Alena Zemančíková napsala do Patočkova Deníku Referendum recenzi na film o J. Nohavicovi Jarek, který měl v minulých dnech premiéru. Zemančíková doslova píše: „Film nepokládá žádnou otázku, která by rozkryla povahu osobnosti, jež prošla obratem k rasismu a putinismu.“ Asi jsme s Alenou byli každý na jiném filmu.
Dovolte malý osobní úvod. Alenu Zemančíkovou znám už skoro třicet let. Bývala skvělou dramaturgyní chebského divadla, velmi vzdělaná a vtipná dáma. Pak odešla od divadla do plzeňského studia Českého rozhlasu a poté do pražského ústředí téže instituce, kde pracuje, pokud vím, hlavně pro stanici Vltava, což je myslím zcela na místě, neb je to stanice orientovaná na kulturní statky, a v těch měla Alena Z. vždy obdivuhodný přehled.
Zároveň ale také začala psát do různých periodik vedených Jakubem Patočkou, jehož zřejmě uctívala jako následováníhodnou osobnost. Nechci hodnotit Patočkovy sukcesy na poli zeleného aktivismu (Hnutí duha atd.). Veřejně známou skutečností ale je, že v důsledku debaklu Patočkových politických ambicí (z eurovoleb na čele kandidátky Zelených jej přeskákal i Jaromír Štětina), kteroužto porážku neunesl a podle Blesku (6.10.2004) výrazně přenášel na rodinu; jeho žena Vanda spáchala na konci září toho roku sebevraždu.
Kdo Patočku zná, ví, že je to radikální, nesmlouvavý suverén, s nímž v zásadě nemá smysl debatovat, protože má vždycky pravdu. Mimochodem, ani ta tragická událost jej nezlomila v politických ambicích. Nějaký čas dělal poradce Vladimíru Špidlovi, byl v ČSSD, z níž jej brzy vyrazili (2017). Ale to jen na okraj, na dokreslení souvislostí.
Zpět k Jarkovi…
O filmu Jarek už toho bylo napsáno hodně, nebudu recyklovat názory jiných, ale většinou se shodují, že se Jarek docela chlapsky postavil nejen k někdejší závislostní etapě, ale i k aféře s StB a metálu za propagaci ruské kultury, který dostal v roce 2018 od ruského prezidenta Vladimira Putina a v roce 2022 po začátku ukrajinské války jej odmítl vrátit s poukazem, že to je metál za písničky, ne za válčení.
Taky že ano. V době, kdy bardi jako Vladimír Vysockij a Bulat Okudžava byli ve své vlasti – SSSR – na hraně a někdy i za hranou zákazu, Nohavica přenášel jejích písně do našeho prostředí, čímž de facto činil diverzní činnost. A ještě navíc obrušoval hroty předsudků z roku 1968. Rusko přece není jen tank, na kterém přijela Varšavská smlouva. Rusko je především dávná a obdivuhodná kultura. Patřím ke generaci, kterou toto zjištění ohromilo a otevřelo veliké dveře do neznámých končin, a navíc naučilo rozeznávání hodnot a toleranci. Nikdy za to Jarkovi nebudu moci být dost vděčný.
Osvěžení paměti Aleny Zemančíkové
Leč zpět k Aleně Zemančíkové. Píše, že „si nevzpomíná, která z jeho raných písní byla nějak podvratná“. Tak dovol, milá Aleno, abych ti osvěžil paměť. Třeba píseň Mávátka z roku 1982:
„Už dvacet devět roků chodím po světě
a ten svět furt a furt se stejně točí.
Já budu klidně smát se, budu veselý,
jenom mi vydloubněte oči.
Neviděl bych vypasené páprdy –
tisíce let a stále titíž,
když něco prohnilého v státě zasmrdí,
říkají: Ty snad něco cítíš?
Říkají mi dobráci v Rudém právu:
Není tak zle, jen chlapče zvedni hlavu…
Dejte mi do ruky mávátko
a řekněte, jak volat sláva.
