Když se český daňový poplatník podívá na sever, do Finska, uvidí úplně jiný model obrany, který staví na lidech a jejich připravenosti, nikoliv pouze na drahé technice a prošustrovaných miliardách. Ty mu pak ve výsledku přestanou dávat jakýkoliv smysl.
Česká republika se dnes prezentuje jako zodpovědný člen NATO, který plní své závazky a investuje do armádní modernizace. Vláda zdůrazňuje, že dvouprocentní výdaje na obranu z HDP jsou nutnou pojistkou bezpečnosti. Jenže zatímco na obloze mají brzy létat nejmodernější a nejdražší stíhačky, které si lze pořídit, a v polích budou jezdit noví obrněnci ze Švédska a Německa, běžný občan se může oprávněně ptát, co mu to v praxi přinese.
Česká miliardová obrana
Česká republika v posledních letech masivně navyšuje výdaje na armádu. V roce 2024 rozpočet ministerstva obrany poprvé přesáhl hranici dvou procent HDP. A kolik to vlastně je? Podle aktuální makroekonomické predikce ministerstva financí má český HDP letos dosáhnout 8 032 miliard korun. Dvě procenta z této částky, která odpovídají závazku vůči NATO, znamenají obranné výdaje ve výši zhruba 160,8 miliardy korun. V přepočtu na státní rozpočet to představuje asi 7,7 % všech plánovaných výdajů. Pokud by se však stát rozhodl vydávat na armádu například 3,5 % HDP (jak se o tom hovořilo na posledním summitu NATO), finanční dopad by byl nesrovnatelně větší. Šlo by o 280 miliard korun ročně. V kontextu letošního státního rozpočtu, s celkovými výdaji 2 086,1 miliardy korun, by se podíl obranných výdajů vyšplhal na 13,4 %. Jenže naprostá většina prostředků směřuje do akvizic velkých zbrojních systémů, které jsou sice důležité z hlediska alianční interoperability, ale běžnému občanovi příliš konkrétní jistotu nepřinášejí.
Nejvýraznějším příkladem je kontrakt na nákup čtyřiadvaceti stíhaček F-35, jehož cena se pohybuje nad hranicí 150 miliard korun, přičemž odhad nákladů na jejich pořízení a provoz do roku 2069 je v dnešních cenách 322 miliard korun. Vedle toho vláda schválila i pořízení bojových vozidel pěchoty CV90, tanků Leopard 2A8 a systémů protivzdušné obrany SPYDER. Armáda plánuje investice do modernizace logistiky, výstavby kasáren a infrastruktury pro těžkou techniku. Celkově jde o projekty, které jsou technologicky náročné a vázané na mezinárodní dodavatelské řetězce.
Je přitom paradoxní, že Česko buduje špičkové vojenské kapacity, ale systém záloh zůstává minimální. Branná povinnost de facto neexistuje a počet aktivních záložníků se pohybuje pouze v jednotkách tisíc. Pro srovnání – ještě před 30 lety měla Česká republika schopnost mobilizovat statisíce vojáků základní služby. Dnes by něco podobného nebylo možné ani teoreticky. Občané nejsou vycvičeni, stát na ně neklade žádné požadavky a jejich bezpečnostní gramotnost je mizivá.
Finsko jako protiklad
Finsko, které sdílí dlouhou hranici s Ruskem a má historickou zkušenost se sovětskou agresí, vybudovalo model totální obrany, jenž stojí na úzké spolupráci armády, státu a občanské společnosti. Na první pohled i zde najdeme miliardové zbrojní projekty, například pořízení čtyřiašedesáti stíhaček F-35 za zhruba 10 miliard eur. Jenže rozdíl spočívá v tom, že tyto nákupy nejsou jádrem, nýbrž doplňkem celého systému.
Finská obrana je postavena na branné povinnosti. Každý muž absolvuje vojenský výcvik a po jeho ukončení je zařazen do záloh. V případě mobilizace má země schopnost povolat přes 900 tisíc občanů (a v blízké budoucnosti dokonce milion), což je v poměru k počtu obyvatel ohromující číslo. Finská společnost je tak z hlediska obrany plně propojená a občané se necítí být pouhými diváky, kteří spoléhají na profesionály, ale aktivními účastníky.
