Klobouk je pokrývka hlavy doložená už od starověku. Ostatně jednu ze svých funkcí – ochranu před počasím – mohl plnit už v pravěku, protože především chlad hlavě dobře nedělá. Klobouk je však také součástí oblečení a znamením sociální role nositele. V Evropě se začal prosazovat v 15. století; svět klobouků se výrazně vytříbil v 19. století a na začátku 20. století.
Klobouk povinný
Pokrývka hlavy v minulosti souvisela s postavením nositele. U panovníků odkazoval klobouk na královskou korunu (Rudolf II., královna Alžběta II.), zatímco u představitelů církve značil jejich postavení (papežský, kardinálský či biskupský klobouk). U vojáků a policistů byla pokrývka jakýmsi přechodem mezi čepicí a kloboukem. Zatímco středověký šlechtic se často pyšnil velmi složitým kloboukem, řemeslník či bezzemek měl obyčejnou čepici. Především v renesanci a baroku byly klobouky ve společnosti nezbytností.
V 19. a 20. století se rozdíly mezi klobouky různých vrstev začaly stírat, samozřejmě s výjimkou rozdílů v ceně. Čím zdobnější byl výrobek modistky, tím byl dražší. Měšťanky tedy měly sofistikované klobouky, zatímco jejich služebné pouze jednoduché. Platilo to především o dámských kloboucích, i když je v této době hojně nosili také muži. Mezi pánskými klobouky byly i typy, které si mohli dovolit a nosit pouze majetní měšťané a později podnikatelé – například buřinka či cylindr.
Klobouk dnes v ČR
V letních měsících jsou klobouky běžně k vidění, především slamáky kvůli sluníčku, a to u mužů i žen. V jiných ročních obdobích tomu tak ale není. Zatímco například za první republiky bylo takřka nemožné, aby žena či muž vyrazili z domu bez klobouku, dnes je na podzim či na jaře klobouk na lidech k vidění jen zřídka. Mimochodem, za posledních několik let zmizely v centru Prahy tři obchody s klobouky.
Lidé se většinou vymlouvají, že jim klobouk nesluší. Není to zcela pravda, protože většině lidí sice určitý typ klobouku nesluší, pro každého se však najde model, který jako by byl vyrobený právě pro něj. Výroba je u nás převážně tovární. Kdo však hledá, najde ještě modistku, která vyrobí klobouk na míru. Jednu takovou jsem našla a zjistila, v čem je rozdíl. Klobouk na míru je vyroben přesně pro vaši hlavu, což znamená, že vám sedí tak dobře, že ho ani vichřice neodnese. Bohužel jde o obor, který kvůli malému zájmu mizí.
Miluji klobouky
Od malička se mi klobouky líbí. Doma jich moc nebylo, protože po válce, v období budovatelského socialismu, rychle mizely. Miluji klobouky možná i proto, že miluji módu 20. a 30. let minulého století. A také proto, že mi v poslední době zřídly vlasy a klobouk to úspěšně skrývá. Aniž bych se chtěla chlubit, musím konstatovat, že mi sluší prakticky všechny typy klobouků – sportovní, s širokou i úzkou krempou, toky čili lodičky, klobouky se závojem či dalšími ozdobami i mužské typy. Dokonce mám i jednu buřinku.
S kloboukem je svět veselejší. Ano. Nedávno jsem v jednom vintage butiku získala klobouk, který nenechá nikoho chladným, ať s ním přijdu kamkoli. Klobouk vyvolává úsměv na tvářích kolemjdoucích. Nejde o výsměch, ale o úsměv vyvolaný tím, jak mi klobouk sedí a jak krásně vypadá. Samozřejmě mám i dva letní, velmi povedené klobouky od své modistky. Mám už opravdu klobouky nejrůznějších typů a tvarů, ale skoro vždy, když někde zahlédnu ve výloze klobouk, neodolám a alespoň si ho vyzkouším.
Je mi líto, že klobouky nevídám také na ostatních. Je zajímavé, že dnes potkám s kloboukem spíše muže než ženu. Přitom jsou dámské klobouky často tak zajímavé tvarem i barvou, že mohou velmi dobře podtrhnout určitý outfit ženy. Kéž by to ženy věděly. Právě na nich totiž závisí, zda modistky čili kloboučnice zůstanou mezi námi i v dalších časech našeho tisíciletí.
Čtěte také:
Veselý den se sodastreamem aneb Poučení za pět set
„Mám se skvěle.“ Odpověď, která změnila celý rozhovor
Nezůstane na nás ani kůže aneb Tropické noci v Česku
