Co vypovídají „kauzy“ Filipa Turka o českém mediálním prostoru?

O kauzách Filipa Turka již bylo napsáno hodně, možná až příliš. Ovšem i přesto by si celá dehonestační mediální kampaň zasloužila zhodnocení, a zejména mediální prostor, který proměnila v jednu politicko-bulvární stoku. Čím to je, že přestupky jako rychlá jízda po dálnici a „hodnotové poklesky“ odporující morálním standardům té údajně lepší poloviny Čechů v podobě vlastnění čehokoliv spojeného s nacismem mají větší váhu na to, kdo nás bude – nebo lépe řečeno vůbec může – zastupovat ve volených funkcích, než korupce, praní špinavých peněz a podobně? Povrchní odpověď je celkem jednoduchá: doba se změnila a role médií také.

Z dřívějších dob známe dva hlavní žánry politicko-kritických článků. Tím prvním jsou texty kritizující konkrétní politické kroky, jejichž cílem bylo informovat veřejnost a potenciálně vytvořit tlak na inkriminované politiky, aby přehodnotili svá rozhodnutí. Druhým primárním žánrem je investigativní rozkrývání korupce a jiné trestné činnosti, s cílem popíchnout orgány činné v trestním řízení apod.

Dnes však k těmto dvěma stálicím přibyly další. Nepopiratelným bulvárem se stal žánr popisující hádky na sociálních sítích nebo v rádoby debatách na televizních obrazovkách. V tomto obsahu se vyžívají zejména weby jako zivotvcesku.cz nebo extra.cz. Premisou často bývá verdikt autora, kdo komu víc „naložil“. A konečně se dostáváme k tomu nejlepšímu – pseudoinvestigace a pseudokauzy. Potřebuje se nějaká vlivná skupina zbavit nebo zdiskreditovat nepohodlného politika? Vytáhněte na něj naprosté dno kompromateriálů, že je rasista, ukradl v jednotě fidorku, nebo že zneužívá ovce. Fantazii se meze nekladou, protože to, zda je to realita nebo ne, není pro Vaše účely příliš důležité.

Klíčovým aspektem těchto pseudokauz přitom není pravdivost, ale dojem. Nejde o to, zda se událost skutečně stala v podobě, jak je prezentována, nýbrž o to, zda se podaří vytvořit dostatečně silný obraz, který obstojí v rychlém mediálním oběhu. V tomto smyslu nejde o selhání jednotlivých novinářů či redakcí, ale o účelově nastavený mechanismus. Pseudokauza se stává nástrojem moci, jímž lze efektivně vymezovat hranice přijatelnosti, diskreditovat nepohodlné aktéry, a zároveň si zachovat zdání morální převahy. Chaos je pouze zdánlivý. Ve skutečnosti má tento proces svůj řád i své vítěze.

Selektivní filtr místo etického kompasu

Významnou roli v tomto procesu hraje fenomén, který by bylo možné označit za morální nadřazenost, coby společenský kapitál. V českém mediálním a intelektuálním prostoru se postupně etablovala představa „lepší části společnosti“, která si nárokuje právo určovat hranice přijatelnosti politických aktérů. Nejde přitom nutně o organizovanou skupinu, ale o volně propojený okruh novinářů, komentátorů, aktivistů a veřejně činných osobností, jejichž hodnotový rámec je považován za normu. Morálka zde nefunguje jako obecný etický kompas, nýbrž jako selektivní filtr, jímž procházejí pouze ti, kteří sdílejí správný jazyk, správné myšlenky a správné hodnoty.

Tento filtr je přitom uplatňován značně nerovnoměrně. Přestupky a selhání jsou posuzovány nikoliv podle své závažnosti, ale podle toho, kdo se jich dopustil. U „hodnotových“ aktérů jsou hodnotové přešlapy vysvětlovány kontextem, osobním vývojem či dobovými okolnostmi, u těch ostatních se stávají důkazem morální nezpůsobilosti a definitivním verdiktem nepřijatelnosti. Normy tedy neurčuje obecný princip, ale příslušnost. Výsledkem je prostředí, v němž se morálka stává nástrojem vylučování, nikoliv prostředkem porozumění či nápravy.

Morální soud místo politické analýzy

Ve chvíli, kdy se z individuálních pochybení stává důvod k mediální likvidaci, dochází k nebezpečnému vývoji. Debata se odklání od skutečné moci, jejích rozhodnutí a dopadů, a přesouvá se do roviny morálního soudnictví. Politika je tak zbavena své podstaty a redukována na soutěž o bezchybnost, v níž nemůže obstát nikdo, kdo se vymyká předem stanovenému hodnotovému profilu. Namísto odpovědnosti za výkon moci pak nastupuje odpovědnost za „morální“ obraz.

V okamžiku, kdy se přešlapy stávají důvodem k systematické mediální likvidaci, dochází k nebezpečnému posunu měřítek. Morální soud nahrazuje politickou analýzu a mediální tlak supluje institucionální kontrolu moci. Debata se tak nevede o tom, jaký politik co prosazuje, s kým spolupracuje a komu slouží, ale o tom, zda obstál v permanentním hodnotovém auditu. Výsledkem není kultivace politiky, nýbrž její další trivializace.

Důsledky tohoto mediálního stylu jsou přitom hlubší a dlouhodobější, než by se mohlo zdát. Prostředí, v němž je každý veřejný aktér vystaven riziku okamžité diskreditace, na základě izolovaného selhání či minulostního detailu, přirozeně odrazuje schopné a kompetentní lidi od vstupu do politiky. Zároveň podporuje cynismus voličů, kteří nabývají dojmu, že všichni politici jsou stejně problematičtí, a rozdíly mezi nimi jsou pouze otázkou mediálního zpracování. Veřejná debata se pak zplošťuje do podoby nekonečného morálního souboje, v němž programy, vize a skutečné problémy společnosti ustupují do pozadí.

Kauza Turek jako symptom

Právě proto je důležité zdůraznit, že případ Filipa Turka není výjimkou, ale symptomem. Nejde o jednu osobu, jednu stranu ani jeden mediální výstřel. Jde o dlouhodobý trend, v němž se politika stále více podobá reality show a média stále méně plní roli její kritické reflexe. Kauzy se stávají politikou a morálka politickým programem.

Vrátíme-li se proto k otázce položené v titulku, odpověď je nasnadě. Takzvané kauzy Filipa Turka vypovídají mnohem více o českém mediálním prostoru než o samotném aktérovi. Tendenci médií zaměňovat význam za sledovanost, odpovědnost za dojem a politiku za morální divadlo. Pokud se tento trend nepodaří zvrátit, nelze se divit, že do veřejného prostoru stále častěji vstupují spíše herci než státníci. V prostředí, kde rozhoduje obraz, totiž nakonec nevyhrává ten nejlepší, ale ten nejlépe odsouzený.

Čtěte také:
Prezident Pavel jako nahý v trní
Česká republika má špatného prezidenta
Státotvorný vs. státodestruktivní