Co hrozí svobodě po projevu?

Ve středu se v Kaiserštejnském paláci konal již třetí ročník konference Společnosti pro obranu svobody projevu. Byli zde senátoři, poslanci i novináři, ale většina mainstreamových médií opět chyběla. A pozvaní vládní politici taktéž.

O svobodě projevu se v České republice nikdy příliš nemluvilo. V dobách svobodných nebylo proč a v dobách nesvobodných jak. Debata o cenzuře je tak svého druhu oxymoron, který liberální část společnosti opakovaně zneužívá k bagatelizaci problému samotného. Jakápak cenzura, když o ní svobodně mluvíte? Jenže je otázka kdy, kde, jak, pro koho a jak dlouho ještě. A Kaiserštejnský palác, který konferenci hostil, je vlastně místem posledním, kde se podobné debaty ještě vedou.

Ohlédnutí po dvou letech

Anebo možná prvním, ale o tom se rozhodne až v nadcházejících volbách. Tedy, pokud si voliči rizika současného politického systému řízené plurality uvědomí včas. Na rozdíl od první konference před dvěma lety, kdy se řešilo omezování svobody projevu v rovině aktuální a výhledové, jde dnes o hotovou věc, čekající na svoji konečnou implementaci. A v chmurném duchu očekávaného konečného řešení digitální otázky svobody slova se nesla vlastně i celá debata. Týkala se především internetu, protože všude jinde jsme o ni přišli již předtím, a dá se předpokládat, že tomu bude stejně i zde. Svoboda slova se stala do slova a do písmene nežádoucím anachronismem.

Přesto nebylo o humorné okamžiky nouze. Ne každý z řečníků byl technologickým pesimistou a změna politické atmosféry doslova visela ve vzduchu. Nebo alespoň její přání. Byli zde lídři jak Stačilo!, tak Motoristů, ale i významných poslanců z řad parlamentní opozice SPD a ANO. Někteří z nich se účastnili hned prvního panelu. Než ale začal, vysvětlila Natálie Vachatová přítomným koncept celé konference, kde je co k mání, a představila také známou fotostěnu, tentokrát nově i s vtipnými komixovými bublinami. Následně pak převzal slovo ředitel Společnosti pro obranu svobody projevu Vlastimil Veselý. Právě se vrátil ze setkání podobně zaměřených organizací v Londýně a řešilo se tam přesně to, co u nás. Strach už nejen o svobodu slova, ale o svobodné volby. Ano, až tam jsme se od září 2020 – doby, kdy vznikla petice proti omezování svobody slova na sociálních sítích – posunuli, a hypotetické obavy se staly reálnými.

Z osmi volebních subjektů, které společnost ohledně svobody slova obeslala, zareagovali pouze někteří z oslovených. Marek Benda svoji účast nejprve potvrdil, ale po článku, který vyšel ve Fóru 24, své pozvání z časových a reputačních důvodů zrušil. Pan Martin Exner ze STAN se omluvil rovnou a Piráti, kteří se internetovou svobodou projevu ještě donedávna zaštiťovali, nereagovali pro jistotu vůbec. Martina Kociánová má pro tyto pohnutky vlastní termín už z Rádia Universum, a sice „reputační úzkost“. Uvedla ji v nadsázce, ale jde přitom o samotný kořen problému. Těžiště každé cenzury tkví především v autocenzuře, a k té je nutné cenzuru nejprve uzákonit a legislativně zakotvit. A to se děje právě nyní. Cenzura se stala prostředkem politického boje. A některé prázdné židle v sále, kam pozvaný host nedorazil, pak jasně ukázaly, že zdaleka ne každý z politiků vnímá tento vývoj coby problém.

Návrat politické cenzury

První z panelistů byl místopředseda hnutí ANO 2011 Radek Vondráček. Nekonfliktní, slušný středový politik a právník, schopný bavit se snad úplně s každým. „Jsem hybridní hrozba,“ stěžoval si. Vypínačová kultura a doktrína jediného správného politického směru semlela i jeho, stínového ministra spravedlnosti. Žít v režimu, kde se každý musí hlídat, aby si nekazil reputaci, nechce. A tak prý bude raději svině nežli ovce, jak napsal na svou cedulku, a rovnou publiku představil konkrétní kroky, které hodlá jeho hnutí po volbách udělat. Za avizované zrušení antidezinformačních projektů, CTHH, KRITu a financování politických neziskovek sklidil z publika potlesk. „Mám tam pěkné věci, škoda, že to nevidíte,“ ujistil zvědavou Martinu Kociánovou.

