Výsledek dvoudenního jednání vysoce postavených národních představitelů není veřejný. Podle informací, které prosákly do médií, však není nikterak ohromující. Jednat se bude dál, jindy a jinde. Ohromující je nicméně to, s jakou lehkostí a samozřejmostí se v řádu dnů mění to, čemu si bojovníci s dezinformacemi potažmo ošklivými názory zvykli říkat narativ. Jak snadno je možné jednu a tu samou ideu – ideu míru – rehabilitovat. Avšak teprve až když se to začne hodit.
Otázkou je, jestli už se změna v postoji kolektivního Západu skutečně hodí a proč. Odpovědí mohou být neustále nová a čím dál absurdnější vysvětlení západních politiků, analytiků a novinářů, proč že vlastně slibovaný drtivý úder ukrajinské protiofenzívy nepřichází. Zdá se, že hrají o čas, který ale dochází. V USA se blíží volby, kolektivnímu Západu dochází zbraně i munice a v neposlední řadě je podpora Ukrajiny velmi drahá. Současná podoba konfliktu – zdlouhavá opotřebovací válka – hraje z mnoha důvodů do karet Ruska, a to v Moskvě samozřejmě dobře vědí.
Washington a s ním i Brusel a Kyjev (Praha i přes silácké výroky a kvůli diletanství naší zahraniční politiky žádnou roli nehraje) si tak podle všeho už otevírají vrátka pro ukončení konfliktu. Z toho vyplývají krom mnoha jiných podstatné otázky: Zaprvé – za jakých podmínek bude Rusko ochotno na příměří přistoupit, respektive jak dojednat příměří, které budou obě strany moci prezentovat jako své alespoň částečné vítězství? A za druhé – bude-li se u nás v Česku někdo ptát – v čem se liší chcimír od mírotvůrce? Kam najednou mizí argumenty o tom, že zlu se nesmí ustupovat, Rus musí být poražen jinak nedá pokoj, nebo že nesmíme dopustit další Mnichov? A je třeba si (alespoň vnitřně) odpovědět na otázku, jak se v zemi, kde rok platilo, že kdo volá pro míru, fandí Rusku a miluje Putina, smíříme s tím, že po míru zatouží Washington.
Komentáře (0)