Menu
Přihlásit se

Komentář.

Drtí „soudcokracie“ demokracii?

Narůstající počet lidí napříč Evropou (ne-li světem) je rozčarován ze stavu, do nějž se vyvinula demokracie – ta prapůvodní idea vlády lidu, respektive jednotlivé ideje jednotlivých lidů. Obecně demokracie ubývá. Kvantitativně stoprocentně. Co se týče kvalitativního měřítka, dalo by se o tom diskutovat.

Publikováno 02/04/2025
Doba čtení 4 min.
Justice - ilustrační foto
Justice - ilustrační foto. Zdroj: Shutterstock.com

Na úkor demokracie posiluje oligarchie, přibývá autokratů, autoritáři utahují šrouby své nadvlády, různé pravomoci se delegují na různé byrokraty usídlené v globalistických strukturách. Z parlamentních komor se reálná moc přesouvá do soudních síní, které však nad sebou už nikoho nemají. A nyní jsme svědky další flagrantní novinky – vyškrtávání favorizovaných kandidátů z prezidentských voleb za pomoci soudů.

Tento Rubikon slavně překročili v Rumunsku, když se vládnoucí establishment zalekl nadstranického kandidáta a vítěze prvního kola tamních voleb Calina Georgescua – kterého si však troufli podporovat lidé, takže musel být soudně sestřelen… Na jedné straně spektra převládl dojem, že jde jen o takové nepříjemné, nýbrž nutné vypořádání se s jakousi chybou systému, problematickým aspektem „pouhou chvilku demokratické“ postkomunistické republiky, jež bude odstraněna a ono se na to přece nějak zapomene… Na druhé straně zase zavládl šok a představa, že se odehrála nějaká ojedinělá protidemokratická perverze, proti které vyjdou demonstrovat do ulic statisíce lidí, režim se lekne, spálí si prstíčky a příště si to rozmyslí.

Uplyne pár týdnů a něco zdánlivě odlišného – ve své podstatě ale téměř identického – provede pro změnu francouzský establishment. V samém centru mnohem starší demokracie, než je ta rumunská, se rozhodl prostřednictvím justičního systému vyřadit jasnou favoritku blížících se prezidentských voleb, lídryni národně-konzervativního Národního sdružení, Marine Le Penovou. Ta se podle pařížského soudu před lety dopustila zpronevěry finančních prostředků Evropského parlamentu (ve výši 470 tisíc eur), když jimi platila některé zaměstnance své strany. Peníze však byly určeny výhradně na financování asistentů v Evropském parlamentu. Le Penová vinu odmítá a argumentuje vágním a širokým vymezením toho, kdo může být těmito finančními prostředky honorován. A jaký verdikt soud nad nejpodporovanější političkou v zemi vynesl?

S okamžitou platností Le Penové zakázal výkon volených funkcí. Co to znamená? V jejím případě to, že nebude takříkajíc vůbec „připuštěna“ k příští kandidatuře v prezidentských volbách, v nichž se chystala opět kandidovat. Vedle tohoto zákazu je též odsouzena na čtyři roky odnětí svobody, z toho na dva podmíněně (proti čemuž se ale ještě může odvolat, tato část rozsudku navíc není zatím účinná a případně si ho může odpykat nošením elektronického náramku). Zákaz kandidatury je naopak nemilosrdný a především okamžitý!

Marine Le Penová odchází od soudu
Marine Le Penová odchází od soudu. Zdroj: Profimedia

Příklady táhnou

Účelové, politicky motivované soudní verdikty zakazující politikům, kteří nezastávají „jediný správný názor“, ucházet se o podporu voličů, jsou však jen do očí bodající špičkou pomyslného ledovce celého problému justičního aktivismu a zpolitizovaných soudů. Jmenujme si pár příkladů soudních procesů s vrcholnými politiky, které vyvolaly výrazné kontroverze, a to přesně proto, že od samého počátku působily víceméně účelovým dojmem.

