Kdysi stačilo, aby novinář položil politikovi nepříjemnou otázku. Dnes už musí nejprve projít přísným schvalovacím řízením na sociálních sítích, kde anonymní komise dohlíží na jeho morální čistotu. Nestačí být nezávislý. Musíte být nezávislý tím správným směrem. Kdysi se říkalo, že obrázek vydá za tisíc slov. Dnes stačí jedna fotografie, aby vydala za tisíc rozsudků.
Ministr kultury Oto Klempíř na svých sociálních sítích zveřejnil fotografii (respektive screenshot z videohovoru, jak se později ukázalo) z Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech. Na té je zachycen ministr spolu s usmívajícím se moderátorem a novinářem Čestmírem Strakatým. A internet zareagoval přesně tak, jak reaguje na všechno – s klidem rozvodového právníka po šestém espressu.
Pro kontext je třeba upřesnit, že Strakatý si s Klempířem domlouval rozhovor do svého podcastu prostřednictvím videohovoru s tiskovou mluvčí ministerstva kultury. Screenshot z tohoto videohovoru následně zveřejnil ministr Klempíř. A strhla se mela. Strakatý se kvůli tomu stal vděčným terčem těch „lepších“ a „hodnotových“ spoluobčanů, samozvaných demokratů.
Nejkrásnější je ten rituál. Nejprve přijde veřejné pohoršení. Pak slavnostní oznámení: „Ruším odběr!“ Jako kdyby člověk právě odhazoval Řád Bílého lva do Vltavy. Následuje demonstrativní odchod. Jenže, jako na každé správné české svatbě, nikdo ve skutečnosti neodchází. Všichni ještě hodiny stojí ve dveřích a hlasitě vysvětlují, proč už tam nechtějí být.
A pak nastoupí samozvaní strážci demokracie. To jsou zvláštní bytosti. Demokracii milují vroucně. Nesmí ovšem zahrnovat rozhovory s lidmi, které nemají rádi. Svobodu slova podporují bezvýhradně. Tedy do okamžiku, než někdo začne mluvit s někým nesprávným. Dialog je podle nich základ civilizace. Ovšem pouze tehdy, když probíhá uvnitř jejich vlastního názorového akvária. Je to zkrátka evoluce liberálního ducha. Z kdysi odvážného hesla „Mluvme spolu“ se stalo modernější „Mluvte spolu, ale hlavně ne s ním“…
Je fascinující sledovat, jak se z přípravy rozhovoru – tedy z činnosti, která tvoří samotnou podstatu novinařiny – stává morální provinění. Jako by novinář v demokratické zemi neměl mluvit se zástupci veškerého politického spektra, ale pouze s těmi, kteří prošli schválením veřejné komise pro správné názory.
Absurdní logika těch správných
Představme si na chvíli, jak by to fungovalo v jiných profesích:
„Pane doktore, slyšel jsem, že jste ošetřil Otu Klempíře. Tímto si hledám nového lékaře!“
„Máňo, náš kominík prý čistil komín Oty Klempíře. Okamžitě vypovědět smlouvu!“
„Ten taxikář vezl Otu Klempíře. Už nikdy jeho služby!“
Anebo si představme jakousi mediální radu budoucnosti:
„Vážená rado, rád bych udělal rozhovor.“
„S kým?“
„S člověkem, jehož názory jsou kontroverzní.“
„To nepůjde.“
„Právě proto bych s ním chtěl mluvit.“
„Tak to už vůbec nepůjde.“
Absurdní? Samozřejmě. Mnozí už si však na podobnou logiku tak nějak zvykli.
Celé to připomíná náboženskou sektu, která sice odmítá náboženství, ale dokonale ovládla jeho mechanismy. Má své hříchy, má své kacíře. Má své exkomunikace, má své rituální očisty. A hlavně má své svaté – tedy do chvíle, než se vyfotí s někým nepatřičným. Pak je během několika minut promění v odpad společnosti.
