Česká společnost už desítky let uctívá gymnázia jako vstupenku mezi budoucí elity. Současně ale zoufale hledá elektrikáře, instalatéry, svářeče nebo techniky. Zatímco rodiče bojují o každé místo na víceletém gymnáziu, firmy varují před nedostatkem desítek tisíc odborníků. Možná je načase přestat měřit prestiž podle názvu školy a začít ji měřit podle skutečného přínosu pro společnost.
Každé jaro se v České republice opakuje stejný rituál. Tisíce rodičů horečně sledují výsledky přijímacích zkoušek na víceletá gymnázia, platí přípravné kurzy, kupují cvičné testy a s napětím očekávají verdikt. Když jejich dítě uspěje, bývá to někdy oslavováno téměř jako přijetí na Harvard. Pokud neuspěje, nastává zklamání, jako by se právě zhroutil celý životní plán.
Nabízí se však otázka, kterou si pokládá jen málokdo. Jak se vlastně stalo, že země, jejíž prosperita stojí na průmyslu, energetice, strojírenství a technických profesích, považuje za vrchol vzdělávacího úspěchu školu, která sama o sobě nepřipravuje absolventy na žádné konkrétní povolání?
V českém veřejném prostoru totiž dlouhodobě převládá zvláštní představa. Gymnázium je symbolem úspěchu, vysoká škola samozřejmým pokračováním, kdežto učiliště či odborná škola představují cosi méně hodnotného, v současném politickém ovzduší možná i něco méně hodnotového. Jako by se lidská schopnost měřila názvem školy na vysvědčení a nikoliv tím, co člověk skutečně umí.
Právě tento způsob uvažování začíná narážet na realitu
Víceletá gymnázia bývají často prezentována jako instituce určené mimořádně nadaným dětem. Jenže odborné debaty posledních let ukazují, že skutečnost je podstatně složitější. Kritici z řad odborníků upozorňují na to, že úspěch u přijímacích zkoušek není pouze otázkou talentu. Významnou roli hraje také rodinné zázemí, finanční možnosti rodičů a jejich schopnost investovat čas i peníze do přípravy svých ratolestí.
Není žádným tajemstvím, že kolem přijímacích zkoušek vznikl rozsáhlý byznys. Doučování, přípravné kurzy a specializované tréninky se staly běžnou součástí cesty na víceleté gymnázium. V některých rodinách absolvuje desetileté dítě více testů a modelových úloh, než kolik jich jeho rodiče napsali za celé středoškolské studium.
Přitom ani výsledky nenaznačují, že by víceletá gymnázia vytvářela nějakou mimořádnou vzdělanostní elitu. Pokud mají běžné základní školy srovnatelné socioekonomické složení žáků jako víceletá gymnázia, dosahují velmi podobných výsledků. Stejný obrázek nabízejí i maturitní statistiky. U loňských maturit z českého jazyka neuspělo 0,2 procenta studentů čtyřletých gymnázií, 0,2 procenta studentů šestiletých gymnázií a 0,1 procenta studentů osmiletých gymnázií. Rozdíl, který po několika letech navíc, strávených ve výběrovém prostředí, prakticky neexistuje.
Přesto se kolem víceletých gymnázií vytvořil obraz jakýchsi líhní budoucích elit. Dokonce i ministr školství Robert Plaga upozorňoval, že tento systém „odsává talenty“ ze základních škol. A data mu dávají za pravdu.
Strategie 2030+ počítá s tím, že na víceletá gymnázia by mělo odcházet přibližně pět až deset procent žáků s mimořádnými studijními předpoklady. Jenže v některých regionech jsme úplně jinde. Podle dat projektu DataPAQ odchází například v Pacově na víceletá gymnázia více než 28 procent dětí, v Konici 27 procent, v Telči 19 procent a ve Varnsdorfu nebo Rýmařově kolem 18 procent. V Praze, Brně, Plzni nebo Ostravě dosahují odchody běžně 13 až 15 procent populačního ročníku. To už dávno není výběr několika mimořádně nadaných žáků. To je systematické odvádění významné části studijně motivovaných dětí ze základních škol.
Důsledky jsou přitom zřejmé. Pokud ze třídy odejde pětina (nebo dokonce čtvrtina) nejmotivovanějších žáků, nezmizí jen několik jednotlivců. Mizí přirození tahouni kolektivu. Děti, které táhnou ostatní dopředu, vytvářejí studijní atmosféru a motivují spolužáky k lepším výkonům. Strategie 2030+ dokonce hovoří o poklesu vzdělávacího optimismu učitelů na školách, které o tyto žáky přicházejí. Jinými slovy, systém vytváří problém, který pak sám kritizuje.
