Česká média vesměs kladně informovala o projevu, kterým spisovatelka Radka Denemarková zahájila 78. ročník Frankfurtského knižního veletrhu, jehož je Česká republika hlavním čestným hostem. Řeč nebyla ani tak zajímavá tím, co říkala, ale tím, co představovala.
Nebyla totiž jen osobním projevem Denemarkové, ale hlavně symptomem aktivistické literatury. To je písemná tvorba, která předem ví, co je správné a co špatné. Její svět je rozdělen mezi pokrok a reakci, otevřenost a uzavřenost, humanismus a barbarství, demokracii a autoritářství. Postavy a příběhy jsou pouhými ilustracemi již přijatého poznání. Deklamace Denemarkové byla hlasem ženy, která si je jistá tím, kdo představuje nebezpečí a kdo stojí na správné straně.
Román ale není „pokračováním ideologie jinými prostředky“. Nevychází z přesvědčení, že člověk zná pravdu. Jeho účelem není, aby čtenář byl veden ke správnému postoji.
Aktivismus ovšem potřebuje definovat dobro a zlo. Má nutkání určit viníky a oběti. Literatura je však složitější.
Sociolog Zygmunt Bauman na přelomu tisíciletí konstatoval, že společnost se stala tekutou. Slábnoucí instituce, rozpadající se tradice a rostoucí individualizace přinesly více svobody, ale také více nejistoty. Člověk získal možnost volby, ale ztratil orientaci. Tu se právě pokouší nahradit aktivistická literatura, která nabízí přehlednou morální mapu světa. Není proto přitažlivá svou uměleckou hodnotou, ale psychologickou funkcí.
Romány i veřejná vystoupení aktivistických literátů jsou spíše kázání. Figurují v nich hříšníci i vykupitelé. Mají své předepsané ctnosti i své zakázané myšlenky. Často mluví jazykem humanismu, demokracie a lidských práv. Moralizující literatura je podobná propagandě, i když hlásá pozitivní cíle. Není nebezpečná tím, co obhajuje, nýbrž tím, že nepochybuje.
Právě proto byl projev Denemarkové přijat ve Frankfurtu tak nadšeně. Obsahoval téměř vše, co tamní publikum očekávalo: národ jako konstrukt, evropskou identitu, kritiku nacionalismu, varování před populismem, univerzalistický humanismus, lidská práva a obranu otevřené společnosti a tak dále. Posluchači slyšeli potvrzení vlastních přesvědčení a potlesk ve stoje byl především potleskem jim samým.
Ovšem skutečná literatura vládnoucí názory nepotvrzuje, naopak je zpochybňuje a místo morálního uspokojení přináší neklid, protože realita je mnohem složitější, než se na první pohled zdá a než bychom si přáli.
Nešťastná nebyla ani tak samotná řeč Denemarkové, horší bylo, že představovala hlas české literární tvorby. Sice mezinárodně srozumitelný, institucionálně podporovaný a dobře přenositelný mezi festivaly, porotami, kulturními centry a grantovými systémy západní Evropy, ale tvůrčím obsahem sterilní.
Česká účast ve Frankfurtu tak nepůsobila jako sebevědomá prezentace svébytné kultury, ale spíše jako produkt kulturní diplomacie, která klopotně hledala odpověď na otázku, co chce Evropa slyšet od české literatury.
Radka Denemarková: Jednat slovy. Laskavost vlaštovky má větší váhu než zákony vládců
Drazí přátelé literatury (psané lidmi),
národ je konstrukt: na základě jazyka, území nebo politických propagand. A já pocházím ze země, která musela v roce 1989 rehabilitovat Franze Kafku.
Česko-německo-židovské vztahy na území Čech představovaly hluboce tabuizované téma až do devadesátých let dvacátého století. Němci byli odsunuti. Židé mrtví nebo v exilu. V tomto kontextu měl Kafka „štěstí“. Nebyl zavražděn v koncentračním táboře. Nebyl odsunut.
Po dlouhá desetiletí byl prakticky popírán jakýkoliv německý a židovský vklad do dějin české kultury. Pro mě jsou ale jména pražských autorů jako Franz Kafka, Rainer Maria Rilke, Franz Werfel, Egon Erwin Kisch také součástí české literatury. Díky těmto jménům leží Čechy u moře.
Mezi Shakespearem a jedním z jeho nejchytřejších současníků, Jonsonem, prý došlo ke sporu, o kterém nevíme podrobnosti, kdy mu Jonson vytkl, jak je nevzdělaný, jaký je špatný básník a že ani neví, že Čechy neleží u moře.
Každý ví, že Čechy neleží u moře. Jde spíše o vyjádření naděje literatury, že dokáže svobodně překonávat hranice. Takže přece, Čechy leží u moře: jsme Evropané, jsme součást lidstva.
Stojím tu, nemohu jinak, protože existuju a mám už toho plné zuby, jak poslední dobou poslouchám stále dokola: je třeba oddělovat politiku a literaturu. Všechno je politika. Otázka dneška je jednoduchá: otevřená demokracie, nebo uzavřená společnost. Literatura zná odpověď, proto je tak nebezpečná.
