Jihoameričanům dost evidentně dochází trpělivost s levicovými politiky a jejich bláznivými výstřelky, které jejich země, potažmo celý kontinent, neposunuly zrovna k prosperitě a blahobytu. Právě naopak. Tyto politické a společenské trendy jsou markantní z volebních výsledků v jednotlivých státech Latinské Ameriky už několikátý rok v řadě. Proces však kulminuje v posledních několika měsících, kdy se zřítily další rudé bašty a jejich dřívější pozice zaujali noví dynamičtí pravicoví lídři.
Tuto část světa trápila po mnoho let celá paleta nejrůznějších levicových lunatiků, k nimž měla – a dodnes patrně stále má – tendence obdivně vzhlížet naše (míněno evropská) levice, a to skoro jako k nějakým svatým obrázkům. Můžeme se bavit o dožívajících marxistických relikviích z dob studenoválečných (např. castrovci na Kubě, sandinistický Ortega v Nikaragui), ale také o mnohem mladších figurách tzv. „socialismu 21. století“ (který by prý měl dopadnout méně strašně než jakýkoliv socialismus předešlý).
Venezuelská tragédie
Výmluvným příkladem druhého uvedeného je venezuelská tragédie, tento pohřeb dříve bohatstvím oplývajícího ráje ve spárech rudých fanatiků (Chávez, Maduro), kterým stačilo bez nadsázky pár let na to, aby z něj udělali místo k nežití. Jen kvůli jejich hloupým nápadům tak Venezuelce postihl fatální hlad, totální nedostatek komodit potřebných pro prachobyčejné přežití, sesypala se zde ekonomika a následně vše na ni navázané (tedy skutečně prakticky vše), byly vzkříšeny nemoci, které platily za vymýcené…
V demonstrativním výčtu jednotlivých aspektů této katastrofy lze pokračovat dále, ale zajímavější je pokročení rovnou k závěru, který znamená jediné: ztrátu suverenity. Jako typický padlý stát se Venezuela svou vlastní hloupostí propracovala až do područí jiného státu, v tomto případě Spojených států.
Přízemnější důvody
Tyto děje Jihoameričané pochopitelně sledují a asi je příliš neláká venezuelský scénář „postupného strádání“ čistě pro nějaké bláhové ideologické sny jejich vrchnosti – a „prostrádání se“ až ke ztrátě i toho posledního, co zbylo: svobody (národa) rozhodovat si o tom, jak to má ve státě vypadat, jaká bude zahraniční politika, jak naložit se zdroji… Přesto je asi ještě více než vzrušující úvahy nad osudy hloupě se chovajících sousedních zemí zajímají jejich peněženka a jejich bezpečnost. Také proto nejsou, alespoň myslím, úplně trefné ty patetické výroky (především amerických komentátorů) o vzedmutích lidů Jižní Ameriky, toužících po bezbřehé svobodě a možnostech bezuzdně naplňovat svůj tvůrčí potenciál.
Důvody Jihoameričanů pro podporu pravice budou dost možná o kousek přízemnější. Hlavní roli v jejich konání sehrává patrně palčivý pocit, že „to prostě nefunguje“. Že se jejich země nerozvíjí tak, jak by mohly, a že se jejich političtí lídři (shodou náhod leví až na střechu) v čase ukázali jako neschopní šarlatáni. Právě neefektivita a určitá lenivost řešit složité problémy přece levici charakterizuje. Nikoliv nevýznamnou roli hraje také přítomnost korupce, právem spojovaná s establishmentem, který je zrovna u vesla. Ta běžné lidi nadzvedává jako máloco.
Pravice naopak lidi zvábila akcenty na law and order a nutnost ekonomických reforem, tedy na témata pravici vlastní. Tyto dvě obří kapitoly spojují politické programy všech jihoamerických pravičáků, kteří v nedávné době vyhráli nějaké důležité volby (v této části světa typicky volby prezidentské), byť každý z programů pochopitelně obsahuje svá regionální specifika a priority. Pojďme ke konkrétním příkladům.
Javier Milei
Jako „otce“ tohoto konzervativního obratu Latinské Ameriky lze trochu nadneseně titulovat Javiera Mileie, prezidenta Argentiny, jež byla do jeho nástupu upadajícím státem s ekonomikou v dezolátním stavu. Tento svérázný ekonom naordinoval Argentině razantní léčbu, která v mnohých vzbudila přinejmenším nedůvěru.
Dnes není Milei v prezidentském úřadu ani tři roky a za tak krátké období argentinská ekonomika takřka vstala z mrtvých. Zemi se nebývale daří, mluví se o hospodářském zázraku, hyperinflace je u ledu, státní rozpočet vykazuje přebytek (což by bylo před několika málo lety považováno za nemožné), ekonomice se konečně dostává kyslíku a roste. Stačila politická odvaha stáhnout rozpínavého státního parazita z oblastí, kde už nemá přirozeně co pohledávat.