Mluvčí společné kandidátky SPD, Trikolory, Svobodných a strany PRO Radek Koten se ve svém projevu nejprve vrátil do začátku 90. let, kdy naše země zažila alespoň na čas skutečnou, bezbřehou svobodu slova. Ta dnes už neexistuje takřka nikde, a to ani v rámci poslanecké sněmovny. Jsou zde celé indoktrinované generace, ochotné bojovat za jediný správný názor proti všem, co jej nemají. Zmiňuje případ odsouzené učitelky Bednářové, utancované soudní mašinerií. „Oni se pokládají za vrcholné demokraty, ale vše, co dělají, tak nese totalitní znaky,“ poznamenává k současné vládě a připomíná 70. a 80. léta, kdy se všem, co je zažili, musí rozsvěcet snad všechny varovné kontrolky. Současný režim je podle něj již diktaturou, a nikoliv demokracií, a šrouby se utahují. „V pátek má být schválen Chat Control, čímž se 450 milionů obyvatel EU stane sprostými podezřelými v novodobém digitálním koncentráku,“ zmiňuje a na závěr svého projevu sklízí potlesk.

Daniel „Vidlák“ Sterzik, blogger a předseda hnutí Stačilo!, sedící příznačně po Kotenově levici, začíná poměrně ostře. „Omlouvám se za tu banalitu, ale to hlavní, co se po volbách musí udělat, je změnit atmosféru,“ naráží na příčinu současné mizérie. Bez celospolečenského ustrašeného souhlasu s KRITy, Foltýny a tezemi, že pravda potřebuje obranu, by nebyla ani cenzura. Pravdě nevadí, že vedle ní existuje lež. A nepotřebuje bránit nástroji, které byly vymyšleny, aby obhájily lež či obloudily publikum. „Je to pravda, ale nevyhovuje nám,“ objasňuje, proč se vládě nedaří boj vůči hybridní válce. „Pravda se stejně prosadila, jenom je den ode dne chmurnější,“ hodnotí jeho neslavný výsledek. „Dokud nebude špionománie směšná a směšný vlastní pojem dezinformace, a dokud nebudou směšní ti, kteří se bojí slyšet něco, co nechtějí slyšet, tak se nám vždycky budou vracet nástroje, kterými se bude potírat svoboda projevu,“ zakončí svůj projev Vidlák dřív, než vyčerpá svůj čas, a sklízí potlesk.

Petr Macinka, předseda a zakladatel strany Motoristé sobě, začal už samotnou svobodou slova. „Je to základní kámen našeho polistopadového směřování,“ konstatuje k tématu a zmiňuje hlavní hrozby, které zde vidí. Snaha státu zavádět cenzuru pod pláštíkem boje s dezinformacemi, tlak Evropské unie na digitální komunikační platformy a sledování občanů, korporátní cenzura a její netransparentní a nekontrolovatelný dopad, kultura strachu a autocenzury. „Už zase se v hospodách šeptá. To bylo naposled za Husáka, a vrací se za Víta Rakušana,“ shrnuje současný stav a vyjmenovává priority Motoristů. Zrušení všech projektů boje proti dezinformacím a cenzurních úřadů, posílení práv občanů vůči soukromé cenzuře velkých platforem, a to na základě ústavy, odmítnutí ideologické převýchovy společnosti, import woke kultury a zastavení státního financování ideologických neziskovek. „Motoristé jsou jedinou pravicovou silou, která se otevřeně staví proti cenzuře,“ upozorňuje na smutný stav české politiky a sklízí potlesk.

Dotazy nejen z publika

Po prvním panelu poděkovala Martina Kociánová účastníkům za slova, která se hezky poslouchala, ale zmínila i očekávatelné povolební koaliční tanečky a možnou intervenci prezidenta ohledně pověření vítěze voleb a jmenování nové vlády. A zeptala se účastníků natvrdo, co vlastně lze za dané situace prosadit. Vondráček zde zmínil možnost občanské neposlušnosti, a to nejen u ETS2, ale i EMFA a DSA, které se již nyní staly vnitropolitickými tématy. „Ursula von der Leyen je možná v dějinách psané historie lidstva tím nejmocnějším byrokratem,“ upozorňuje na skryté rozměry celého úkolu. „Myslím, že by se o svobodu projevu měl starat ministr spravedlnosti, protože se stará o právní stát,“ dodal pak s odkazem na svoji možnou pozici v budoucí vládě.

„Nebude to skutečně jednoduché,“ dodal Koten, „ale nic jiného nezbývá. Jsou to ústavou zaručená práva.“ Zmínil pak i nutnost spolupráce na půdorysu obnovené Visegrádské čtyřky a odmítnul mediální nálepky populistů a extremistů, protože ke spolupráci je zde dobře našlápnuto.

