Zhruba před deseti lety vyvolal značný skandál příběh o tom, jak se filmová megafirma Disney musela poklonit před dobovými progresivistickými předsudky a tratila kvůli tomu dost peněz. Disney totiž musel zastavit prodej kostýmu k tehdy novému filmu Odvážná Vaiana: Legenda o konci světa. Důvod? Prý je to kostým rasistický.
Z rasismu americkou společnost obvinila Chelsie Fairchildová, která se údajně sama považuje za havajskou Polynésanku. Podle ní není v pořádku, aby děti předstíraly příslušnost k jiné rase. „Je to nechutné,“ komentovala kostým. „Je to nevhodné a není to v pořádku,“ dodala. Přitom, jak napsal server CNN Money, tvůrci se při tvorbě postavy inspirovali polynéským božstvem Māui. Součástí kostýmu byly dlouhé hnědé kalhoty ozdobené zobrazením tetování a „sukně“ z listí. Dá se tedy říci, pokud je to u filmové postavy vůbec možné, že vlastně byla zpodobněna víceméně autenticky.
Realita však byla jiná. Společnost se omluvila a rozhodla se kostým stáhnout z prodejen i ze svého webu. „Tým, který stojí za filmem Odvážná Vaiana, si dal velmi záležet, aby respektoval tichomořské kultury, které film inspirovaly, a litujeme, že kostým Māui někoho urazil,“ napsala společnost v prohlášení.
Tak si spolu se mnou zkuste představit, jak Československý státní film stahuje z kin ekranizovanou Babičku Boženy Němcové, protože představitelka Barunky přece nepocházela z Ratibořic, nýbrž z Prahy, a ve filmu tudíž nosila místní kroj bezdůvodně. To je přece skandál!
Rudoši by se divili
Ještě lepším příkladem je takový Pierre Brice, filmový Vinnetou. Což to byl Apač? Ne, byl to Frantík jak poleno. Dokonce ze šlechtické rodiny (celým jménem Pierre Louis Baron de Bris). Narodil se v Brestu, zesnul v Paříži a přišel na svět – pozor – trestuhodně až skoro dvacet let poté, co odešel na věčnost spisovatel Karel May, který Vinnetoua dal světu. Co by k tomu řekli dnešní mravokárci? Kde jsou bojovníci za práva původních indiánů? A mimochodem před deseti lety spatřil světlo světa trojdílný vinnetouovský remake, značně neúspěšný, ale i zde najdeme tu neodpustitelnou chybu: náčelníka Apačů hraje Albánec Nik Xhelilaj.
Mimochodem vypráví se historka o tom, jak Pierre Brice před první klapkou slavné apačské série neuměl ani jezdit na koni. Neměli by se probudit ochránci zvířat s důkazy o tom, jak Vinnetouovo neobratné sezení na hřbetě Ilčiho mohlo zvířeti ubližovat?
Mluvě o Ilčim, stojí za to si připomenout i jeho truchlivý konec. Jak píše sám Karel May, když byl Vinnetou zabit, podobně neblaze dopadl i jeho kůň: „Ilči byl po Vinnetouově smrti zastřelen a pohřben spolu s náčelníkem. Večer druhého dne dorazili jsme do údolí říčky Metsur. Tam pohřbili jsme indiána s modlitbami křesťanskými a s poctou, která příslušela tak velkému náčelníkovi. On sedí se všemi zbraněmi a v úplné válečné výzdobě vzpřímen na svém, proto předem zastřeleném koni uvnitř pahrbku, který jsme naň nahromadili. Na tomto pahrbku nevlají skalpy ubitých nepřátel, jak to lze viděti na hrobích náčelníků, nýbrž stojí na něm tři kříže…“ (Vinnetou – Rudý gentleman, 1. české vydání J. R. Vilímek 1901). Ještěže tou dobou na prériích Divokého západu neoperovaly zpovykané univerzitní aktivistky. To by se rudoši divili!
Čeho je moc, toho je příliš
Jak nás před nějakým časem informovaly dokonce i vzorně progresivní Novinky.cz, divadelní a taneční škola z menšího anglického města secvičila populární muzikál Dreamgirls, ale krátce před premiérou jí agentura vlastnící práva na tento kus odebrala licenci. Zdůvodnila to tím, že v obsazení je málo herců či hereček tmavé pleti, což neodpovídá původnímu dílu.
