Diverzní akce v Evropském parlamentu

Přednáška se konala pod záštitou českého europoslance Ondřeje Dostála z hnutí Stačilo! a nesla název „The New Repression? Democracy and Disinfo Policy in the EU“, který, doufám, netřeba snad ani překládat. Byla celá v angličtině, protože účast zde byla mezinárodní, ale tudíž i vcelku srozumitelná pro každého. Řečníky byli bývalá irská europoslankyně Clare Daly, americký žurnalista a ústavní právník Glenn Greenewald, internetový aktivista a zakladatel liber-netu Andrew Lowenthal z Nového Jižního Walesu v Austrálii a jeden z nejmladších europoslanců vůbec, kyperský Řek Fidias Panayiotou.

Nakonec bylo řečníků o jednoho méně, protože se Glenn Greenewald musel na poslední chvíli pro nemoc omluvit, ale na kvalitě akce to nezměnilo nic. Clare Daly, která byla liberálními médii ostřelována a různě popotahována již za kde co (včetně zaměstnávání bývalého manžela v roli asistenta), v Evropském parlamentu skončila s minulými volbami, takže si při svém návratu na žhavou půdu servítky žádné nebrala. Andrew Lowenthal, bývalý progresivní levičák, naivně hájící liberály druhdy proklamované internetové svobody, se svojí trpkou zkušeností a následným prozřením také zrovna netajil. Debatu pak občasnými poznámkami zlehčoval enfant terrible celého parlamentu Fidias, jehož youtubový kanál a peprné komentáře k jednání sledují téměř tři miliony odběratelů. Diskuzi zaštiťoval Ondřej Dostál v roli řečníka i pořadatele a občas pomáhal s překladem, protože zde česká účast byla více než solidní, a to z většiny právě jeho zásluhou.

Akce se účastnili Jan Skalický, Petra Rédová, Žarko Jovanovič, Petr Bureš a spousta dalších známých jmen alternativní mediální scény, která jsou v důsledku vyhrocené agendy boje proti dezinformacím v České republice již dávno na černé listině, mne nevyjímaje. Je vlastně velmi pozitivním a příjemným zjištěním, že i názory, jako jsou ty naše, zde mají stále možnost být slyšet. Skoro mi přijde, že je v tomto ohledu Evropský parlament i o něco svobodnější než půda českých institucí, kde by byla podobná přednáška už dávno zcancelována nenávistnými aktivisty a její pořádání náležitě rozmazáno v médiích, jak už se v poslední době stalo zvykem.

Maličká kancelář nad obchodem se smaženými brambůrky

Nebudu zde popisovat vše, co se zde řešilo. Z akce se pořizoval záznam, který jistě již brzy najdete na internetu, ale zmíním zde to, na co jsem se ptal já. Můj dotaz se týkal cenzury na Facebooku a možností, jak se jí, ve světle již zavedené evropské dohody Digital Services Act, občansky bránit, když se – jak na ochotě Facebooku cenzurovat, tak na vymahatelnosti nespravedlivě učiněných rozhodnutí – nezměnilo fakticky pranic. Můj facebookový účet byl na počátku dubna zrušen hromadným nahlašováním ze strany provládní úderky recidivisty Mike Oganesjana a můj boj za jeho obnovení skončil nyní až u Evropské komise. A přítomná Clare Daly, coby irská občanka a europoslankyně z dob přijetí úmluvy DSA, dlouhodobě bojující proti cenzuře, by mohla být v tomto osobou nejpovolanější, a tak jsem se zeptal.

„Dobré odpoledne všem,“ beru si mikrofon a ptám se slovanskou angličtinou, „mé jméno je Pavel Cimbál, jsem novinář z Prahy a nedávno jsem byl deplatformován z Facebooku. Nejsem sám. Je tu mnoho českých občanů se stejným problémem. Ale nyní, když máme dohodu DSA, podáváme odvolání proti Českému telekomunikačnímu úřadu, který by nám měl pomoci a který by měl tento problém řešit. Ale ta jsou přeposílána irskému regulátorovi, kde v tichosti končí, bez následné reakce, a dále už se nic neděje. Měla byste, jako irská občanka, pro nás nějakou radu, co s tím?“

