pravidel komunity či obecnou morálku zde totiž vůbec nejde. To byste si toho všimli asi už dřív, a ne až teď, po volbách. Jde vám jen o to, jak zcela nedemokraticky a pokoutně odstavit od vlády demokraticky zvolené zastupitele. Ale proti údajnému fašismu nejde bojovat zcela neúdajnými fašistickými metodami. Ty se tu objevily již v době začínající kampaně, leč zdá se, že s uzavřením volebních místností doposud neskončily.

Čtěte také:
Zlo dnes chodí v šatech liberální demokracie
Alles Gute 2.0 aneb liberálně-demokratický newspeak
Liberální demokracie jako systémová chyba