Gender a detranzice dívek a mladíků – progresivistický koncept

Genderový nesoulad, tzn. pociťovaný diskomfort s vlastním pohlavím, v naší společnosti za poslední roky výrazně narostl. A to zejména mezi adolescentními dívkami. Píšou o tom s oblibou mnohá tuzemská média, která se ale po původu problému dále nepídí. Nijak zvláštní zájem o vysvětlení tohoto jevu nejeví paradoxně ani lékařská věda. Ta si ve své praxi v drtivé většině navykla akceptovat přání pacientů a chirurgicky připodobňuje jejich těla preferovanému pohlaví.

Nebrání tomu ani fakt, že neexistuje žádné medicínské vysvětlení, které by kauzálně vysvětlilo původ problému. Existují sice nálezy, kterou jsou interpretovány jako možné důsledky prenatální hormonální expozice, avšak důkazy jsou nepřesvědčivé. Vzhledem k nejednoznačnosti neurobiologických nálezů se tedy klinická praxe opírá primárně o psychologickou diagnostiku a přetrvávání dysforie v čase. A to je opravdu málo.

Druhé pohlaví

Je zcela nasnadě se tedy ptát, jak je možné, že biologičtí muži vědí, že jsou ženami (a naopak) i bez možnosti zažívat ve svém těle rozdílnou biochemii, bez příslušných orgánů a hormonů. Tohle vciťování se do těl druhého pohlaví je empiricky nemožné. Jediné, do čeho je možné se projektovat, jsou viditelné projevy chování a jednání daného pohlaví, jenž je dáno společenskými rolemi. Problém genderového nesouladu tedy může být důsledkem neakceptace sociálních rolí. A nebylo by se čemu divit, protože právě relativizace kultury a pohlavní přirozenosti je něco, čeho jsme dnes v každodenním životě svědky.

Může za to genderová ideologie, která u nás bují od vstupu naší země do EU a která ve velké míře ovládla univerzitní prostředí. Jako studentovi sociologie mi byl radikální sociální dekonstruktivismus před 14 lety tlačen do hlavy na velké většině přednášek. Sociální vědy obecně, hlavně ty, které jsou postavené na měkčí metodologii, totiž mají mezi sebou vlivné (nebál bych se říct dominující) západní myšlenkové proudy, které odmítají esencializující pojetí rozdílů mezi muži a ženami. Považují je za důsledek mocenských zájmů, jež započaly v 18. století s rozvojem veřejné sféry, kterou podle nich opanovali muži a z níž byly z důvodu mocenských bojů ženy vyloučeny do privátní soukromé sféry.

Následovaly obdobné marxistické postuláty o osvobození ženy z útlaku domácnosti, které dostaly svůj prostor v Sovětském svazu, v 60. letech 20. století to byla druhá vlna feminismu likvidující v západních zemích intimní vazby rodinné sounáležitosti vykonstruovanou kritikou politického útlaku žen patriarchátem, až po nakonec absolutní postmodernistické popírání nejen projevů pohlavní rozdílnosti, ale i pohlaví samotného.

Gender ve školách

Tyto myšlenky jsou dnes naplno součástí celého našeho školského a právního systému, neboť je úspěšně v tichosti prosazují neziskovky a političtí progresivisté (mimochodem úřední změna pohlaví bez nutnosti operace u nás byla schválena zcela bez jakékoliv veřejné debaty). V současnosti tak naplno zažíváme eskalaci genderové revoluce, která vytkla pohlavní přirozenost před závorku vytvořením floskule „gender“ a učinila ji snadno demontovatelnou a odnímatelnou, jako něco, co se může i nemusí akceptovat.

Mladí jsou současným klimatem podněcováni (Evropská komise použila v onom návrhu slovo „podporováni“), aby v případě nelibosti kdykoliv odhodili svůj tzv. gender. Ženství je přitom veřejně haněno jako jakási slabost, která ženám dává špatné startovací podmínky v budování kariéry a vystavuje je riziku být obětí sexismu. Není pak divu, že psychoterapeuti Vladimír Chvála a Ludmila Trapková ze své praxe říkají, že některé jejich mladé pacientky nechtějí ani tak být muži, ale že nechtějí hlavně onen ženský úděl. Mladí muži zase mají podle terapeutů problém obstát v mužských kolektivech. I zde je tak problém akceptace rolí obdobný.

Důvodem, proč je genderová relativizace tak úspěšná, je nedobrý psychický stav mladé populace a její emoční nestabilita. Podle tiskové zprávy Svazu zdravotních pojišťoven ČR z loňského října duševní poruchy ohrožují každé osmé dítě a polovina případů se projeví již ve školním věku. Mezi zmiňované diagnózy patří mj. ADHD, schizofrenie, poruchy autistického spektra, potíže související s genderovou identitou a deprese. Zpráva dále uvádí, že deprese má u dětí a dospívajících zhruba dvojnásobný výskyt oproti dospělým. Linka bezpečí hlásí poslední roky nárůst případů se sebepoškozováním, který se stále meziročně stupňuje.

Z případů detranzice, kazuistik a osobní praxe se domnívám, že lidé s genderovým nesouladem mají celou řadu dalších psychických problémů a traumatizujících zkušeností, a právě změna pohlaví pro ně má být novým životním začátkem, v čemž je často podporují právě ony internetové genderové komunity.

Zásadním problémem je, že všechny tyto iniciativy, jež o sobě v duchu osvícenství prohlašují, že osvobozují člověka z těsných a údajně nespravedlivých mantinelů kulturních tradic, likvidují základní pojítko mezi muži a ženami, které má za následek nejen rozpad tradičních partnerských vztahů, ale také narušení sebevnímání v obtížné fázi psychologického vývoje, které provází zmatení nad vlastním sebepojetím. Tahle kulturní válka už tedy nevyvlastňuje majetky, ale identity ve snaze opět zlikvidovat autonomii člověka. A to již není medicínský, ale politický problém. Je třeba si to konečně už naplno uvědomit a dál předtím nezavírat oči.

Čtěte také:
Život je dar
Nesmiřitelná válka konzervatismu s progresivismem. I u nás
Skončí financování politických neziskovek erárem?