Vyplouvá z mauretánského přístavu Nouadhibou a trefuje se do Kanárských ostrovů. Pokaždé, přesně, i když ne vždy přímo. Někdy se potřebuje vyhnout španělské námořní policii, která ledabyle rejdí sem a tam mezi Kanáry a Afrikou. Tak vypluje oklikou dál na západ do Atlantiku, pak se obrátí a dopluje na Kanáry z druhé strany, kde nikdo nehlídá, a odkud mu k nabrání extra rychlosti a k úspoře paliva ještě pomáhá atlantický proud. Pak tam vyloží na břeh své zboží, nebo ještě dřív nechá člun zadržet španělskou námořní policií ve španělských vodách. Ta ho i se zbožím dopraví na španělský břeh, na pár dní zavře, a pak nechá jako ilegálního imigranta deportovat zpět do Mauretánie. Letadlem, na útraty španělského státu.
Za měsíc či dva vypluje znovu. Za jednu takovou plavbu, trvající 2 až 3 dny, dostává zaplaceno někdy prý až 6 500 eur, nikdy míň než 3 000. To podle objemu převáženého zboží a velikosti plavidla toto zboží pojímajícího. V každém případě je to víc, než vydělával rybařením za dva roky, aniž si mohl dopřát nějaké prázdniny, jakých si teď občas radostně užívá.
Jak to, že ho Španělé nezabásnou na několik let, jak by jim zákony umožňovaly? Je to díky tomu, že mu nemohou dokázat, že člun řídil, takže s ním musí zacházet, jako s tím pašovaným zbožím. Tím pašovaným zbožím jsou afričtí migranti, většinou silní chlapáci. A ti všichni do jednoho vypovědí (mají to jako podmínku plavby), že se do španělských vod nějak dořídili sami. Jako že každou chvilku někdo z nich podržel kormidlo, přišlápl na plyn, otočil volantem, mrkl na kompas, holt společné dílo, ryzí prchání, žádné pašování. A všichni požádají o azyl. Španělé si je buď rozešlou sklízet rajčata a pomeranče, nebo se jich zbaví tím, že je pošlou Francouzům, a ti je pošlou Angličanům.
Bývá jich na jednom člunu 60 až 90. Jednou prý Elymu někdo nabízel 120, ale to coby zkušený námořník odmítl jako životu nebezpečné. Jízdné na migranta je minimum 1000 euro na okrajích, příplatek až 3000 za bezpečnější sezení uprostřed člunu, odkud se tak snadno při nějaké větší vlně nevypadne do moře. Ale Ely se pyšní, že jemu se nikdy nikdo neutopil. Ale bavit ho to prý přestává. „Už jen pár plaveb a pak sám vypluju a už se nevrátím,“ přiznává Ely, „nejspíš ale do Ameriky, donaviguju se až tam, tady chcípl pes.“
No, chcípl. Rybaření na atlantické straně Afriky je pro tamní malé soukromníky mizérie, ryby jim vychytávají až po Senegal obří traulery evropských korporací na kšeft do Evropy. A pak se divíme, že se ti malí afričtí soukromníčci hrnou sem s optimistickou písní Alláhu Akbar. S pomocí stovek a možná tisíců námořníčků jako Ely. Kdoví, ta treska, kterou jsme koupili včera v supermarketu, je možná zrovna jejich.
Ale v Elyho příběhu něco matematicky neštimuje a El Español se zapomněl zeptat. Devadesát pasažérů platících třeba i jen tu tisícovku vychází na 90 tisíc. Z těch Ely dostává 6 000. Kdo vydělává těch zbývajících 84 000?
Čtěte také:
Zastavme imbecilizaci češtiny
Šťastné a veselé Kwanzaa, popřál Američanům Bílý dům
Ať teda žije eutanazie
Papežův palestinský Ježíšek
Zbytek má manager, který sežene zájemce, koupí loď, připraví ji na cestu. Každý se nějak živí. Na rozdíl od té německé kapitánky, ktrou financuje německá vláda.
a teplota stoupá a neklid stoupá do hlavy. senzační prázdniny až do švestek….a to se vyplatí..