Jak jsem potkal… básníka

Před pár dny, 7. června, oslavil své 72. narozeniny písničkář Jaromír Nohavica. Co k němu říct nového? Už byl proprán svými obdivovateli i nepřáteli takříkajíc donaha. Hraje od počátku 80. let minulého století vlastně pořád totéž: písně milostné, zamyšlené, protestní i šprýmovné. Nezapomenutelným způsobem přivedl do našeho prostředí skrze své (a částečně Milana Dvořáka) překlady ruských bardů Bulata Okudžavy a Vladimíra Vysockého. Dostal za to Puškinovu cenu od ruského prezidenta a výprask od našich zamindrákovaných „takyžurnalistů“.

Petr Žantovský

Publikováno 10/06/2025

Doba čtení 3 min.

Jaromír Nohavica. Zdroj: Profimedia

K té ceně jen tolik, že jde o vyznamenání pro toho, kdo se významným způsobem zasloužil o šíření toho nejlepšího z ruské kultury. Kdo to Nohavicovi vyčítá, měl by si uvědomit, že Okudžava i Vysockij byli ve svých časech těmi z nejlepších klenotů, co ruská kultura tehdy měla, ale také byli ve vlastní zemi na blacklistu. Neustále lavírovali na hranici zákazu. Nohavica jejich přednesem de facto činil protirežimně. A ještě navíc, což považuji v té souvislosti za kruciální, podařilo se mu touto prací odbourávat předsudky, kterými jsme šmahem odsuzovali vše ruské po okupaci vojsky Varšavské smlouvy v srpnu 1968.

Méně se už ví, ale myslím, že pro Nohavicu je to srovnatelně důležité, že se důkladně zabývá sbírkou Slezské písně, která vychází stále pod jménem poštovního úředníka Vladimíra Vaška alias Petra Bezruče, ale Nohavica se spolu s jinými kloní k názoru, že skutečným autorem těch básní byl tehdy místní učitel Ondřej Boleslav Petr (toho názoru jsou i autoři různých literárněvědných studií). Nohavica navíc zhudebnil řadu „Bezručových“ básní a zpřítomněl jejich poetiku, spjatou s rodným Slezskem, i pro lidi, pro které by mohly být školometské výklady proti srsti. Nohavica Bezruče prostě oživil, vdechl mu nové světlo.

Pro mne osobně je Nohavica především básník, většinou zpívající, ale slyšel jsem jej i recitovat, byť třeba ne tak často jako Karla Kryla. U něj byl přednes poezie v podobné míře důležitosti jako jejich písňové paralely. Nohavica je také oproti Krylovi víc a pestřeji muzikální. Skoro mi přijde dobré říci, že ti dva tvořili a jeden stále naštěstí tvoří nejlepší současnou podobu poezie – té disciplíny, v níž jsme celé minulé století byli velmistry a které se v posledních letech tak zoufale nedostává.

Takže, milý Jarku, připíjím Ti na dálku Tvou oblíbenou kávou, kterou máš i na whatsappové ikoně, a přeju Ti ještě mnoho let a básní. Jak jsi sám napsal v odpovědi na mé blahopřání toho sedmého června: Jedeme dál!

Já už jsem tu byl…

Nedá mi to, než na závěr přetisknout posledně zveřejněnou (byť staršího data) píseň Já už jsem tu byl. Chcete-li trochu pochopit Jarka Nohavicu, neměli byste ji minout.