Připomeňme si procesy se slovenským premiérem Robertem Ficem a bizarnosti typu speciální prokuratury. Připomeňme si haldy účelových procesů s americkým prezidentem Donaldem Trumpem. Podívejme se do Polska, jak se současná vláda vypořádává s některými funkcionáři bývalé vládní strany PiS. Prohlídněme si koneckonců pozorně naše vlastní domácí dění. Schválně dejme stranou Babišovy majetkové záležitosti a zaměřme se výhradně na kauzu druhého opozičního předáka, jenž pravděpodobně stane před soudem za „rasistický plakát“ s postavičkou černocha vygenerovanou umělou inteligencí. Podívejme se na šílené procesy s politiky (často i druhého a třetího řádu) německé AfD, kde je – ať si o té straně myslí každý, co chce – ten politický motiv naprosto nezpochybnitelný.

Podobné věci nevidíme třeba v Maďarsku, a to jen proto, že je tento stát lety a intenzitou vládnutí premiéra Viktora Orbána poměrně důsledně „orbanizován“. A pak také ve státech, kde jsou podobné „extremistické“ strany a hnutí úplně marginální, irelevantní, zanedbatelné nebo prakticky neexistují. Jedná se o náhodu?

Naopak v takové Itálii politici (shodou náhod euroskeptičtí pravičáci ze současné vlády premiérky Meloniové) čelí zlovůli soudcovské mašinérie, která zde – zjevně docela záměrně – brání vládě v řádném plnění svého programu, a především její povinnosti vyplývající z vládní odpovědnosti za fungování státu (udržování stability a bezpečnosti apod.). Není to dlouho, co tamní justiční mechanismus shodil ze stolu premiérčin pokus o relokace migrantů z italské půdy do speciálních uprchlických center v Albánii. Šlo o velmi umírněný nápad, který by býval zdaleka nevyřešil celý kolosální problém masové imigrace z jihu a východu, jeho přísné parametry velkou část migrantů z „odcestování“ do Albánie přímo vylučovaly a v období soudních pří se týkal de facto jen pár jednotlivců… Nicméně šlo o jakýsi první krok, o pokus, zkoušku, minimum možného. A soud zablokoval i to málo.

Další obdobně kontroverzní italská soudní kauza (přibližně z této doby) spočívala v obvinění současného vicepremiéra Mattea Salviniho, který prý v roce 2019 „unesl“ 147 nelegálních migrantů, když jako tehdejší ministr vnitra odmítal po dobu téměř tří týdnů vpustit do jednoho z italských přístavů loď španělské proimigrační politické neziskovky, která dotyčné migranty „zachránila“. Salvini byl zproštěn obvinění až po letech souzení. Pozornost si získala také o poznání čerstvější zpráva sdělující, že nově bude muset italská vláda podobně zadržené migranty finančně odškodňovat…

Kontraproduktivita establishmentu a obětní beránci

Závěrem lze konstatovat, že ani tyto nepravosti nejsou pro establishment (zuby nehty se držící moci) nikterak všespásné, jelikož mohou být v důsledku kontraproduktivní. Mohou dělat zbytečně z politiků, kteří by jinak na volební triumf ani neměli, obětní beránky, s nimiž posléze o to víc sympatizuje lid. Nebo se – pokud jim jde skutečně o věc – mohou jednoduše nechat nahradit někým jiným, obdobných kvalit a obdobných názorů.

Vlivem tohoto útlaku mohou politické proudy „z okraje“ výrazně posilovat, což bude jejich zástupce jen motivovat k různým pošahaným kouskům, radikálním činům, skutečně přehnaným nápadům, přepálené rétorice. Když už nic jiného, tak je tento postup establishmentu minimálně neprozíravý, chcete-li hloupý.

Čtěte také:
Le Penová odsouzena na čtyři roky. K tomu nesmí kandidovat na prezidentku Francie
Rumunsko: Boj proti Rusku s využitím ruských praktik a česká mediální (ne)reakce
Dvojí metr v kampaních: Okamurův případ vyvolává vážné obavy

Komentáře (2)

  1. Prostě říct, že tohle soudní rozhodnutí se ignoruje, mám tím na mysli zákaz zúčastnit se voleb. Jo je to na pováženou, ale nelze jinak. Soudci a nejenom ve Francii se utrhli až moc že řetězu. Pocit vlastní beztrestnosti však vede k tomu, že soudci a i státní zástupci ničí demokracii. Viz Baxa a jeho kecy o atomovce, viz Rychetský a jeho ovlivñovani voleb.

Napsat komentář