Co změnit v právu a v justici?

S koncem vlády Petra Fialy můžeme vyhodnotit případy porušování ústavních práv lidí a zamezit jejich opakování. Demokracie se musí umět bránit, a to i formou vyvození odpovědnosti vůči držitelům moci. Trestní justici nelze zneužívat k politickému boji a k potírání svobody projevu politických vyjádření. Represivní orgány státu včetně státního zastupitelství musí být odpovědné za zneužití moci a odpovědné demokratickým orgánům. I zde platí, že moc vychází z lidu.

NE cenzuře

Fialova vláda se u nás v roce 2022 pokusila zavést cenzuru vypnutím jí nepohodlných webů. Svoboda slova byla jedním z hlavních požadavků studentů v listopadu 1989 a skutečně se povedla. Postupně je však po svobodných 90. a nultých letech stále více ukrajována. Znatelné to bylo za covidu, kdy bylo omezováno právo demonstrovat proti vládě a objevily se první pokusy cenzurovat hlasy kritizující politiku covidismu – velké zásahy do svobody lidí i ekonomiky. Vrcholem však byl zmíněný cenzurní zásah proti webům, nepohodlným vládě Petra Fialy v únoru 2022, a trestní represe omezující svobodnou diskuzi o válce na Ukrajině.

Je nutné skončit s pošlapáváním ústavních práv občanů a zaváděním cenzury. Fialova vláda se neinspirovala cenzurou, jakou stát prováděl za Rakouska-Uherska či za první Československé republiky, ale inspirovala se cenzurou nacistickou a komunistickou. Habsburská či československá cenzura totiž cenzurovala zpravidla jednotlivé články, kdy noviny mohly vyjít, ale místo cenzurovaného článku bylo bílé místo. Čtenáři tak věděli, že cenzor zapracoval. Nacisté zavedli jinou praxi, kdy zakazovali celé noviny, a pokud vadil jeden článek a nechtěli zakázat noviny, nesmělo být místo bílé, ale zaplněno jiným textem. Byla to cenzura, která nechtěla být vidět. K této nacistické formě cenzury sáhl i komunistický režim, který také nechtěl veřejně přiznat, že cenzuruje, a v roce 2022 tuto cenzurní praxi převzala Fialova vláda, když vypnula celé weby, byť tam bylo hodně článků, které s Ukrajinou či s politikou neměly vůbec žádnou souvislost.

Zatahování armády a tajných služeb do potlačování práv občanů

Petr Fiala se zhlédl v militarizaci společnosti, a to nejen obrovským nárůstem výdajů na zbrojení a placením cizích válek. Dokazuje to i fakt, že jeho vláda svůj cenzorský zásah proti nepohodlným webům uskutečnila skrz Vojenské zpravodajství, které se obrátilo na společnost CZ.NIC a přimělo ji na přání vlády cenzuru realizovat. Přitom vojsko je určeno k boji s vnějším nepřítelem, ne k boji proti svobodě slova vlastních občanů. Zatahování armády do vnitřní politiky bylo typické pro jihoamerické vojenské režimy, ne pro státy střední Evropy.

Příkladem budiž i angažovanost plukovníka Otakara Foltýna v roli vládního propagandisty na Úřadu vlády. Že člověk pověřený vládní propagandou není úředník, ale voják, je mrháním státními penězi. Foltýn si chytře ponechal služební poměr vojáka, ale činnost vojáka nedělal. To mu zajistilo výhody z hlediska odměňování a služební roky se započítávaly do výsluhy, kterou běžní zaměstnanci nemají. Smyslem služebního poměru vojáků je také odměnit, že vojáci jsou vystaveni vyššímu ohrožení života a svého zdraví. Náročnost profese vede k tomu, že ji nemohou vykonávat až do důchodového věku, proto mají výsluhu. Foltýnova práce na Úřadu vlády se z hlediska ohrožení života a zdraví nelišila od ostatních úředníků. Snad mu hrozilo, že se poraní o propisku, když usne v práci. Není účelem armády konat vládní propagandu v civilním úřadě. Byla to malá domů pro Foltýna a podraz na státní rozpočet.

Rozsudek nad učitelkou Bednářovou nás vrací do minulosti

Dvě věci mě po listopadu 1989 probraly z iluzí. První byla letecká útočná válka některých států NATO proti Jugoslávii v roce 1999. Uvědomil jsem si, že mezinárodní právo nezavazuje toho, kdo je silnější. Spojené státy americké s některými dalšími státy zaútočily v rozporu s mezinárodním právem na podstatně slabší stát, který na ně neútočil. Styděl jsem se, že Zemanova vláda umožnila útočníkům využít náš vzdušný prostor pro zabíjení Jugoslávců a ničení jugoslávských měst. Oceňuji, že se Miloš Zeman za toto své špatné jednání jako prezident později omluvil. Útočníkům se nic nestalo.

O válečném útoku na Jugoslávii se tehdy svobodně diskutovalo. Byli u nás odpůrci válečného útoku a byli jeho zastánci. Obě strany své názory říkaly veřejně a beze strachu z postihu ze strany represivního aparátu státu. Měli jsme svobodu slova.

Zcela jiný postup zvolily represivní orgány vůči učitelce Martině Bednářové. Ta byla trestně stíhána za to, co řekla ve škole o válce na Ukrajině. Byla stíhána za slova. To je konec nejvýznamnější ideje z listopadu 1989. V listopadu 1989 studenti stávkovali za svobodu slova a za to, aby se ve škole nemuselo mluvit o politice jinak než doma.

K odsouzení Bednářové nedošlo snadno. Zprvu ji nalézací obvodní soud i odvolací Městský soud v Praze zprostily obžaloby s tím, že nejde o trestný čin. Až na zásah některých soudců Nejvyššího soudu, kteří verzi výkladu války na Ukrajině ze strany vlády Petra Fialy chtějí chránit i za cenu zavírání lidí, došlo k odsouzení Martiny Bednářové. Sice dostala podmínku, ale když bude chtít opět svobodně mluvit o nějaké válce, tak jí promění podmínku na vězení. Trest odnětí svobody je přímá hrozba vězením, aby lidé v rámci autocenzury už veřejně nemluvili o tom, co si myslí.

Staré pořádky v nové době

Zarazil mě uložený trest povinnosti absolvovat kurz mediální gramotnosti. Vzpomněl jsem si na různá ideologická školení před listopadem 1989. Hloupí režimní ideologové nechápali, že těmito školeními nic nedosáhnou, jen lidi štvou, že tam musí ztrácet čas. Martina Bednářová to absolvuje, stejně jako jsme absolvovali tato ideologická školení my: jedním uchem tam a druhým ven. Vnucovaným názorům se nevěří. Tento trest – školení – je ukázka toho, jak je u nás ohrožena svoboda slova a jak se od svobodných 90. let 20. století vracíme do zideologizovaných dob předlistopadových.

Nejsme-li nějaké války účastni, ať si o ní svobodně každý říká, co chce. A to platí pro válečný útok na Jugoslávii 1999, pro útok na Irák 2003, pro válku na Ukrajině, na Blízkém východě, v Sýrii, Jemenu, spor mezi Pákistánem a Indií i válku arménsko-ázerbájdžánskou o Karabach.

Celý text najdete v měsíčníku TO číslo 11