„Velmi dobrá otázka a vezmu si ji,“ bere si Clare dle mého očekávání rovnou slovo a spustí. „Trvalo to zhruba pět let, na komitétu LEA, kde se zabývali touto záležitostí,“ zmiňuje okolnosti průtahů okolo přijetí DSA na Výboru pro právní záležitosti Evropského parlamentu. „Je to neuvěřitelně kontroverzní. Vše, co bych k tomu řekla, je, že jsme byli v irském parlamentu, a zabývali jsme se tím. A člen irské komise pro ochranu dat byl absolutně strašný. Měli jen maličkou kancelář nad nějakým obchodem se smaženými brambůrky, na venkovském městě, a přitom moderovali a řídili Big Tech korporace pro všechny ostatní. Důvodem pro to je, že většina Big Tech sídlila původně v Irsku, a zákonný rámec, který se toho týká, GDPR legislativa, je tím pádem pro Irsko. Je to vůči nim velká poslušnost a podvolení, že má Evropa odpovědného regulátora právě zde.“

„Každopádně, pojďme k tomu Irsku,“ pokračuje. „A neříkám to proto, že jsem irskou občankou, ale protože jsme byli jedni z jejich nejzarytějších kritiků. Vlastně se tím hodně naučili. Vložili do toho spoustu peněz, ale jsem pevně přesvědčena, že problém není jen u nich. Je to ve způsobu, jak jsou zákony GDPR nastaveny. Je pro ně velice obtížné, pokud jsou hnáni k odpovědnosti a musí se obhajovat. Ty náklady byly nezměrné, aby to dotáhli do konce. Proto si nemyslím, že je to nutně problém Irska, a jak jsem říkala, neříkám to proto, že jsem Irkou, to bych přiznala. Já si myslím, že je to problém té legislativy jako takové. Ale protože bylo tak kontroverzní tuto dohodu protlačit, už se tím nebude chtít nikdo znovu zabývat. Mají obavy, že už by se podobnou dohodu nemuselo podařit vůbec uzavřít.“

Nahlodávat je trpělivě a vytrvale zevnitř…

Takže je to tak, jak jsme si mysleli. Irové k tomu přišli jako slepý k houslím, jen kvůli vypočítavosti Big Tech manažerů, a teď najednou neví, co s tím. A Evropská unie na tom nic měnit nebude, protože už nic lepšího nevymyslí. A tak je to v byrokratických systémech se vším. Jediné, co lze dělat, je nahlodávat je trpělivě a vytrvale zevnitř, v čemž tato akce, díky europoslanci Dostálovi, může být dobrým precedentem i první vlaštovkou zároveň. Jde to a půjde to. Musí. Jen je nutné aktivovat mlčící většinu, protože se zdá, jako by byla se současným stavem smířena a na svůj odpor postupně, vlivem sílících represí, částečně rezignovala. Tím se dnešní doba podobá jakési druhé normalizaci, s postupným přechodem k perestrojkovému skanzenu. Protože v USA se již ledy hnuly, jen u nás je zatím vše při starém, a je jen na nás, jak dlouho ještě.

Při příletu na ruzyňské letiště jsem si u zábradlí před východem od celnice povšiml delegáta, oblečeného v modrém saku, s cedulí 20 GLOBSEC Forum. Čekal na hosty z Bruselu. Další členové naší výpravy si ze mě pak dělali legraci, proč jsem se mu nepřihlásil taky, ale měli vlastně pravdu. Proč ne? Jak říkal už Platón, trestem za neochotu podílet se na politice je to, že nám pak vládnou ti nejhorší z nás. A myslím, že už jsme byli vytrestáni dostatečně. Takže to, že se konají podobné akce, kde i mlčící většina začíná být vidět a slyšet, je jedině dobře, a přál bych si, aby jich bylo více, a to i na půdě domácí. Když to jde svépomocí v Bruselu, musí to jít i v Praze. Pánové poslanci a senátoři, toto je hozená rukavice.

A ještě maličkost. Žádný z facebookových profilů se jménem Pavel Cimbál není v současné době účtem mým. Všechny profily jsou, alespoň pro tuto chvíli, než se mi podaří můj původní účet obnovit, jednoduše falešné. Vyrobili je ti samí, co mi můj skutečný pomohli sestřelit. Smutné je, že na profil falešného Cimbála, stvořeného Oganesjanovým komplicem Vojtěchem Pšenákem, co mi pod mým jménem cíleně poškozuje pověst a útočí na opoziční uskupení, naletělo téměř pět stovek mých předchozích přátel, a někteří mu věří paradoxně více, než mému náhradnímu profilu skutečnému. Jak říkal už Mark Twain, je snazší lidi oklamat, než je přesvědčit, že byli oklamáni. A pak to má cenzura vlastně docela snadné.

Čtěte také:
Úředníci z Ministerstva vnitra se schází se zástupci Facebooku, o čem s nimi mluví ale nepoví
Zuckerberg lhal. Cenzura na Facebooku pokračuje
Facebook cenzuruje příspěvky s vystoupením plukovníka Foltýna, kde občanům nadává do sviní