Milei svými oslnivými úspěchy na poli hospodaření státu bere vítr z plachet vymlouvačným politickým lůzrům, kteří svým voličům v domnění, že jsou rozumu mdlého, nalhávají nesmysly typu, že i pár škrtnutých miliard patrně položí stát a zadlužování není problém.
Obdobný důkaz, že „to jde, když se chce“, přináší jeden ze středoamerických prezidentů, Nayib Bukele, tentokrát na poli bezpečnosti. Stát El Salvador před jeho nástupem sužovala masová kriminalita nepředstavitelných rozměrů, kterou rozhodný Bukele několika chytrými, ač radikálními kroky (výjimečný stav, nasazení armády proti gangům, mega-věznice pro desítky tisíc lidí, obří razie, při nichž není brán žádný velký ohled na pohodlí zadržených, atd.) zreguloval na minimum. Vše vypovídající jsou statistiky: úbytek vražd o neuvěřitelných 98 procent! Tato a další čísla udělala z prezidenta maličkého státu jednu z globálních hvězd konzervativního hnutí.
Uvedl jsem pouze dva ze zářných příkladů dobré politické praxe, dva z úspěšných latinskoamerických pravičáků, kteří už jsou přece jenom ve svých úřadech nějaký ten pátek a plody jejich práce již stihly dozrát. I oni mohou mít lví podíl na dnešní popularitě pravice v celém makroregionu.
O rozsahu tohoto fenoménu nejnázorněji svědčí dvojice mapiček, která se objevila na sociálních sítích. Ta z roku 2023 vyobrazuje drtivou většinu zemí Jižní Ameriky v jasně červené barvě. Na mapě z roku 2026 jednoznačně dominuje barva modrá – těmto překotným změnám se v publicistice souhrnně přezdívá „Blue Tide“ (s odkazem na „Pink Tide“ nultých let, kdy se levicové intelektuální kruhy na Západě ocitly ve stavu jakési extáze v domnění, že sledují definitivní transformaci celého jednoho světadílu v jakousi pokrokově-levicovou pevnost budoucnosti, kde se to už přece konečně povede!).
Far-right
Chilský Kast, ekvádorský Noboa, paraguayský Peña, bolivijský Paz, panamský Mulino, honduraský Asfura, kostarická Fernández, zmínění Milei a Bukele, hroutící se Kuba a již zhroucená Venezuela pomalu se transformující v poslušné državy Spojených států a nově také zvolená prezidentka Peru Keiko Fujimori a zvolený prezident Kolumbie Abelardo de la Espriella jsou reakcí a živoucím důkazem, že se to zase nepovedlo.
Prakticky všichni zmínění jsou mainstreamovým tiskem lacině a nesmyslně štemplováni jako „far-right“ (většinou s vysvětlením, že tematizují migraci, kriminalitu ad.), na druhou stranu je vcelku přiléhavě poukazováno na fakt, že takto antikomunistické vlády neměly státy Latinské Ameriky nejmíň od dob Pinochetových. Zásadním rozdílem je ovšem skutečnost, že tito političtí lídři jsou demokraticky zvoleni.
Pohledem do budoucna bude hodně zajímavé, jak dopadnou prezidentské volby ve zdaleka nejdůležitější, nejlidnatější a největší jihoamerické zemi konané příští rok: v Brazílii, kde vládne starý odborář Lula da Silva, ale i tady zvedá pravice, seskupená kolem politického rodu Bolsonarů, opět hlavu. Vítězstvím brazilských konzervativců by byl proces „zmodrání“ tohoto světadílu prakticky završen. Pokud by se pravici nadále dařilo efektivně léčit bolavá místa svých zemí a udržela by si potřebnou podporu, tato její rekonvalescence by mohla celý makroregion značně „vyšvihnout“, a to nejen ekonomicky.
A konečně, i pro Evropu je důležité dění v této odlehlé části světa pozorně sledovat… speciálně pro evropskou pravici, která by se tu mohla lecčemu užitečnému přiučit. Třeba by zde mohla okoukat určitou autentičnost, přitažlivost a lidovost svých kolegů, pořádně se naučit se sociálními sítěmi či si povšimnout relativního mládí místních pravicových politiků. Ještě podstatnější je ale jiná věc: radikalita jihoamerické pravice – nikoli rétorická, která často jen maskuje reálnou politickou nečinnost… Spíše mám na mysli radikalitu ve smyslu věrnosti. Věrnosti hodnotám.
Když v této části světa uspěje v klíčových volbách pravičák, lidé si mohou být jisti, že nevyměkne a jako pravičák se bude chovat i za týden, kdežto evropský pravičák si tak často jen říká, vyplýtvává se nejrůznějšími podružnostmi a na konci dne soutěží se socialisty v disciplínách, kdo nasype do kanálu větší objem peněz a kam ještě by se stát mohl vklínit.