Jak mám oddělovat politiku a literaturu v době, kdy celá Evropa hnědne, v době, kdy všude stačí neukojené choutky jednoho jediného člověka moci, aby celý stát propadl chaosu, v době, kdy v české vládě sedí dva bývalí spolupracovníci komunistické Státní bezpečnosti, v době, kdy jsme demokracii zredukovali na byznys a ekonomický pragmatismus, v době, kdy kontinentální Čína ohrožuje svobodný Tchaj-wan, v době, kdy Ukrajina brání svou svobodu, což stojí tolik lidských životů, v době, kdy jsou normalizované nové fašismy, nové totalitarismy a genocidy.
Moc opět bezděky prozrazuje svůj nejvlastnější cíl: totálně okleštit život, vyoperovat z něho všechno jen trochu nezávislé a nezařaditelné. Tato krize je o to horší, když není reflektovaná. My musíme lidem moci komplikovat život.
Společnost, která se definuje výhradně penězi, stojí na pokraji kolapsu a kde mluví peníze, mlčí pravda. Literatura je také nebojácnou obžalobou bezskrupulózního myšlení, které svádí dohromady kapitalismus a totalitarismus. Rodí se problém našeho světa: nekonečný mejdan několika málo bohatých „kluků“. Takže (nejen) ženy, ale muži se mají emancipovat.
Vládnou ekonomika a trh a jim se přinášejí oběti. Čína ukazuje, že kapitalismus a totalitarismus se vzájemně nevylučují, ale naopak mohou tvořit zvláštní a dokonalou symbiózu. Na jedné straně neomezený růst, na druhé straně neomezená a neustálá kontrola všech – a svoboda je rozdrcena.
Já politiku a literaturu prostě oddělovat nemůžu. Morální člověk se přece dnes nemůže stáhnout do role pozorovatele. Síla literatury spočívá také v tom, že se nebojí pojmenovat to, co ostatní vidět nechtějí. Kdo čte, není tak snadno zmanipulovatelný. A člověk bez knih je pokaždé slepý.
V globálním informačním a komunikačním systému je dnes boj o moc slova zároveň bojem o globální moc. Svoboda projevu je dnes bojiště. Lži jsou násilí. Slova jsou zbraně. Svoboda slova znamená obranu pravdivých slov a doložených faktů, nikoliv kultivování lží.
Technogiganti pracují na vytvoření světa, ve kterém budou lidé zcela nadbyteční. Populisté pracují na vytvoření světa, ve kterém demokracie zmizí a nastolí nový fašismus a totalitarismus.
Jazyk má člověka v hrsti.
Utápíme se v oceánu slov, která podvádějí sama sebe. Nikdo nenese v době lží, polopravd, dezinformací, propagandy, vymývání mozků a konspiračních teorií odpovědnost za to, co říká nebo píše. Můžu sestavit seznam slov a pojmů, které v současnosti hledají azyl nebo žijí v exilu: demokracie, svoboda, rovnost před zákonem, stejná práva pro všechny, solidarita, lidská práva, humanismus a morálka.
Ano, literatura je náš ostrov v tomto oceánu. Ostrov humanismu, který nabývá na důležitosti v době, kdy převažuje konzumní racionalita a luxus povýšené lhostejnosti.
Jazyk je také jen konstrukt, přizpůsobuje se společnosti. Jazyk dál podvádí a brutálně obelhává sám sebe. Agresivní napadení Ruska proti Ukrajině se v jednadvacátém století nejmenuje válka, ale „speciální vojenská operace“. Výmysly populistů nejsou v jednadvacátém století lži, ale „alternativní fakta“. Útok USA na Írán není v jednadvacátém století napadení, ale „preventivní úder“.
Vyhlazení evropských Židů se také oficiálně nazývalo jinak. O vyhlazování nacisté mluvili jako o Selbstreinigung, Gesundung, Judensäuberung. Je neuvěřitelné, kolik právnické pečlivosti provázelo sestavování definice Židů, aby měl zbytek obyvatel pocit, že jich se opatření netýkají. „Čistí“ občané se cítili bezpečně a osudy druhých je nezajímaly. Žádná solidarita, žádná empatie, jen ďábelská lhostejnost. Ta vydláždila cestu do koncentračních táborů.
Každým třeba jen nepatrným zneužitím faktů a jazyka začíná naše mizérie. Jakmile jazyk začne podvádět sám sebe, musíme zpozornět! Je to ďáblův prolog k autoritářskému státu nebo genocidám. Předchozí staletí se proplíží do přítomnosti s připomínkou lidí druhé kategorie. Můžou se připínat nové pomyslné žluté hvězdy, modrá kolečka, růžové trojúhelníky. Pro většinu lidí je to pouhá hra na sociálních sítích, překračují realitu s očima upřenýma do mobilu.
Lakmusový papírek demokracie a morálních kvalit člověka může být jednoduchý. Četba. Veškeré opravdové vzdělání pramení z četby. Kdo čte beletrii a komu nechybí smysl pro humor, nepostrádá zásadní tón lidskosti.