Gillian Banks Theatre School je divadelní a taneční škola z anglického města Maltby, jež leží nedaleko Sheffieldu. Nastudovali tam víceméně v amatérských podmínkách svého času známý (i zfilmovaný) muzikál Dreamgirls, který měl mít na začátku června premiéru, a dokonce se začaly již prodávat vstupenky. Představení však muselo být na poslední chvíli zrušeno, když zasáhla agentura Concord Theatricals, jež k tomuto muzikálu poskytuje licence. Podle agentury je totiž nepřípustné, aby v představení hráli téměř samí bílí herci, zatímco jediný Afroameričan v herecké sestavě dostal zápornou roli. Agentura odůvodňuje tím, že původní dílo, které bylo napsáno v roce 1981, vypráví příběh zasazený do 60. a 70. let minulého století, v němž si fiktivní trio afroamerických zpěvaček razí cestu za slávou. Obsazení všech nastudování by prý tedy mělo odpovídat této původní předloze.
„Dreamgirls je představení o období v historii černošské americké hudby, kdy se rhythm and blues mísil s jinými styly populární hudby a vytvářel nový americký zvuk. Vypráví příběh skupiny Dreamettes a oslavuje jejich vzestup ke slávě, přičemž odráží podobné osudy ikonických černošských dívčích a chlapeckých skupin té doby, jako byly Supremes, Marvelettes, Temptations a Shirelles. Vaše inscenace by tedy měla být vhodně obsazena,“ napsala agentura škole z Maltby.
Ta se brání tím, že v původních dokumentech stvrzujících udělení licence se nic takového nepíše, a zároveň se brání tomu, že by do rolí v Dreamgirls obsadila bílé herce cíleně. „Jsme jen malá škola v chudé oblasti, která se studentům snaží zprostředkovat zážitky v alespoň malém měřítku,“ uvedla v prohlášení. „Jsme dobří lidé, kteří se snaží dát mladým lidem ze všech prostředí příležitost na jevišti. Barva pleti pro nás v tom nehraje žádnou roli, protože všichni jsou si rovni a jsou posuzováni podle svého talentu – podle toho, kdo je pro danou postavu nejvhodnější,“ odmítá škola jakákoliv obvinění z rasismu. A dodává, že role v Dreamgirls se snažila obsadit herci tmavé pleti, ale ke konkurzu se jich zkrátka „nepřihlásil dostatečný počet“. Výběrová komise tak v dobré víře dala příležitost těm kandidátům, kteří na konkurz přišli. Obsazení navíc odpovídá i demografickému složení, když podle webu Daily Mail, jenž se odvolává na sčítání z roku 2021, tvoří 90 procent obyvatelstva dané oblasti právě běloši.
Na průšvihy je však, jak se zdá, hezky zaděláno i do budoucna. Gillian Banks Theatre School oznámila, že chystá zcela nové představení, jež má být tentokrát oslavou hudebního vydavatelství Motown. Nicméně vzhledem ke zmíněnému složení místního obyvatelstva se dá předpokládat, že i tento kus vyvolá další nápor progresivních emocí. Motown Records je totiž značka známá především tím, že pod jejími křídly vyrostli slavní černošští umělci jako Michael Jackson, Jackson 5, Diana Ross či třeba Lionel Richie. Ovšem, nezapomínejme, bylo to v době, kdy slovo Afroameričan víceméně neexistovalo, natož aby bylo politicky korektně vynucováno při každé zmínce o osobě tmavé pleti.
Dnešní aktivistky si pletou letopočty. Už nepíšeme příběh Rosy Parksové, která svou osobní a nutno říci tehdy velmi statečnou rezistencí vůči rasismu ve městě Montgomery ve státě Alabama v prosinci 1955 odmítla přepustit své místo v segregovaném autobuse cestujícímu bílé pleti, a tím de facto rozpoutala celonárodní hnutí spjaté se jménem Martina Luthera Kinga. Navzdory tomu, že tento rozporuplný právník byl posléze zavražděn, jeho dílo zrálo dál a dospělo až k dnešnímu stavu, který zahrnuje nejen spravedlivě rovné posuzování lidí bez ohledu na jejich kůži, ale také v důsledku vedlo k absurdním akcím typu Black Lives Matter, kdy musely bílé Američanky líbat nařvaným svalovcům „afromerického“ druhu kotníky a prosit o odpuštění za historické hříchy. Když se něco přežene, nemůže to dopadnout dobře.