Největší paradox celé „aféry“ spočívá v tom, že právě lidé, kteří mluví nejhlasitěji o potřebě dialogu, o otevřené společnosti a demokratických hodnotách, často reagují (a to i na obyčejnou fotografii, jak vidíme) způsobem, který připomíná spíš středověké hledání kacířů. Stačí jeden snímek, jedna domněnka a už se zapalují digitální pochodně.
Mnozí z těch nejhlasitějších bojovníků proti nálepkování zvládnou během tří minut člověka označit za kolaboranta, bolševika, ruSSkého švába, užitečného idiota nebo zaprodance. Rychlost, s jakou rozdávají cejchy, by jim záviděla i pásová výroba.
Homo indignatus povstal
Sociální sítě totiž vytvořily nový druh člověka. Homo indignatus. Živí se výhradně pobouřením. Bez pravidelné dávky morálního rozhořčení mu ochabuje občanské svalstvo. Když zrovna není po ruce žádný skutečný skandál, vyrobí si ho z fotografie, z podání ruky nebo z toho, že někdo seděl u stejného stolu jako někdo jiný. Nezáleží na tom, co zazní v případném rozhovoru. Důležité je, že rozhovor vůbec existuje. V jejich světě totiž není nebezpečná lež. Nebezpečný je dialog.
Přitom demokracie není systém, ve kterém spolu mluví jen ti, kteří se mají rádi. To by byla spíš taková klubovna. Demokracie stojí na tom, že spolu mluví i lidé, kteří si nemohou přijít na jméno. A novinář je od toho, aby mluvil prakticky se všemi – jinak by mohl rovnou začít vydávat klubový zpravodaj.
Právě schopnost mluvit i s lidmi, kteří nám lezou na nervy, odlišuje demokracii od fanatismu. Fanatik totiž nikdy nediskutuje. Fanatik třídí lidi. Na čisté a nečisté. Na naše a jejich. Na ty, se kterými se smí sedět u stolu, a na ty, jejichž přítomnost kontaminuje celou místnost.
Sociální sítě však objevily nový sport: morální parkur. Nevyhrává ten, kdo argumentuje nejlépe, ale ten, kdo nejrychleji vyskočí na nejvyššího koně. A z jeho sedla pak hřímá na všechny, kteří si dovolí byť jen mluvit s člověkem z nesprávného tábora.
Dostali jsme se do doby, kdy už není podstatné, co kdo říká. Důležitější je, s kým byl vyfocen. A pokud to tak půjde dál, budou se novináři před každým rozhovorem maskovat, přicházet zadním vchodem a společné fotografie pořizovat pouze v kuklách.
Jen aby náhodou někdo nezačal mluvit s někým, s kým by podle všelijakých pochybných morálních majáků mluvit neměl. To by totiž byla katastrofa. Mohli bychom se dozvědět něco nového.
Smečka nesnáší odpadlíky
Říká se tomu různě – morální konzistence, občanská odpovědnost, obrana hodnot. Ve skutečnosti je to často jen velmi obyčejná lidská potřeba patřit ke smečce. A smečka nesnáší odpadlíky. Ne proto, že mají pravdu nebo lžou. Ale proto, že přestali poslušně výt stejným směrem.
Jestli je tedy dnes největším novinářským zločinem fotografie s člověkem, kterého část občanské společnosti nemůže vystát, pak je to vlastně dobrá zpráva. Znamená to, že jsme vyřešili korupci, války, dluhy, inflaci i zdravotnictví. Zbývá už jen ten poslední problém: kdo se s kým vyfotil.
A dějiny jednou jistě ocení, že právě na této frontě se vedly ty nejurputnější bitvy za demokracii.
Čtěte také:
Z cizího krev neteče aneb Co je dovoleno Jovovi, není dovoleno volovi. Kdo je ale kdo?
Tak vehementně bojujeme s Ruskem, až se mu začínáme podobat
Co je doma, to se počítá, pánové… aneb kterak Fialův zeť rezignoval