Ale dnes se i v jednotlivých amerických státech a okresech knihy brutálně cenzurují a vyřazují ze školních a veřejných knihoven. Konzervativní a autoritářští populisté, kteří se dostanou k moci, chtějí potlačit nezávislou literaturu. Proto v 21. století potřebujeme solidaritu zakázaných!
Seznamy zakázaných knih znám z dětství; jména mnoha autorů a jejich knih se za totalitního režimu nesměla ani zmínit, natož číst.
Také autocenzura je dnes spolehlivá spolupracovnice strachu. Je to neplacená agentka tajných služeb všech zemí a dob. Cenzura a autocenzura jsou všudypřítomné.
Není to nic nového. Nezávislé věty se často svíjely bolestí v plamenech. Centrum vzdělanosti starověku, Alexandrijská knihovna, shořelo za jedinou noc. Nejde o papyrus, mizí myšlení.
Císař Dioklecián přikázal v Cařihradě spálit křesťanské knihy. Komise, která dohlížela na radikální změny po francouzské revoluci, se „postarala“ o Bilbiothèque Nationale.Britská armáda se pomstila Library of Congress za americké vyhlášení nezávislosti. Němečtí nacisté v plamenech zardousili každý náznak humanismu. Srbští fašisté na konci dvacátého století zapálili knihovny Bosny a Hercegoviny. Ruští fašisté bombardují v jednadvacátém století ukrajinské knihovny, sklady s knihami a Akademii věd.
Miliony myšlenek lehnou popelem. Apokalyptický oheň ničí kulturní paměť. Pálení knihoven jako královská cesta k tuposti, k nemyšlení. Pryč se stránkami, pryč s větami, pryč s písmenky, pryč s přemýšlením.
Dnes už není nutné zapalovat knihovny. Dnes je stačí umlčet vládou moderní totality, v oceánu sociálních sítí a umělé inteligence ovládané několika technogiganty.
Základem všech lidských hodnot je morálka. Rozhlédněte se dnes kolem sebe! Technologie překonaly všechny vzdálenosti, ale nevytvořily žádnou blízkost.
A nacionalismus v Evropě je dnes ještě zrůdnější, protože zase plive jen jednu jedinou otázku: A odkud jste? Národní mentalita není založena na pozitivní myšlence, ale na negaci. Na negaci vůči okolnímu světu, který je a priori nepřátelský.
Položme si otázku jinou, zásadnější: Kdo jsme?
Jde jen o to vydržet. Ano, toto je naše naděje: i když celý svět mlčí nebo dnes křičí a huláká, může mít i jediný hlas opravdové literatury psané lidmi velkou moc a sílu. Literatura nás může udržet nad vodou. Proto je literatura tak důležitá. V ní existuje nezávislý jazyk a v ní existují nezávislá slova, která se dnes jinak házejí do odpadkového koše.
Literatura je boj o jazyk. Literatura je ostrov morálky, která vychází ze samotné skutečnosti, že jsme naživu a sdílíme tuto planetu s ostatními. Je to humanismus žité naděje. Vidíme lidstvo, které je nacionálně a nábožensky frustrované. Vládne nedůvěra, pravidla jsou pomíjivá. Základní lidská situace je všechno, jen ne jednoduchá. Ale literatura se neuchyluje ke schématům a ideologiím. Literatura neslouží k tomu, abychom před něčím utíkali a už vůbec ne před sebou samými, ale abychom se problémům postavili čelem.
To je volání po moderní svobodě, která potřebuje také vize a ideály. Ideál je často nedosažitelný, ale hraje záchrannou roli: jako hvězdy na nebi, které ochránily tolik mořeplavců před ztroskotáním. Protože hvězdy (jako morální kompas) nám ukazují směr.
Pravda literatury psané lidmi je jediný peníz, který platí na celém světě, a jediný pramen, ze kterého můžeme čerpat odvahu. Pravda je v dnešní době tak ďábelsky zamlžená a zastřená a lži tak rozšířené, že pravdu nelze rozpoznat, pokud ji člověk nemiluje. Pro můj život je literatura souhrn všech forem odvahy, které člověku umožňují nebýt otrokem.
Proto bych ráda poděkovala Juergenu Boosovi a jeho týmu. Frankfurtský knižní veletrh se důrazně angažuje v prosazování lidských práv jako základu našich kulturních hodnot a ví, že sjednocená Evropa je správnou odpovědí na naši historii a naši polohu. Pokud z Evropy neuděláme plnohodnotného hráče na dnešní světové scéně, pak se všichni brzy jako jednotlivci staneme pěšáky jiných mocností.
Potřebujeme teď chladnou hlavu, jasnou mysl, kreativní myšlení a odvážná, nezávislá nakladatelství. Všichni víme, že politika společného lidství stojí před nejosudovějším z osudových kroků lidstva.
Ano, ve skutečnosti existuje jen jedna hranice: hranice mezi člověkem a člověkem. Držím palce nám všem i sjednocené Evropě. Čechy leží u moře a my musíme bezpodmínečně pokračovat.