„Odhalovat to. Na to nepotřebujeme výbor, jen více alternativních médií,“ odpovídá Vidlák na poznámku Kociánové, že už zde máme také takový malý Deep State. „Ty informace jsou k dispozici. Jenom je zapotřebí, aby se do veřejného prostoru dostaly.“ Disproporční vliv mainstreamových médií a témat na závěr shrnul lakonickým konstatováním, že všeho do času.

„Je to otázka přístupu. Buď zůstane vláda zbabělá, nebo přijde vláda odvážná, co bude mít odvahu s tím něco dělat a také říkat ne,“ odpovídá Macinka na vtípek moderátorky, zda mají Motoristé v plánu i něco jiného, než že to rozjezdí autem. „Petr Fiala kolikrát neřekne ani to ne. On neřekne zpravidla nic,“ rýpne si pro změnu do premiéra republiky. Zmínil i větší důraz na výjimky v nařízeních, někdejší Zaorálkovu misi do Bruselu a sílící vliv skupiny evropských Patriotů, která může poměry sil již brzy viditelně pozměnit. „Ten Deep State půjde určitě transformovat zpátky na něco, čemu se říká státní správa,“ zmiňuje opět zbabělost vlády a její selhání v zastupování zájmu voličů, čímž těmto neblahým vlivům postupně uvolnila prostor.

Dukovany, cenzura notebooků a ruská televize

První dotaz z publika od Jiřího Kobzy z SPD se týkal možnosti přijetí zákonné normy, analogické k americkému FARA, směřující vůči zahraničním aktérům, a získal pro ni podporu od všech vystupujících panelistů za potlesku přítomných. „Ta neprůjezdná Praha, to už je vaše vozová hradba?“ ptala se Kociánová dalšího tazatele, který se představil jako radikální husita. „Elektrárna Dukovany II je jediná elektrárna v EU, která nemá jako předmět podnikání výrobu elektrické energie,“ upozornil na zvláštnost, kterou našel ve smlouvách, a ptal se panelistů, jak věc hodlají nyní vyřešit s korejskou KHNP. Panelisté věří, že po čas výstavby se tyto případné technikálie povede napravit. „Zkoumejte to, pište o tom, přinášejte odhalení,“ pobízí Macinka s poukázáním na další amatérské počiny vlády, a kritizuje podíl ČEZu, kvůli kterému nemá stát věc již kompletně ve svých rukou. Vláda byla nakažena pirátským virem nefunkčnosti.

Jiří Kobza pak zmiňuje omezení konektivity na sněmovních noteboocích. Antivirový program od firmy Symantec blokuje oranžovou notifikací údajné škodlivé weby, čímž je coby poslanec subjektem cenzury toho, co smí a nesmí vědět. „Je to srovnatelné s Bachovým absolutismem,“ dodává a věří, že zbývající tři týdny ještě nějak přežijeme. Vondráček pak dodává, že u něj se to týká i webu Echo 24, jen je ta barva okénka žlutá. Následuje pak veselá výměna názorů mezi Macinkou a Kobzou, koho a kam jít seřvat, dokud parlamentní IT oddělení tyto problémy nespraví, ale zdá se, že nikdo za nic nemůže a nikdo nic netuší.

Poslední dotaz z publika na odblokování ruské televize znemožňující vyslyšení druhé strany sklidil potlesk. „Danieli, neposílej to pryč, a rovnou odpověz,“ zastaví Vidláka moderátorka, a ten si bere mikrofon zpátky. „Neblokovat nic, žádné zprávy, nikdy,“ odpovídá rovnou. „Nikdy nevíme, odkud se ta pravda zrodí,“ dodává a ostatní se k němu za potlesku přidávají. „Tím, že weby zablokovali, jim udělali tu nejlepší reklamu,“ dodává Macinka. „Je to absence vlastního ideového programu,“ shrnuje vládní zásah s poznámkou, že by rád věděl, jaká část společnosti si je vůbec četla. „Každý poctivý novinář, jako byl třeba pan Petránek,“ odpovídá mu Kociánová. A mě napadá, že se svobodou je to jako se zdravím. Buď je úplná a platí pro všechny i s jejich preferencemi, nebo je společnost nemocná, a to bez ohledu na to, koho co zrovna bolí.