Kolik nás to ještě všechny bude stát?
Kdybychom chtěli být důslední, pak by Pucciniho Madame Butterfly musela vždy a bez výjimky zpívat a hrát japonská umělkyně, stejně jako Shakespearova, resp. Verdiho Othella opět umělec tmavé pleti. Možná bychom mohli jít ještě dál. Třeba Richarda III. by měl ztělesňovat fyzicky postižený, jednoduše hrbáč, stejně jako Hugova Zvoníka u Matky Boží. A přitom Richard III. v podání Laurence Oliviera je dodnes jedním z kruciálních děl světové kinematografie, podobně jako Zvoník Anthonyho Quinna. Nebo ty prve jmenované postavy. Třeba v ceněné inscenaci Pucciniho díla ztělesňovala hlavní roli japonské dívky Cio Cio San, Asmik Grigorian, která se narodila a hudební hvězdou se stávala v Sovětském svazu, konkrétně ve Vilniusu, dnes Litvě. Příjmení pak zdědila po arménské části rodičů. Tak kde hledáte Japonce?
Mimochodem táž pěvkyně v roce 2022 strhla publikum Dvořákovy Prahy koncertním provedením Rusalky. A hádejte, kdo dirigovat? Přece Semjon Byčkov, narozený v Leningradě, čili taky poměrně daleko od toho kamene, zpoza něhož zní zlověstné Vodníkovo Ubohá Rusalko bledá… Vyčítal tedy někdo těmto lidem nějakou svatokrádež nebo nedejbůh rasovou či etnickou nenávist? To ne, jen od té doby blbost vykvetla rychleji než na proslulé sestře Huňkové, kde ji slovy MUDr. Štrosmajera (Miloš Kopecký) až nadnášela.
A když dovolíte, jedna malá osobní vzpomínka. Moje žena Irena, divadelní režisérka, inscenovala Verdiho Otella v ústeckém operním divadle a titulní roli hrál a zpíval jistý WeiLong Tao, Číňan. Úžasně!
Uvědomil jsem si všechny tyhle příběhy při sledování sporu vyloženě aktuálního. Christopher Nolan nakráčel do kin s veleúspěšným blockbusterem na antické téma Odyssea. Teď nejde o to, co si o filmu myslet. Američani už od časů Kleopatry či Ben Hura dokázali vždy přeskočit pomyslnou laťku opulentní obrazové okázalosti a vyrobit i z dramatických předloh krásně vymazlený a skvěle vydělávající kýč.
Nolanův film byl sázkou na jistotu. Jeho režisér obdržel za svůj předchozí opus Oppenheimer Oscara, vedle toho sekal komerční Batmany a podobné marwellovky, je to, podobně jako Spielberg, expert na každé využití (i když po pravdě řečeno Spielbergův aktuální paranoidní Den odhalení mě trochu zklamal, ale kdyby ho takto natočil Jan Hřebejk, pokleknu před ním, políbím dlažbu a navrhnu jej s. prezidentovi na udělení titulu Národní umělec, ale to jen na okraj).
Odysseu však provázely potíže od samé přípravy. Točila se v Západní Sahaře, což je sporné území, na které si dělá nárok Maroko. Jeho odpůrci argumentovali tím, že se ze zóny de facto válečné dělá zóna byznysová a turistická. Na tom něco je, no ale není užitečnější nahradit sebelepší válku, jak říkala Marie Terezie, i průměrným mírem? I z ekonomického důvodu to zní logicky. Ve válce všichni prodělají, mír a prosperita nakonec přinese všem užitek.
Nolanův štáb si svoje ustál, ale pak naskočily obvyklé výhrady. Jak to, že když je film o řeckých (i když obecně evropských) dějinách a jeho hlavním gerojem je řecký národní hrdina, co v té roli pohledává Matt Damon (a v dalších pak Tom Holland, Anne Hathaway a další nositelé pozlacených hollywoodských jmen)? Inu samozřejmě že kvůli penězům. Na ta jména se lze tržně spolehnout. Ale kromě toho: oni svou práci opravdu umějí, takže co?
Celý článek čtěte v aktuálním vydání měsíčníku TO 8/2026.