Já už si najdu ten správný směr
a budu mávat, mávat, mávat.“
Ještě malý osobní dovětek. Když měl Laco Déczi poslední koncert v Redutě, v předvečer své emigrace, byl jsem tam se svým přítelem, který měl tentýž úmysl (emigraci). Trochu jsme se picli a pak jsme šli noční Prahou a na Staromáku na úpatí pomníku Husova jsme vyřvávali do noci právě tuto Jarkovu píseň. Svědomití občané nás udali a my jeli s patrolou na služebnu. To ostatní si domyslíte.
Nebo jiná Jarkova podvratná, Blues o malých bytech (1983):
„Jak je tak stále více nomenklaturních míst,
no vážně, jak je tak stále více nomenklaturních míst,
je stále těžší, těžší, je stále těžší
mít diplom v kapse a být si jist, že budeš jíst.
Vždycky seš na hlavu mírně šus,
vždycky ti řeknou: Takových jsme viděli…
A proto zpívám blues
o malých mozcích a velikých prdelích…“
A nemohu nepřipomenout slavnou Vianovu píseň Le déserteur, otextovanou Milošem Rejchrtem a po léta interpretovanou Jarkem Nohavicou jako Pánové nahoře, mimochodem dnes velmi aktuální:
„Musí-li války být,
běžte si válčit sami
a vaši věrní s vámi;
mě, mě nechte být.
Jestli mě najdete,
můžete klidní být.
Střílejte, neváhejte –
já zbraň nebudu mít…“
Naše doba ztrácí smysl pro humor
Zatímco tyto songy si Zemančíková nevybavuje, zřejmě velmi jí utkvěla parodie Baraba mi šahá na babu, která jí působí obtíže. Přitom je to jen takový malinkatý ironický šťouch, založený na hudbě z filmu Claude Lelouche Muž a žena (1966). Mimochodem, je to, pokud vím, jediná píseň, kde Jarek hraje na baskytaru.
Tady někde je dobře vidět, jak naše doba ztrácí smysl pro humor a začíná se brát nesnesitelně vážně. Už už jsem čekal, kdy Alena Z. podrobí sžíravé kritice jiný Jarkův veršík z další satirické písničky: „Na Vánoce bude kapr, nebo husa? Počkáme, co řekne pan prezident USA.“ Aby nedošlo k omylu, tím prezidentem byl míněn Biden, jemuž jsme tehdy odezírali z úst, nikoliv Trump, jehož by dnes mnozí rádi viděli kdesi s Čedokem za hranicemi všedních dnů.
Abych byl objektivní, byl jsem rád, že Zemančíková vyzdvihla velice důležitý prvek, a to spjatost Jarka Nohavici se Slezskem, jeho kulturou, náturou i lieraturou (viz zhudebněné Bezručovy texty).
Naopak mrzí mě, že setrvala na primitivním nohavicovském „proputinismu“ a peskuje ho za neodevzdání té medaile. Naopak vyzdvihuje jako následováníhodný příklad slovenského textaře a básníka Jána Štrassera, jenž cenu vrátil. Zapomněla ale dodat, že Štrasser vstoupil do KSČ v roce Charty 77, celou normalizaci byl výkonným aktérem slovenské popové scény a dnes je kmenovým autorem Denníku N. Mimochodem, na vysoké škole vystudoval ruštinu. Je třeba něco dodávat? To není proti Štrasserovi, to je pro Nohavicu!
Nevím, kde Zemančíková bere oporu pro své tvrzení, že Nohavica „obdivuje Putina, diktátora a válečného zločince, a vidí v něm spásu před degenerovaným Západem.“ A uzavírá to věru nehledaným verdiktem: Nohavica se ve filmu ukazuje, jak je: „zestárlý, jakoby zhlouplý, nízce posluhující publiku, vítěz nad těmi, kteří ho měli rádi a které zklamal.“
S dovolením to uzavřu osobní douškou: takto triviálním rozsudkem nad ojedinělým talentem naší kultury zklamala Alena Zemančíková mne.
Čtěte také:
Jak jsem potkal… básníka
Komu a proč se příčí vlastenecké Příčovy
F. R. Čech: Z turné po SSSR jsme si odvezli nejvyšší komsomolské vyznamenání
