V pondělí 24. srpna představil bývalý italský premiér, exšéf Evropské centrální banky a socialista Mario Draghi nový think-tank Rhine Group. Jeho cílem je převést tzv. Draghiho zprávu o konkurenceschopnosti z roku 2024, která čítá přes 170 návrhů, z diagnózy do konkrétní reformní agendy. Nejde přitom o orgán EU, ale o soukromou švýcarskou asociaci se sídlem v Ženevě. Rhine Group se definuje jako nezávislá a nestranická skupina. Má svolávat lídry z byznysu, akademie a politiky, zadávat výzkum, rozesílat podklady předem a jednat za zavřenými dveřmi. První zasedání je plánováno na 20. až 23. září 2026.
Název odkazuje na Rýn – řeku, která protéká jádrem západoevropské průmyslové ekonomiky. To samo o sobě naznačuje, odkud skupina geograficky i mentálně vychází. Fakticky jde o klasický elitní okruh: finance, big tech, venture kapitál, média a akademie, které mají přímý přístup k vládám i k Bruselu. Draghi historicky patří do transatlantických sítí (Bilderberg a podobná fóra), Patrick Collison, který je druhou tváří skupiny, je irský technologický miliardář se silnou vazbou na USA. Několik členů pracuje pro americké nebo americko-evropské firmy. Nejde o tajný spolek s razítkem, ale o síť lidí, kteří umějí tlačit agendu mimo oficiální unijní mašinérii. Není náhodou, že je Rhine Group od svého vzniku považována za velmi vlivnou lobby.
Správná diagnóza, špatná řešení
Při hodnocení současného stavu EU poukazuje na to, že z 50 největších technologických firem světa jsou jen čtyři evropské, Evropa zaostává v technologiích, které rozhodnou příští desetiletí, a pokud se stagnace nezastaví, nebude mít z čeho financovat obranu, zdravotnictví, důchody, školství ani klimatické investice. Žádá, aby Evropa jednala „naléhavě“. S tím lze souhlasit. Problémem je, že řešení vidí v souladu s Draghiho zprávou v pokračování etatistického, socialistického a zeleně progresivistického směru EU. Odmítá návrat ke svobodnému trhu a tržní alokaci zdrojů – vítěze a poražené mají vybírat byrokraté. Nevadí ESG, taxonomie ani absurdní zelené cíle, které uměle zdražují produkty a likvidují konkurenceschopnost.
Příčiny úpadku Evropy Draghi vidí v nedostatečné integraci, přílišné a decentralizované regulaci a nízkých investicích. Proto žádá ještě větší centralizaci ekonomického rozhodování z Bruselu, jednotnou regulaci, sjednocení daní, společné masivní zadlužování a centrální výběr „perspektivních“ oborů s masivními dotacemi na úkor ostatních. Tyto navrhované „léky“ jsou jen pokračováním stejné chyby, která problém způsobila. Rhine Group deklaruje, že svou pozornost zaměří podobným směrem, což je jen důkazem, že euroelity nejsou schopny překročit svůj stín založený na levičáckém zeleném progresivismu.
Se střední a východní Evropou se nepočítá
Ze zemí, které vstoupily do EU v roce 2004 a později, najdeme ve veřejném seznamu členů skupiny jen jedno jméno, a to ještě z nejmenší a zřejmě nejnevýznamnější země, tedy Estonska. Po zkušenostech s poněkud geopoliticky přibrzděnou Kajou Kallasovou na postu unijní ministryně zahraničí je tento fakt spíše varující. Mnohem více však vadí, že celá V4 je zcela ignorována, včetně její největší země Polska. To už také hned – na rozdíl od nás – reaguje. Polský ekonom Marcin Piątkowski spustil výzvu #InvitePoland, v níž veřejně kritizuje geografickou nevyváženost elitního západního klubu, který má tlačit „zásadní reformu EU“, ale téměř ignoruje zkušenost nejrychleji konvergující části EU. Poslanec Sejmu Jan Szyszko to označil za absurdní: jeden zástupce z třinácti zemí rozšíření. Argument je jednoduchý. Pokud má skupina navrhovat reformy pro celou unii, nemůže ignorovat region, který posledních 20 let rostl rychleji než Západ a má jinou zkušenost s transformací, průmyslem i trhem práce.
Důvody této ignorance se však zdají zřejmé. V zemích bývalého sovětského bloku rezonuje na základě zkušenosti s jejich „cestou do otroctví“ mnohem silněji odpor k socialistickým receptům, které Draghi a jeho skupina chtějí ordinovat celé EU. Zbytečně by tam zástupci z těchto zemí mohli narušovat „nerozbornou“ progresivistickou jednotu. A také jde nepochybně o to, že šéfové velkých západních korporací cítí šanci, jak si pořádně hrábnout do eurounijní pokladny, a nevědí, proč by se měli dělit s východní konkurencí.
Příležitost mlčet
Politico napsalo, že Evropská komise o vzniku skupiny nevěděla předem, přestože její předsedkyně Ursula von der Leyenová s Draghim mluvila měsíc předtím. Jeden z členů, Nicolas Petit, otevřeně říká, že skupina může hledat i cesty „mezi zeměmi, které chtějí jít dopředu, aniž by čekaly na všechny“. To je přesně logika „koalice ochotných“ uvnitř EU. Rhine Group není náhradou Evropské komise. Je to paralelní nátlaková platforma. Když se Draghiho agenda v Bruselu zadrhla, vznikl vnější okruh, který má dodávat návrhy, reputaci a politický tlak.
Může to možná zrychlit některé reformy (kapitálové trhy, energie, obrana, deregulace, inovace). Zřejmé však je, že „zásadní reformu EU“ znovu kreslí stejné jádro jako vždy – bez Polska, České republiky a zbytku východního křídla u stolu. Znovu nám zřetelně naznačují, že máme opět příležitost mlčet. Tu bychom ale rozhodně „využít“ neměli, jinak se dočkáme hořkých konců.
Čtěte také:
Draghiho zpráva rok poté
Polsko v jádru EU: jak Brusel rozkládá vlastní opozici zevnitř aneb Dvourychlostní Evropa
Mladí volají po jednotné EU