Co zaznělo mezi řádky

Nebudu zde popisovat celou konferenci. Jsem v méně než třetině, a to jsem nezmínil zdaleka všechno. Byl jsem tam od půl deváté ráno do půl sedmé večer a nelituji jediné minuty, takže všem vřele doporučuji pustit si záznam, jakmile bude k dispozici. Ve druhém panelu totiž vystoupili i novináři. Zatímco názory ústavního právníka Zdeňka Koudelky jsou veřejně známé, stejně tak jako bývalého ředitele politického odboru Kanceláře prezidenta republiky Ladislava Jakla či glosátora evropského práva z Aliance pro rodinu Jana Gregora, u člena Asociace tvůrců a online médií a známého moderátora CNN Prima News Michala Půra moc možností slyšet jeho soukromé názory nemáme. A jak se ukázalo, chystanou evropskou směrnici EMFA také úplně nepodporuje. Zatímco u DSA nějaký smysl a pozitiva vidí, u EMFA varuje před jeho dopady a nutností zveřejňování transparentního financování malých médií s dalšími důsledky.

A dozvíte se i další podrobnosti. Třeba kdo chodil na usmiřovací obědy s think-tankem AMO a kdo z factcheckerů se bojí, že přijde o státní peníze. A také kolik příspěvků vlastně blokuje Facebook, jak funguje demotion pro snižování dosahu a kolik z nich bylo údajných dezinformací. Tuto informaci prozradil Vlastimil Veselý. Jen předešlu, že jde o čísla sedmi a osmimístná, a to jen za první pololetí roku 2025, kdy už Facebook, dle svých lednových vyhlášení, tvrdil, že s cenzurou přestal. A dozvím se také, že oním pirátským politikem, který na pozvání do prvního z panelů nezareagoval, byl přímo bývalý ministr pro digitalizaci Ivan Bartoš.

Nadšení s obavami

Digitálními platformami a novými technologiemi na bázi AI se poté zabýval třetí z panelů, za účasti známého herního vývojáře Daniela Vávry, zakladatele SOSP, Rudolfa Červenky, ředitele nakladatelství LEDA, jehož knížku o umělé inteligenci získali rychlejší z návštěvníků při odchodu zdarma, technologického analytika Dalibora Vavrušky a známého vědce z oblasti vývoje umělé inteligence Tomáše Mikolova. Názory se zde již různily. Od technologického optimismu Dana Vávry, přes opatrný pesimismus Rudolfa Červenky až po faktické poznatky z vývoje zmíněných technologií u pánů Vavrušky a Mikolova. Ten na dotaz z publika mimo jiné objasnil, proč velké jazykové modely odpovídají na otázky zpravidla v duchu uvědomělého progresivismu, aby až po několikátém upřesnění dotazu vrátily konečně odpověď objektivní. O dva modely nejde, jen je nutné cíleným kontextem prorazit metadata anotátorů, o jejichž politických preferencích netřeba míti iluze.

Zatímco debata o svobodě slova v prvních dvou panelech byla o budoucnosti blízké, tato byla o té vzdálené, které se jen v poslední dekádě poněkud přiblížila. Zda je umělá inteligence skutečně novým kvalitativním fenoménem v evoluci lidstva, nebo jen asociativní databází nad regularitami dávno existujících informací se schopnostmi sice rychlé, ale nepříliš chytré sekretářky sedící za Googlem, se diskutující také úplně nedohodli.

Závěrem tak nezbývá než konstatovat, že jsou problémy fatální, základní a iminentní, na kterých musí být celospolečenská shoda jak co do pojmenování, tak rychlého vyřešení, a pak ty ostatní, filozofického rázu, kde vývoj sice kvapí, ale legislativa snad ještě chvíli počká. Svoboda slova je totiž základem. Jak poznání, tak mezilidské komunikace jako takové, a bez ní už ten zbytek ani moc netřeba řešit. Prostě nebude. A je opravdu zvláštní, že v době, kdy je opět a zjevně ohrožena, nejsou podobné přednášky plné těch, koho se týkají zejména, a sice lidí informační prostory plnících. Absenci novinářů tak musím zachraňovat já, hardwarista a programátor, vzděláním v oblasti žurnalistiky nepolíbený, ale podobný úkol čeká do vetší či menší míry asi na každého z nás. Byla to koneckonců média, kdo měl svobodu slova hlídat, leč z hlídače se stal mezitím zloděj, a jiná kontrola nad ním není. Musíme hlídat sami hlídače.

Čtěte také:
Svoboda po projevu aneb demokracie v ohrožení? Přijďte diskutovat!
Konzervativní kontrarevoluce aneb Konzervativní kemp 2025
Pojďme ještě hlasovat o svobodě slova, zbývá pár hodin