Neméně důležitou roli hraje civilní obrana. V roce 2022 disponovalo Finsko více než 50 tisíci kryty civilní ochrany s kapacitou pro zhruba 4,8 milionu osob, což pokrývá většinu z celkových 5,6 milionu obyvatel. Převážná část (asi 85 %) se nachází přímo v soukromých budovách a jde o železobetonové konstrukce. Jen v Helsinkách je k dispozici přes 5 500 veřejných krytů, které dokážou poskytnout útočiště více než 900 tisícům lidí. Výstavba těchto zařízení je přitom ve Finsku povinná – zákon ukládá zřídit kryt v každém novém obytném či komerčním objektu nad 1 200 m² a u průmyslových budov od 1 500 m² podlahové plochy.
Další oblastí, kde Finové excelují, jsou strategické zásoby. Země disponuje rezervami potravin, pohonných hmot i léků na několik měsíců. Krizové řízení je promyšlené a zahrnuje i pravidelný výcvik civilistů. Obyvatelé vědí, jak se zachovat při výpadku elektřiny, jak reagovat na kyberútok nebo kam se schovat v případě bombardování. Stát je v tomto ohledu partnerem, který lidi informuje a připravuje, nikoliv jen vyžaduje daňové prostředky na armádní zakázky.
Česká bezbranná společnost
Podle dostupných údajů má Česká republika kapacitu ochránit v krytech pouze zhruba tři procenta populace. Problémem je i jejich rozmístění – většina krytů se soustřeďuje ve velkých městech, zatímco v menších regionech jsou možnosti minimální. Nejlépe je na tom Praha, kde se nachází více než třetina všech funkčních krytů v zemi. Z celkových přibližně 1 600 jich je v metropoli kolem 680, což by poskytlo zázemí pro více než 116 tisíc osob. Obyvatelé hlavního města mají navíc k dispozici i stanice metra či Strahovský tunel, které lze v případě potřeby využít jako útočiště. Na opačném konci žebříčku stojí Liberecký kraj, kde je kapacita krytů symbolická – místo by zde našlo pouze několik stovek lidí, konkrétně kolem 370.
Stát rovněž neudržuje zásoby potravin a léků pro případ delší krize. Správa státních hmotných rezerv má sice určité kapacity, ty však slouží především k vyrovnávání tržních výkyvů a pokrytí krátkodobých krizí. Na několik měsíců blokády by Česká republika neměla šanci zajistit základní potřeby obyvatelstva.
Branná povinnost je zrušená, záložní systém tvoří jen malá skupina dobrovolníků. Obyvatelé neprocházejí žádným výcvikem, nejsou informováni o tom, jak se chovat při mimořádných událostech, a většina by v případě krizové situace byla odkázána na improvizaci. Český stát se zcela spoléhal na to, že mír v Evropě bude trvalý a že obrana se týká pouze profesionální armády.
Bez lidí není bezpečnost
Srovnání Česka a Finska vede k jednoznačnému závěru. Moderní technika je důležitá, ale není samospasná. Pokud stát investuje stovky miliard do stíhaček a tanků, ale nedokáže zajistit, aby občané byli připraveni na krizové situace, pak je tato obrana polovičatá. Bez odolné společnosti nemá armáda potřebné zázemí.
Finsko ukazuje, že bezpečnost je především společenský projekt. Občané jsou jeho součástí, podílejí se na něm a vědí, co se od nich očekává a na jakou pomoc státu se mohou spolehnout. V případě konfliktu se nepočítá jen s armádou, ale s celým národem. Český model je naopak elitářský – stát pořizuje nejdražší zbraně, ale své občany nechává napospas osudu, zvláště pokud si připustíme scénář válečného konfliktu s použitím jaderných zbraní.
Čtěte také:
Éra „ministryně války“ se chýlí ke konci. Co Černochová nakoupila a co to stálo?
Armáda utratila za virtuální náborové středisko přes 100 milionů. Investice se míjí účinkem
Česká armáda nakupuje jako cikánský baron
