Bývalá ministryně spravedlnosti Eva Decroix se pustila do dětského certifikátu, který má od příštího roku zabránit lidem odsouzeným za některé násilné či sexuální trestné činy v práci s dětmi. Vadí jí, že systém nepočítá s dostatečným přezkumem. Člověk by podle ní měl mít za určitých okolností možnost prokázat, že se napravil a že už nepředstavuje nebezpečí.
To zní docela rozumně, jenže pak přišel problém. Ve veřejné debatě se totiž objevila poněkud nepříjemná otázka: Koho přesně by se ta úleva týkala? A protože odpověď nebyla úplně jasná, začala se kolem dětského certifikátu šířit atmosféra, v níž se jeden politik snažil vysvětlovat, že nechce pustit pedofily k dětem, druhý politik vysvětloval, že také nechce pustit pedofily k dětem, a třetí politik raději pár dní mlčel, aby následně prozradil, že vlastně také nechce pustit pedofily k dětem.
Nakonec musel zasáhnout předseda ODS Martin Kupka a oznámit, že ODS žádné „úlevy pro zločince“ podporovat nebude. To je zajímavý moment, protože Eva Decroix původně tvrdila, že jí jde o lidskost, individuální posouzení a možnost nápravy. Poté přišel Martin Kupka s prohlášením, že ODS žádné úlevy pro zločince nechce. A následně Decroix vysvětlila, že vlastně vůbec nechtěla úlevu pro pedofily, nýbrž úlevu pro lidi, kteří nikdy nespáchali trestný čin na dítěti. Aha…
Takže se nám z původního „pojďme přezkoumávat dětský certifikát“ postupně vyklubalo „pojďme přezkoumávat dětský certifikát, ale pouze u lidí, kteří nespáchali trestný čin na dítěti“. Člověk si skoro říká, zda by nebylo jednodušší napsat do zákona rovnou tohle.
Decroix nyní zdůrazňuje, že neexistuje žádné lidské právo na práci s dětmi. S tím lze těžko polemizovat. Patrně skutečně neexistuje mezinárodně uznané lidské právo stát každé ráno před základní školou a dožadovat se zaměstnání učitele. Současně ale podle ní neexistuje právo dát do certifikátu záznam člověku, který se dítěte nikdy násilně nedotkl, na dobu delší než jeho život a nikdy mu nedat možnost přezkumu.
Lidskost a veřejný lynč
Jestliže má být dětský certifikát skutečně filtrem bezpečnosti, potom je samozřejmě namístě diskutovat o tom, koho přesně má zachytit, na jak dlouho, za jakých podmínek a zda má být možné rozhodnutí někdy přezkoumat. To je legitimní odborná debata. Jenže v politice existuje jedna drobná komplikace. Když začnete otevírat takto citlivé téma, měli byste být schopni velmi přesně vysvětlit, co chcete změnit. Ne pouze říct, že současný systém je „hodně hloupý“, že je ovlivněný populismem, že chcete „lidskost“ a že jednou na všechno stejně dojde.
Protože zatímco právník může vidět otázku proporcionality, běžný rodič může slyšet především: „Chceme dát druhou šanci člověku, který byl odsouzený.“ A rodič se potom poněkud méně zajímá o legislativně-technickou konstrukci přezkumného mechanismu, ale poněkud více o to, kdo bude příští rok s jeho dítětem třeba na táboře.
Ostatně sama Decroix se nyní brání tím, že se proti ní spustila hysterie, veřejný lynč, vulgarita, lži a hnus. To může být pravda. Sociální sítě ostatně skutečně nejsou zrovna klášterem bosých karmelitánů. Jenže pak od ní přišla věta, která by si zasloužila vytesat do politického mramoru: „Ne, ten, kdo chce diskutovat téma dětského certifikátu, není automaticky obhájce pedofilů.“
Samozřejmě že není. Stejně tak ale člověk, který chce diskutovat o způsobu pomoci a podpory Ukrajiny, není automaticky obhájce Ruska. A člověk, který se ptá, zda je nějaká konkrétní forma pomoci Ukrajině účinná, není automaticky Putinův agent. Stejně jako člověk, který se ptá, jestli má být určitý trest doživotní, není automaticky zastánce pedofilů. Tohle je přece naprostý základ normální demokratické debaty.
Továrna na zkratky
Problém nastává ve chvíli, kdy se z legitimní otázky začne dělat morální zkratka. Jednou se říká: „Kritizuješ pomoc Ukrajině, takže fandíš Rusku.“ Podruhé: „Ptáš se na dětský certifikát, takže chráníš pedofily.“ A přesně proti takovým zkratkám by měli politici bojovat. Ovšem docela nešťastné je, když proti nim bojují tak, že sami svou argumentaci podají způsobem, který podobné zkratky přímo vyrábí.
Eva Decroix nyní říká, že její boj je spravedlivý a že bitvy za spravedlnost nemusí být populární ani vítězné. To je jistě krásné. Jen bych byl opatrný s tím slovem „bitva“. Někdy totiž člověk nebojuje proti celé společnosti, nýbrž pouze proti vlastnímu komunikačnímu chaosu. A potom se může stát, že první bitvu prohraje ještě předtím, než vůbec nahraje pozměňovací návrh. Zvlášť když ani na otázku, zda ho skutečně nahraje, zatím neumí odpovědět: „Zrovna teď hned nevím,“ říká Decroix.
Ať už bude pozměňovací návrh nakonec jakýkoliv, jednu zásluhu bývalé ministryni upřít nelze. Připomněla nám něco velmi důležitého – o zákonech je možné (a dokonce žádoucí) diskutovat. Jen je dobré nejdřív přesně říct, co vlastně navrhujeme. Protože jinak se může stát, že člověk začne vysvětlovat, že nechce žádnou úlevu pro pachatele trestných činů na dětech, pouze výjimečný přezkum u lidí, kteří žádný trestný čin na dítěti nespáchali.
A to už je tak trochu jako by někdo navrhl zrušit zákaz vstupu do bazénu pro lidi, kteří neumějí plavat, a následně vysvětloval, že přece vůbec nemyslel lidi, kteří neumějí plavat. Jen chtěl odbornou diskuzi…
Čtěte také:
Eva a Jirka aneb Mladá láska v ODS s příchutí bitcoinů
Decroix vyslovila názor k obžalobě Blažka a Jiříkovského: „Názor je jak díra víte kam …,“ napsala v plavkách
Vítězkou Bitcoingate je princezna bizáru Eva Decroix. Zaří jako kometa