Jenže zatímco se vedou nekonečné debaty o gymnáziích, česká ekonomika řeší úplně jinou starost. Podle údajů Národního pedagogického institutu tvořili v roce 2021 žáci nastupující do učebních oborů 27,2 procenta ze všech nově přijatých středoškoláků. V roce 2024 nastoupilo do učebních oborů téměř 37 tisíc žáků, což představovalo druhý nejvyšší počet za posledních deset let. Na první pohled by se mohlo zdát, že je vše v pořádku.
Zaměstnavatelé ale vidí situaci jinak
Firmy napříč republikou dlouhodobě upozorňují na nedostatek kvalifikovaných pracovníků. Chybí elektrotechnici, technici, mechanici, svářeči, zámečníci, obráběči kovů, instalatéři, topenáři i zedníci. Samotné stavebnictví bude podle odhadů během příštích pěti let potřebovat více než 70 tisíc nových pracovníků. Hospodářská komora zároveň upozorňuje, že nedostatek technických odborníků bude v příštích pěti až deseti letech dále růst.
Velmi výmluvný je příklad elektrikářů. České školy ročně vychovají jen něco přes devět set absolventů tohoto oboru. Současně však energetické společnosti, průmyslové podniky i stavební firmy hledají stovky nových pracovníků. Skupina ČEZ sama každoročně poptává významné množství elektrotechniků. Ekonomika totiž nefunguje na počet powerpointových prezentací vytvořených za rok. Funguje díky lidem, kteří dokážou navrhnout elektrickou síť, opravit výrobní linku, postavit most nebo zajistit provoz moderní továrny.
Přesto jsme si po desetiletí vytvářeli představu, že skutečný úspěch vede výhradně přes gymnázium, vysokou školu a kancelář. Výsledek dnes vidíme v přímém přenosu. Absolventů všeobecných oborů máme relativně dost, ale každá větší firma zoufale hledá technické specialisty. Situace je o to vážnější, že některá řemesla mizí rychleji, než ukazují oficiální statistiky. Asociace malých a středních podniků upozorňuje, že některé učební obory se vyučují už jen na několika školách v celé republice. Existují obory, kde studuje v ročníku pouze čtyři až šest žáků. Řada profesí se tak pohybuje na hranici dlouhodobého přežití. To je problém, který se neprojeví zítra ani příští rok. Projeví se za deset let. Ve chvíli, kdy bude potřeba opravit rozvody, postavit infrastrukturu nebo zajistit odborné služby, a nebude je mít kdo vykonávat.
Když zanikne gymnázium, studenti se zpravidla přesunou jinam. Když zanikne poslední učební obor instalatérů v regionu, za několik let nemusí být nikdo, kdo bude schopen vykonávat tuto profesi v dostatečném počtu. Navíc představa řemeslníka jako člověka s kladivem a montérkami dávno neodpovídá realitě. Moderní elektrikář pracuje s automatizací, fotovoltaikou, chytrými domácnostmi, digitálními systémy budov nebo měřicí technikou. Technik ve výrobě obsluhuje složité počítačově řízené technologie. Mechanik musí rozumět elektronice, softwaru i diagnostickým systémům. Řemeslo dnes není opakem intelektu. Řemeslo je intelekt uvedený do praxe.
A právě zde se dostáváme k podstatě problému. Kdo je vlastně skutečnou elitou moderní společnosti? Člověk, který umí vytvořit prezentaci o energetické bezpečnosti? Nebo technik, který po vichřici zprovozní rozvodnu a vrátí proud tisícům domácností? Kdo vytváří větší hodnotu? Autor strategie bytové výstavby, nebo stavební odborník, který skutečně postaví nové byty? Odpověď není tak jednoduchá, jak by se mohlo zdát. Společnost potřebuje obě skupiny. Jenže prestiž mezi nimi je rozdělována velmi nerovnoměrně. Zatímco gymnázia a všeobecné vzdělávání bývají automaticky spojovány s představou elity, technické a odborné profese jsou často vnímány jako cosi druhořadého. Právě tento předsudek by měl skončit.
Česká republika nepotřebuje méně vzdělaných lidí. Potřebuje jinou definici vzdělanosti. Potřebuje odborníky, kteří dokážou spojit znalosti, technické myšlení a praktické dovednosti. Potřebuje lidi schopné řešit konkrétní problémy, nikoliv pouze o nich diskutovat. Budoucnost proto nebude patřit ani starému modelu manuální práce, ani představě, že společenský status vzniká automaticky po přijetí na gymnázium. Bude patřit těm, kteří dokážou spojit hlavu a ruce, teorii a praxi, vzdělání a užitečnost. Budoucnost patří intelektuálně vybaveným řemeslníkům. A čím dříve si to česká společnost uvědomí, tím lépe pro její ekonomiku, průmysl i životní úroveň.
Čtěte také:
Na cestě k nevzdělanosti. Nová kniha Ivo Strejčka varuje před likvidací školství
Ukažme si na „progresivní“ obory, které by měl stát přestat dotovat!
Podle ministra Výborného musíme ze všeho nejdřív uzbrojit svět, jinak nám budou dálnice či vzdělání k ničemu
