Ačkoliv od předchozí hromadné demonstrace svolané na podporu údajně ohroženého Petra Pavla neuplynuly ani dva měsíce, dočkala se Praha o víkendu další, ještě větší a hlasitější manifestace.
V sobotu odpoledne se na Letné shromáždil dav čítající podle pořadatelů zhruba 250 tisíc lidí. Akce organizovaná spolkem Milion chvilek pro demokracii vyvolala ve společnosti řadu rozporuplných reakcí. Někteří ji označují za svátek demokracie či projev síly občanské společnosti, druzí za důkaz snadné masové manipulace, mluví o pokrytectví a zpochybňují důvody, jimiž pořadatelé demonstraci obhajují.
Sama periodicita těchto protestů, na kterou si nejspíš budeme muset zvyknout, je přinejmenším podnětem k zamyšlení. Proč se sdružení, které se s oblibou zaštiťuje bojem za ochranu demokracie, znovu aktivizovalo právě po čtyřech letech útlumu, tedy až po skončení mandátu předchozí vlády? Znamená to snad, že během vlády Petra Fialy byla situace v zemi bezproblémová, že nebylo za co demonstrovat?
Co dělali „chvilkaři“, když na povrch vyplouvaly kauzy a skandály minulé vlády? Kolik srovnatelných akcí tehdy uspořádali? Proč jsme o tomto spolku prakticky neslýchali, zatímco dnes jeho jméno znovu rezonuje médii? Odpověď si zřejmě každý domyslí sám.
Nepochybně existují důvody, proč lze současnou vládu kritizovat. Je proto legitimní vyjádřit svůj nesouhlas veřejně. Otázky však vyvolává autenticita takového počinu i způsob jeho provedení, zvláště tehdy, je-li organizátorem spolek, který působí zjevně tendenčně.
Už samotné zdůvodnění působí více než nejasně
Nejprve se tvrdilo, že se uskuteční teprve tehdy, až online petice na podporu prezidenta Pavla nasbírá milion podpisů. To se dosud nestalo. Poté měla být poslední kapkou skutečnost, že Poslanecká sněmovna nevydala Tomia Okamuru a Andreje Babiše k trestnímu stíhání. Nakonec se jako bezprostřední impuls zmiňovalo „vyhození“ moderátora Václava Moravce z České televize a avizované změny jejího financování. Nabízí se ale i další možnosti: zákon o transparentním financování neziskových organizací či působení Jana Gregora jako poradce ministra práce a sociálních věcí. Anebo bylo onou rozbuškou něco jiného? Těžko se v tom vyznat. Skoro se zdá, že konkrétní věcný důvod vlastně ani neexistuje; jak uvedla hlavní tvář spolku Mikuláš Minář, postačil pocit. Byla to taková demonstrace pro demonstraci.
Na shromáždění zazněla řada silných slov, zjednodušujících floskulí a hanlivých nálepek. Snadno se prohlásí či naznačí, že se začíná budovat nová totalita, že nás vláda žene na Východ, poškozuje pověst České republiky v zahraničí a zahrává si s národní bezpečností. Zkrátka že nám „ukradne budoucnost“, jak zněl hlavní slogan celé události. Lze však taková prohlášení brát vážně?
Andrej Babiš už jednou premiérem byl, a víme tedy, jaký styl vládnutí od něj lze očekávat. Pochopitelně se nemusí všem zamlouvat. Je možné mít výhrady k jeho ryze pragmatickému, situačnímu a ideově neukotvenému přístupu, který leckdy působí chaoticky. Jeho kabinet lze kritizovat za rozpočtovou nezodpovědnost, přílišné zabývání se jednotlivostmi a absenci hlubší koncepce, nekonzistentnost či liknavost při zaujímání jasného stanoviska v některých palčivých otázkách. Obviňovat jej však z podvracení demokracie je přehnané a nepřesvědčivé.
Výroky řečníků na těchto akcích sice snadno a efektivně vyvolávají nadšené reakce publika, ale při bližším zamyšlení obstojí jen stěží. Chce snad někdo skutečně tvrdit, že vzniká institucionální rámec pro obnovu Státní bezpečnosti či Varšavské smlouvy, zavedení cenzury nebo domovních prohlídek? Pak by takové tvrzení měl vyslovit explicitně a důsledně jej doložit. A nikoliv svá slova schovávat pod roušku emotivního patosu a manipulativní vágnosti.
Novodobí disidenti?
Za připomenutí stojí i Babišův odchod z úřadu, který proběhl v souladu s demokratickými principy a neprovázela jej — na rozdíl od jiných politických odchodů — ukřivděná žlučovitost a trpkost.
Na demonstracích Milionu chvilek je možná nejvíce zarážející míra profesionality, s níž jsou tyto protesty pořádány. Skutečnost, že si někteří spoluobčané z demonstrování udělali plnohodnotnou živnost, je poněkud teskným obrazem moderní doby. Ačkoliv se tito aktivisté rádi odkazují na disidenty a listopadový étos, podmínky, v nichž dnes žijí a působí, jsou nesrovnatelně odlišné.
Zatímco tehdy byla protivládní činnost záležitostí undergroundu a projevem osobní odvahy, dnešní „Havlové“ na Letné se těší masivnímu mediálnímu pokrytí i štědrému sponzorskému zázemí. Samo o sobě je dosti odvážné – či cynické – vypjatě řečnit o nástupu totality na demonstraci, které se dostává takové podpory, zejména od vlivných zájmových skupin, jimž nová vláda nevyhovuje.
Demonstrace na Letné, jíž se údajně zúčastnila necelá tři procenta oprávněných voličů, byla přehlídkou pokrytectví a zbytečné afektovanosti; byla kolektivní terapií těch, kteří ve volbách nedokázali zvítězit. Především se však obdobné akce stávají symbolem vyprázdněnosti a bezradnosti parlamentních stran stojících mimo vládu, protože jim ve svém důsledku nejspíš uzmou i roli opozice.
Čtěte také:
Letná – kdo, s kým, o čem a pro koho?
Půl milionu chvilek aneb Když je všechno jinak
Milion chvilek a studená revoluce
