Česká zahraniční politika: Dogma, které se nemění. Jen směr je jiný

„Se Sovětským svazem na věčné časy a nikdy jinak!“ Pamatujete na toto heslo? Dnes jsme svědky obdobného dogmatu, jen s opačným vektorem: „Se Západem zpátky ni krok!“ Jakmile někdo zpochybní tento jediný správný kurz, je okamžitě označen za „proruského švába“ nebo „dezinformátora“ či za jinou formu „dezolátního občana“. Dříve jste byli nepřítelem socialismu, dnes jste podezřelí, pokud neprojevujete dostatečné nadšení pro naše „pevné ukotvení na Západě“.

Zahraniční politika v Česku nikdy nebyla skutečným předmětem demokratické diskuze. Zatímco o daních, důchodech či školství vedeme vášnivé debaty, otázky naší mezinárodní orientace jsou považovány za nedotknutelné a pevně dané. Místo věcné diskuse slyšíme mantru o „pevném ukotvení na Západě“, což má sloužit jako univerzální odpověď na všechny pochybnosti.

Kdo se odváží klást otázky, je okamžitě nálepkován. Premiér Petr Fiala v roce 2018 prohlásil: „Já jsem znám tím, že opakovaně vyzývám ostatní kolegy a vyzývám vládu, abychom debatovali o zahraniční politice, abychom našli nějaký národní konsenzus.“ Přesto se zejména po jeho vítězství v roce 2021 zdá, že skutečná pluralita názorů v této oblasti chybí.

Klíčovou roli v tomto dogmatu hrají média. Jakmile se objeví někdo s názorem, že bychom mohli vést samostatnější zahraniční politiku, je okamžitě marginalizován. Dříve bylo nutné držet linii se Sověty, dnes je třeba se patřičně klanět Bruselu a Washingtonu. Představa, že bychom mohli mít vlastní strategii, je považovaná za kacířství. Česká zahraniční politika se tak stává otázkou víry, nikoliv racionální úvahy.

A co je na tom nejzajímavější? To, že jsme v tom všem ještě horlivější než samotný Západ. Když se v Německu, Francii nebo USA vedou vášnivé debaty o vztahu k Rusku, Číně nebo NATO, u nás je jakákoli pochybnost o správném kurzu brána jako téměř vlastizrada. Zatímco západoevropské země hledají pragmatická řešení, my se předháníme v ideologické čistotě. Vzpomínáte na povinné okázalé zdravice směrem do Moskvy v dobách minulých? Dnes jsme svědky podobného jevu – jen se změnila orientace. Kritika EU? Pozor, populismus! Pochybnosti o americké zahraniční politice? Ne, my přece věříme!

Papežštější než sám papež

Český ministr nebo premiér se někdy zdá být větší evangelista západních hodnot než samotní západní lídři. Když se třeba Emmanuel Macron odvážil říct, že by si Evropa měla budovat strategickou autonomii a nebýt jen vazalem USA, čeští „hodnotoví“ politici ho málem pasovali na dalšího „užitečného idiota Kremlu“. Přitom ve Francii to byla legitimní politická debata. U nás? „Nezodpovědné podkopávání našich hodnot.“ Když se v USA debatuje o omezení vojenských výdajů na Ukrajinu, my si pospíšíme s ujištěním, že budeme bojovat do posledního českého daňového poplatníka.

A co kdybychom zkusili něco jiného? Třeba nebýt věčně něčí nadšený vazal, ale hledat vlastní cestu? Neutralita není sprosté slovo – stačí se podívat na Švýcarsko či Rakousko. Tyto země mají zahraniční politiku založenou na ochraně vlastních zájmů, nikoliv na povinné loajalitě k jakékoli velmoci. A světe div se – funguje jim to skvěle. Jenže v Česku? Navrhněte něco podobného a rázem jste podezřelí. Neutralita? To už je skoro ruská poroba!

Jako by bylo nutné si za každou cenu vybrat jednoho pána, kterému budeme sloužit. Kdysi jsme s nadšením hleděli na východ, dnes stejně nekriticky na západ. Vlastní cesta? To je u nás stále nebezpečný koncept. A tak se sice změnilo znamení, ale pravidla zůstala stejná. Jedna správná linie, žádná diskuse. Přitom skutečně suverénní stát se nepozná podle toho, jak ochotně následuje svého velkého „spojence“, ale podle toho, že si dokáže řídit svou politiku sám.

Možná je načase přestat být věčným lokajem a začít se chovat jako dospělá země. Nebo se zase budeme ptát, koho se máme tentokrát zeptat, co si vlastně máme myslet?

Čtěte také:
Fialovi se stát rozpadá pod rukama
Poučení z historie, která bychom si měli připomínat
Plán EUSSR splníme na 130 procent!